Série románů o Patricku Melroseovi je přiznaně autobiografická. Stojí za zmínku nějaký fikční a fiktivní aspekt románů?

Ano, je autobiografická, což ale víme díky takové kuriózní situaci. Nikoho vlastně nenapadlo zkoumat, zda by mohly být romány autobiografické — to, co je tam popisováno, je natolik děsivé, že to prostě člověku nepřijde na mysl. Až se jednou nějaký novinář zeptal… a St Aubyn poměrně přesvědčivě přitakal, že to autobiografické je. Takže ta pětice románů je vlastně jakási terapie, kdy se autor snaží vypsat ze svého traumatu.

Ale k vaší otázce — autobiografičnost je vždycky zavádějící a i tady může čtenáře svést. Patrick není St Aubyn, je tam výrazný posun: ve faktech, ale nepochybně i osobnostně. A především série románů není výpověď o životě, jsou to vlastně takové črty, kde zdaleka nejde jen o osobní trauma hlavního hrdiny (anebo spíše antihrdiny), ale zaznívá tam i zajímavá společenská kritika a návaznost na dlouhou literární tradici: hlavně na Prousta a Anthonyho Powella (jeho dvanáctidílný cyklus Tanec na hudbu doby), ale i Oscara Wildea nebo Evelyna Waugha.

V románech se otevřeně mluví o sexuálním násilí, drogové závislosti — a britské vyšší třídě. Jak na takový román zareagovala kritika?

Reakce kritiky byly velmi vstřícné. Samozřejmě si lze představit, že u mnohých vzbudily romány jisté pohoršení, minimálně mezi milovníky širší britské královské rodiny, neboť princezna Margaret je ve třetím díle vykreslena skutečně jako velmi zlý a odporný člověk, ale určitě působily též atraktivně, neboť zavedly čtenáře do prostředí, které literatura dvacátého století — s výjimkou zmíněného Powella — zhusta ignorovala, a to jednoduše proto, že z této společenské třídy dlouho žádný spisovatel nevzešel.

Edward St Aubyn, foto: Sasha Kisselkova

Edward St Aubyn debutoval ve dvaatřiceti románem Never Mind. Jaké byly jeho literární začátky?

Jeho literárním začátkem byl právě tento debut, kdy se pokusil vypsat se z traumatu, které ho svíralo od dětských let. V rozhovorech uvádí, že se mu se štěstím podařilo vystudovat anglickou literaturu na Oxfordu, což musel být skutečně trochu zázrak vzhledem k tomu, že léta byl silně závislý na tvrdých drogách a několikrát se kvůli předávkování ocitl na hraně smrti. Ale nepochybně z univerzity jistou literární průpravu měl — a debut Never Mind vůbec nepůsobí jako juvenilie. Je to překvapivě vyzrálý román.

První a poslední román ze série o Patricku Melroseovi dělí dvacet let. Lze v románech vypozorovat nějaký posun v St Aubynově perspektivě a literárním přístupu?

Spíše jistou cézuru, kterou respektuje i české vydání — a napodobuje tak španělské. Ve španělském překladu vyšly první tři díly pod názvem Padre a druhé dva pod souhrnným názvem Madre. To je, myslím, docela přesné. V těch prvních třech dílech se vypořádává s otcem, ve zbylých dvou s matkou. Literární přístup se moc neliší až na to, že první tři romány se vyznačují vyšší intenzitou, jež je posílena i tím, že se odehrávají všechny prakticky v jeden den. St Aubyn je zvláštní autor — jak jsem podotkl, už jeho debut je literárně velmi vyzrálý, takže prostoru pro nějaký vývoj tu moc není. Spíše možná vámi naznačená změna perspektivy — první tři romány se intenzivně věnují postavě otce, který byl zjevně démonický. Je jasné, že přístup k matce je jiný… opatrnější, byť vposledku z toho vyprávění nevychází o moc lépe než otec.

Trailer k seriálové adaptaci románů o Patricku Melroseovi

Edward St Aubyn dostal několik literárních cen, byl nominován i na Man Bookerovu cenu. V roce 2014 mu vyšel satirický román Marně hledám slov o literárním provozu a cenách obzvlášť. Zachytil něco ze zákulisních intrik britské literatury?

Překvapivě hodně. Musím říct, že když jsem tuhle satiru, vlastně spíš frašku, překládal, občas jsem si říkal, že to místy až přehání. Jenže pak jsem si dělal rešerši pro doslov a byl jsem v šoku: ty věci, které mi přišly přehnané, byly skutečné. Je to opravdu roman à clef. Je neuvěřitelné, kolik věcí z této frašky má reálný předobraz — včetně té situace, kdy vítěz prestižní ceny není do posledního okamžiku znám. To se skutečně též stalo, když se roku 1983 porota rozhodovala mezi Salmanem Rushdiem a J. M. Coetzeem. Tehdy byla nerovnost hlasů a rozhodoval hlas předsedkyně, tehdy spisovatelky Fay Weldonové. Ta se nejprve přiklonila k Rushdiemu, ovšem na poslední chvíli své rozhodnutí změnila. St Aubynův román je samozřejmě trochu zapšklý, vychází z pocitu (celkem oprávněného), že mu cena byla upřena ve prospěch románu slabšího, nicméně skutečně odhaluje závažný problém. V dnešním světě, kdy rubriky knižních recenzí živoří, jsou literární ceny velmi silné: do značné míry rozhodují, co se bude číst. A St Aubyn poukázal na několik zásadních věcí, totiž že literární měřítko nemusí být rozhodující; porotci nemají šanci ty knihy ani všechny přečíst; a velmi často jsou porotci motivováni něčím jiným než zájmem o literaturu. Ta kniha je podnětná, legrační i smutná zároveň, ovšem literárních kvalit Patricka Melrose nedosahuje. Jsem proto rád, že se nakladatelství Argo rozhodlo vydat i St Aubynovo nejlepší dílo.