Dobrodružství dlouho ztraceného bratra

V divadle Royal v Drury Lane dávali ve druhém listopadovém týdnu roku 1803 hru Na ženušku dosti smělý nápad! Slečna Mellorová představovala Anne, Bannister Highwella, Atkina hrál Simon Pure a Grimaldi Aminadaba. Jednoho večera nápověda, jinak asistent jevištního manažera, strčil hlavu do šatny a zavolal na pana Grimaldiho. Zatímco se herec chystal na scénu, oznámil mu, že u vchodu na jeviště na něho čekají dva pánové. Diváci však nesmí čekat, a proto Grimaldi oběma pánům nechal vzkázat, že se k nim připojí, jakmile odehraje svůj kus. V souladu se svým slibem sešel ke dveřím z jeviště a zastal zde dva urozené mladíky.

„Zde stojí Grimaldi, co od něho žádáte?“ řekl herec, načež se k němu jeden z mladíků rychle otočil a srdečně ho oslovil. Grimaldi si ho prohlédl, byl přibližně jeho věku a budil dojem muže, který žil kdesi v tropech. Měl na sobě tehdy módní večerní oblek: modrý kabátec s pozlacenými knoflíky, bílou vestu a přiléhavé kalhoty a v ruce držel vycházkovou hůl z bambusu se zlatou hlavicí na rukojeti.

„Joe, můj chlapče!“ vykřikl a rozpřáhl ruce v prudkém emotivním pohnutí. „Jak se ti teď daří, starý brachu?!“ Grimaldi byl zmaten. Při nejlepší vůli nedokázal mladého muže před sebou zařadit — a s váháním odpověděl, že dosud neměl to potěšení se s ním setkat.

„Potěšení se se mnou setkat!“ opakoval cizí muž s hlasitým smíchem. „Joe, tomu tedy říkám legrace!“ Obrátil se ke svému společníkovi, který přikývl, načež se oba srdečně rozesmáli.

Grimaldiho rozrušení a neklid rostly, podezříval oba muže z toho, že se smějí spíš jemu než s ním, a otáčel se k odchodu — když tu se první muž s rozechvělým hlasem zeptal: „Joe, ty mě opravdu nepoznáváš?“

Grimaldi se na něho zadíval. Muž si rozepjal košili a ukázal na jizvu na svých prsou. Díky této jizvě Grimaldi v mladíkovi poznal svého jediného bratra Johna, který před mnoha lety odešel na moře a byl pokládán za mrtvého. Není divu, že Grimaldi byl pohnutý. Ti dva se znovu a znovu objímali a dávali svým citům volný průchod v slzách. V Dickensových raných dílech se muži vskutku objímali, ač nyní je to považováno za přinejmenším nezvyklé. Ale v časech napoleonských válek, kdy byl „John Bull“, onen typický Angličan, pokládán za ještě víc býčího, vládly způsoby, které bychom mohli nazvat „kontinentálními“.

„Pojď nahoru,“ řekl Grimaldi. „Je tam pan Wroughton — pan Wroughton, který pamatuje tvůj odchod na moře, bude potěšen, až tě uvidí.“ Oba se tam už chystali, když druhý mladík, na kterého úplně zapomněli, prohlásil: „Tak, Johne, teď ti popřeju dobrou noc.“

„Dobrou noc, dobrou,“ potřásl John Grimaldi svému příteli rukou. „Uvidíme se ráno.“

„Ano,“ odpověděl ten druhý, „pamatuj, v deset.“

„Přesně, nezapomenu,“ řekl John.

A tak přítel, nepředstavený a neznámý, odešel — natolik byl herec vyvedený z míry. Bratři prošli nejprve hledištěm a pak zamířili do šatny. Hovor se točil kolem tohoto zázračného návratu a námořník se představoval ostatním hercům. Představení nicméně pokračovalo a bratr herec občas opouštěl bratra námořníka, skládaje si střípky příběhu mezi odchody a příchody z jeviště. Námořník prohlásil, že jeho cesta byla velice úspěšná.

„V téhle chvíli,“ pyšně si poklepal na kapsu, „mám u sebe šest set liber.“

„Johne, proč?“ opáčil jeho bratr. „Je nebezpečné nosit u sebe tolik peněz.“

„Nebezpečné?!“ opakoval John. „My námořníci neznáme nebezpečí. A i když už jsou ty časy na moři pryč, nemůžu tu chodit bez pence, kamaráde.“

Grimaldiho přesvědčil a on v kostce chápal, že námořník mu dal najevo, čím ve skutečnosti je — bohatým mužem. Než však získal přesnější informace, zaslechl opět volání nápovědy a spěchal pryč. Pan Wroughton mezitím hovořil s Johnem a vlídně se vyptával na to, co zažil a jak dosáhl úspěchu. John odpovídal stejně jako svému bratrovi a vytáhl hrubý plátěný vak plný mincí. Když komediální hra skončila, zeptal se Grimaldi svého bratra, jak dlouho je ve městě. Odpověděl, že dvě tři hodiny, dal si večeři a hned spěchal do divadla. A co že má v úmyslu? Ještě se prý nerozhodl, chtěl jenom znovu vidět svého bratra a svou matku. Byl to dlouhý rozhovor. Joe sdělil bratrovi, že on, jeho žena a jejich matka žijí pohromadě. Ale v domě je spousta pokojů, tak proč by se námořník nemohl nastěhovat a žít s nimi, mohli by tak být všichni vespolek šťastní. Johna to potěšilo. Prohlásil však, že nebude schopen usnout, dokud i v tuto pozdní hodinu neuvidí svou matku — jaká je její adresa? Adresu získal, ale herec usoudil, že bude lépe, vydají-li se domů společně. Pro tento večer má padla a bude připravený, jen co se převlékne. Námořník projevil souhlas a Joe odkvačil do převlékárny.

A nyní — s Grimaldiho náhlým záchvatem — přichází to nejpodivnější. Citové rozrušení, neočekávanost bratrova návratu, štěstí, kterého dosáhl během své nepřítomnosti, jeho elegantní vzhled a tak náhlé zbohatnutí, to vše ho přivedlo do takového zmatku, že mohl stěží ovládat své ruce. Podle všeho upadl do stavu, kterému Skotové říkají dwam — druh bdělé vize, ve které je prožívaná skutečnost považována za sny a člověk se diví, když se probudí a uvědomí si, že pobýval mezi stíny noci.

Arthur Machen

Postavil se, stále částečně pohlcený tím zázrakem, a náhle se rozpomněl, že jeho bratr čeká, rozhlížel se po svršcích ležících před ním. Bylo zřejmé, že na odmaskování a převlečení potřeboval víc času než obvykle, nicméně konečně byl hotov a seběhl k jevišti. Cestou potkal Powella, jednoho z členů souboru. Powell mu gratuloval k bratrovu návratu a Grimaldi se ho tázal, mnohem spíš z nejistoty, než aby získal informaci, kdy naposledy viděl jeho bratra.

Domnívám se, že je to podivná věta. Je třeba mít na paměti, že Grimaldi sepsal své vlastní Paměti — je pravda, že byly naprosto příšerně zredigované, ale je velmi pravděpodobné, že ona otázka plná pochybností pochází přímo od starého herce. Vezmeme-li v úvahu podivné věci, které se odehrály v jeho šatně, kloním se k domněnce, že Grimaldi si zvolna začínal myslet, že jeho bratr se nikdy nevrátil, nikdy nebyl představen hercům a nepadla jediná zmínka o jeho bohatství — že celá záležitost byla jen iluzí, fantasmatem jeho vlastní mysli. To je, jak myslím, ona nejistota, od Powella očekával ujištění, chtěl slyšet, že jeho skutečný bratr na něho čeká dole a za okamžik se uvidí. Ale události, které měly přijít, dávají této části příběhu velmi zvláštní význam.

Powell ho nicméně dostatečně ujistil.

„Viděl jsem ho,“ odpověděl, „před chvílí, čekal na tebe na jevišti. Nebudu tě zdržovat, protože si stěžuje, že už jsi pryč déle, než jsi sliboval.“

Grimaldi spěchal na místo, kde zanechal bratra — musela to určitě být šatna, nikoliv jeviště, kde po divadelním kusu Na ženušku dosti smělý nápad! hráli ještě krátký komický výstup —, ale bratr tam nebyl.

„Joe, koho hledáš?“ zajímal se Bannister, když viděl, jak se horlivě rozhlíží.

„Bratra,“ odpověděl, „nechal jsem ho tady před chvílí.“

„Aha, mluvil jsem s ním ani ne před minutou,“ řekl Bannister. „Když mě opustil, šel tímhle směrem,“ ukázal k chodbě vedoucí kolem dveří na pódium. „Myslím, že odešel z divadla.“

Grimaldi se hnal ke dveřím a dotazoval se dveřníka, zda tudy šel jeho bratr. Muž prohlásil, že tudy prošel ani ne před minutou, neměl ani čas se dostat na ulici. Grimaldi vyběhl na ulici a pobíhal sem a tam, po bratrovi však ani stopy. Podivoval se, jak k tomu mohlo dojít. Pak ho napadlo, že se John možná vydal navštívit staré přátele nebo sousedy — Grimaldiové bydleli kousek od Drury Lane. Bydlel tu pan Bowley, jako kluci se s Johnem důvěrně kamarádili.

Joe zaklepal bez odkladu na Bowleyho dveře.

Dveře otevřel sám pan Bowley a bylo vidět, že je nepochybně velmi překvapený.

„Zrovinka jsem viděl tvého bratra,“ řekl. „Dobrý Bože, ještě nikdy v životě jsem nebyl tak ohromený!“

„Je ještě tady?“ zněla úzkostná otázka.

„Ne, ale odešel před minutkou, nemohl urazit víc než pár yardů.“

„Kudy?“

„Tudy — směrem k Duke Street.“

Grimaldi se dovtípil, že bratr šel navštívit pana Baileyho, jejich domácího v dobách, kdy rodina žila na Great Wilde Street. Následovala cesta k domu pana Baileyho a další klepání na dveře. Žádná odpověď, opět klepal a zvonil. Nakonec služka s rostoucím vztekem vyklonila hlavu z horního okna a hlasem jak rozmrzelým, tak ospalým, prohlásila: „Řikám vám znovu, že nejni doma!“

„O kom mluvíte? Kdo není doma?“

„Jak kdo?! Pan Bailey! Už sem vám to povidala. Proč teď v noci furt klepete na naše dveře?“

Ve značném zmatku poprosil dívku, aby sešla dolů, neboť s ní chce mluvit a říct jí své jméno. Sešla během chvilky.

„Opravdu vás prosim o prominutí, pane,“ řekla dívka, „ale ani ne před minutou tu dost divoce klepal a zvonil jeden gentleman. Řekla sem, že pan Bailey nejni doma, a jak sem u dveří slyšela vás, měla sem za to, že je to zas on a odmítá odejít.“

Potom se Grimaldi dívky zeptal, jestli spatřila jeho tvář. Prý ne, dívala se z okna v patře a jediné, čeho si všimla, bylo, že měl bílou vestu. Domnívala se, že chce vzít jejího pána na nějaký večírek.

Ohromený a vyděšený herec se vrátil zpátky do divadla. Zde bratra nikdo neviděl, a tak se Grimaldi vydal na poněkud bláznivou noční výpravu po domech starých přátel kolem Drury Lane, klepal a zvonil, vytahoval lidi z postelí a ptal se po bratrovi. Někteří si mysleli, že Grimaldi zešílel a dávali to bez cavyků najevo. Choval se, pravda, dost bláznivě a bratra přitom neviděl čtrnáct let. Už dlouho ho dokonce pokládali za mrtvého.

Znovu se ptal v divadle, ale nikdo zmizelého muže nespatřil. Grimaldiho napadlo, že možná zamířil k jejich domu v Pentonville. Nemohl se dočkat, až matku ještě v noci uvidí, oba si přeci mezi vyvoláváním nápovědy plánovali šťastné znovushledání rodiny po tolika letech. Ale bratr v domě nebyl, pouze jeho matka seděla v jídelně, bledší než obvykle, takže Grimaldi usoudil, že se museli setkat.

„Matko,“ řekl tedy, „nestalo se dnes večer něco neobvyklého?“

„Ne, o ničem jsem neslyšela.“

„Co?! Nepřijel žádný cizí člověk? Neobjevil se žádný ztracený příbuzný?!“ vykřikl Grimaldi.

„Co tím myslíš?“

„Co bych myslel?! To, že se John ve zdraví vrátil domů a má dost peněz na to, aby nás všechny udělal šťastnými.“

Matka vykřikla a omdlela. Johna Grimaldiho už nikdy nikdo spatřil a nikdo o něm víc neslyšel. Jistý šlechtic, obyvatel Drury Lane, využil svého vlivu na admiralitě, někteří lidé si totiž mysleli, že ho zlanařilo královské námořnictvo — pod jiným jménem. A když nepřicházely žádné zprávy, předpokládalo se, že padl v některé z velkých námořních bitev této vleklé války — bylo to dva roky před Trafalgarem. Jistý policista, který pátral v sousedství Drury Lane, přišel s teorií, že vychloubačný námořník s vakem plným zlata byl vtažen do nějakého doupěte, načež byl okraden a zavražděn. A sám Grimaldi podezříval bratrova společníka, elegantního mladíka v bílé náprsence, který si s bratrem domlouval schůzku na desátou hodinu příštího jitra. Proč se tento muž nevrátil do divadla, aby se pídil po osudu ztraceného přítele? Ať tak či onak, Johna Grimaldiho už nikdo nespatřil.

Je to výjimečný příběh. V každé podrobnosti může být pravdivý. Ale v celé historii jsou podivné okolnosti. Například proč John klepal na dveře svého starého přítele, pana Bowleyho, když se během minuty rychle poroučel? Všimněte si minutového náskoku během celého stíhání. To trvalo až k domu pana Baileyho. Služebná přece řekla: „…ani ne před minutou tu dost divoce klepal a zvonil jeden gentleman.“

Neumím říct dost dobře proč, ale tento neměnný interval jedné minuty ve mně vzbudil nedůvěru. Pokud je celý příběh výmysl, jsem si jistý, že nepochází od Joea Grimaldiho. Slavný klaun byl mimo své klauniády důstojný, flegmatický a zásadový člověk. Lež, pokud to bude lež, musí být dílem pana Thomase Egertona Wilkse, Grimaldiho celoživotního přítele a redaktora jeho posmrtně vydaných Pamětí.

Ale mnoho herců vidělo Johna Grimaldiho v divadle a mluvilo s ním během noci jeho návratu. Možná, ale stalo se to v roce 1803. Bannister zemřel, pokud vím, ve dvacátých letech. Byl ještě někdo z divadelní společnosti naživu v roce 1838, kdy Paměti vyšly?

Ovšem teď, navzdory tomu všemu, se kloním k přesvědčení, že celý příběh je pravdivý.

Překlad Patrik Linhart


Vychází v nakladatelství Malvern.