24/03/2016 | komentář |

Tichá domácnost hlasitého světa

Bruselem a celým světem v úterý ráno otřásly teroristické útoky. Několik výbuchů na letišti a ve dvou stanicích metra má za následek desítky mrtvých a stovky zraněných, další vlnu strachu a obav, ještě větší nejistotu politiků z budoucnosti, smutné rozpaky intelektuálů ze současnosti a radovánky konspirátorů. Zatímco se bezpečnostní složky pinoží se stovkami indicií, výpovědí a záznamů a státní představitelé se snaží přijít s komplexním a udržitelným řešením bezpečnostní situace v Evropě, lidový komentátor už má ohledně viníků i efektivního receptu na lepší Evropu dávno jasno.

Smyslem teroristické taktiky je destabilizace společnosti, mohla by znít učebnicová definice. Není přitom nutné si pod destabilizací představovat jen okamžitou vlnu strachu a unáhlených kroků politiků: jak vše vystihuje jeden satirický obrázek, na němž si ruce podává džihádistický terorista s neonacistou v bomberu, teroristům jde primárně o posilování politických a společenských proudů, které jdou proti demokratickému naturelu západních společností. Vzhledem k popularitě osob, jako jsou Donald Trump nebo Miloš Zeman, jejichž hlavní politickou strategií je právě využívání strachu a odmítání všeho cizího ve jménu národní bezpečnosti a pohodlnosti, lze teroristům gratulovat k úspěchu.

Rčení, že větší strach je třeba mít z domácích politických extremistů a honců laciných xenofobních bodů než ze samotných džihádistů, se od vypuknutí migrační krize stalo komentářovou mantrou nejen v Česku. Stejnou jako například konstatování, že nenávist směřovaná k migrantům není vlastně nic jiného než ventil frustrace obyvatel z vlastní socioekonomické situace. Řešení společenské a politické krize proto má svou krátkodobou a dlouhodobou dimenzi. Té první, která se týká bezprostředního zajištění bezpečnosti, koordinace proudu migrantů nebo stabilizace situace v Sýrii a přilehlých oblastech, se politici pohříchu věnují více. Dlouhodobá proměna společenských institucí, nutně související s revizí globalizovaného kapitalismu uniklého ze státních nádobek, je zatím tématem spíše levicových komentátorů a analytiků nebo politických idealistů, jakým je v Americe třeba uchazeč o prezidentskou kandidaturu demokratů Bernie Sanders či zakladatel panevropského hnutí DiEM25 Yanis Varoufakis v Evropě.

Pochopitelně, bezpečnost, technologii migrace a změnu ekonomických institucí při současné komplexitě světa nelze než svěřit expertům s politickým mandátem — a pečlivě je kontrolovat, vyžadovat transparentnost a spravedlivost. Zároveň ale z úst proroků lepší, o nenávist oproštěné budoucnosti zaznívá, že čekání a víra v elity nestačí. Filozof Pavel Barša ve své poslední knize Cesty k emancipaci u nás, v USA například populární ekonom a ministr práce první Clintonovy vlády Robert Reich v novince Saving Capitalism a na evropské úrovni zmíněné DiEM25 znovu a znovu zdůrazňují význam aktivního občanství mimo formalizované politické struktury. Nestačí jen volit podle svého přesvědčení, je nutné toto přesvědčení žít.

Dá se bez nějak velkého přehánění říci, že metodu občanského aktivismu směrem ke státním institucím a v některých případech nadnárodním koncernům už východní, postkomunistický blok ovládá stejně dobře, jak se to během poválečných let naučil ten západní. Protikorupční iniciativy, ekologické kampaně, spontánní, zdola organizovaná a de facto nejefektivnější mezinárodní pomoc tisícům uprchlíků v posledním roce nebo množství petic a lokálních akcí ukazuje, že občanství rozhodně není na ústupu.

Všichni se však zároveň — někdy implicitně, někdy explicitně — shodují v tom, že kromě vyvíjení tlaku na státní, mezinárodní nebo kapitalistické instituce spočívá občanství i ve schopnosti vést dialog. Jak vzletně píše Barša, osvobodit se vztažením k druhému, opustit svazující esenci vlastní identity a nalézt emancipaci v aktivitě a jednání. Jinými slovy, pokud se máme vyhnout katastrofě, musíme spolu mluvit.

Po této frázi většinou přichází ticho, krčení ramen nebo úprk zpět ke kritice kapitalismu či odhalování postkolonialistického útlaku. Dává to smysl: máme a vytváříme teoretické aparáty k rekonfiguracím vztahů státu, mezinárodních institucí, občanských iniciativ nebo finančních trhů, kdo nám ale poradí, jak se bavit s babičkou, která má strach z krvelačných muslimů? Kde hledat společný jazyk pro hádku s bratrancem, spolužákem nebo šéfovou, kteří jsou ve světle všech nedávných událostí přesvědčeni o nevyhnutelnosti zániku Evropské unie?

Jistěže, existuje projekt HateFree Culture a weby, která se zaměřují především na vyvracení hoaxů, argumentačních faulů a mapování ruských peněz v médiích. Nelze se ale ubránit dojmu, že – ačkoliv jsou to všechno s dobrým úmyslem a profesionálně vedené akce – přesvědčují přesvědčené a ve výsledku jsou hlavně identitární ingrediencí jiné části společnosti než té, na kterou cílí. Stejně jako má své věrné diváky spektákl teroru, je má i diagnostika krize.

Hlavní filozofická a přeneseně vlastně i občanská a politická otázka dneška tudíž zní: Jak spolu mluvit v prostředí, kde všichni mohou mluvit a mluví zároveň, kde věcná argumentace nemusí mít žádnou váhu? Je vůbec možné si takovou platformu, takový jazyk představit? Nevím. Zapeklitost problému tkví v jeho banalitě. Zatímco spor o imigranty nebo ekonomickou spravedlivost umožňuje vytáhnout spousty teorií, autorit, argumentů, politik a s nimi hlavně slov, zkušenost ztráty pochopení a porozumění mezi příbuznými, přáteli, kolegy a známými, jejich uzavírání se do vlastních názorových ghett, vzbuzuje akorát smutné mlčení. Ale možná je tento ztichlý smutek klíčem, možná ukazuje, že v některých ohledech nejde hledat oporu v logice a racionální argumentaci, nýbrž v nitrech, sdílené katarzi, společných emocích, lásce, Bohu, tělesnosti. Koneckonců, kdo kdy vlastně na nenávist vyzrál rozumem?