06/10/2021 | recenze | Anna Šilhanová

Tradice: vábivá i zraňující

Románový exkurz do světa, kde už se nikdo necítí doma. Recenze románu Země těch druhých od Leïly Slimani.

Leïla Slimani: Země těch druhých. Válka, válka, válka
přeložila Danuše Navrátilová
Argo, Praha 2021

„Tady to tak chodí. — Tuhle větu si později vyslechla ještě mnohokrát. A přesně v tu chvíli jí došlo, že tady je cizinka, žena, manželka, bytost vydaná na milost a nemilost těch druhých.“ Francouzská novinářka a spisovatelka marockého původu Leïla Slimani se českým čtenářům představila již třemi prózami. Jestliže první dvě (z nichž za román Něžná píseň autorka obdržela prestižní Goncourtovu cenu) představovaly sondy do života současné francouzské společnosti, ve svém nejnovějším románu se Slimani vrací ke svým kořenům.

Země těch druhých je prvním dílem zamýšlené trilogie — rodinné ságy, volně inspirované osudem autorčiných prarodičů. Román se odehrává v poválečném Maroku, zemi bolestně poznamenané francouzskou kolonizací, jejíž vliv však nedokázal zcela pohřbít tradiční kulturu. Hlavní hrdinka, mladá Francouzka Mathilda, se ke konci druhé světové války zamiluje do vojáka marockého původu Amina Belhadže, který pobývá s francouzskou armádou v blízkosti jejího rodného města. Svatbu s ním vnímá rebelantská dívka jako možnost, jak se vymanit z šedi své maloměšťácké existence a vydat se za dobrodružstvím.

Avšak exotická pohádka se Mathildě brzy rozplyne v prachu rozpálené země, spoutané pravidly a zvyklostmi vzdálenými evropské kultuře. Na marocké poměry přecitlivělá Francouzka se musí vypořádat nejen s tvrdou realitou života v medině města Meknes (a posléze na odloučeném statku za městem), ale především s kulturním šokem, který ji rychle přinutí sundat růžové brýle. Oškliví se jí neotesanost a pověrčivost domorodců, jejich primitivní způsob života včetně postoje k ženám. Rozdávání almužen, soucit s týranými zvířaty, rozmazlování dětí — to vše jí vynáší posměch a pohrdání nejen místních obyvatel, ale i vlastního manžela. 

To, co Aminovi na Mathildě imponovalo ve Francii, totiž v Maroku nabývá hořké pachuti. Mathildina vášeň a citovost naráží na Aminovu představu ideální manželky: ženy poslušné a cudné. A Mathilda zjišťuje, že z manžela se v cizí zemi stal pro ni cizí člověk — panovačný muž, který pro facku nejde daleko. Není však zdaleka jediná, kdo se ocitá v „zemi těch druhých“. V ambivalentním postavení je také Amin, válečný hrdina, který sice pomohl Francii k vítězství (a nezapadá tedy zcela mezi své soukmenovce), ale jméno a barva pleti ho přesto v očích Francouzů zařazují do podřadné škatulky. Dále jsou to řady nespokojených Maročanů včetně Aminova bratra Omara, kteří jsou odhodláni Maroko vybojovat zpátky z rukou kolonizátorů. A nakonec i všechny ženy žijící v této zemi — v zemi mužů, kde slovo svoboda má význam jen v kontextu národně osvobozeneckého boje.

Slimani ukazuje, že má velké pochopení pro své postavy a války — reálné i niterné —, kterými procházejí. Její postavy nelze redukovat na pouhé zástupné symboly určitých ideologií; jedná se o komplikované individuality s mentálním obzorem ovlivněným traumatickými životními prožitky. Jejich reakce nejsou předvídatelné; nad jejich motivacemi se můžeme pozastavit. Některým z nich se bohužel dostává neúměrně málo prostoru na to, jaký potenciál v sobě — po detailním představení — skrývají. I přesto se však autorce úspěšně daří osvětlit komplikované předivo vztahů mezi francouzskými kolonisty a Maročany i mezi členy rodiny Belhadžových.

Zatímco předchozí autorčiny prózy se nesly v syrovém, naturalistickém stylu, nyní jako by se tyto hrany trochu obrousily — text je značně senzuální, občas až lyrický, nepochybně zjemněný i vlastními vzpomínkami. Zvláště patrné je to v popisu smyslových vjemů, kterými na Mathildu působí její nový domov: „Neznala nic, ani barvu stromů, ani barvu oblohy, dokonce ani chuť větru ulpívající na jazyku a na rtech.“ K jistému odlehčení přispívá také pozvolnost děje, jenž se odehrává v poměrně dlouhém časovém rozmezí deseti let. Vyprávění tak sice postrádá dynamický spád, Slimani to však vyvažuje pečlivým zachycením jednotlivých fází soužití Belhadžových.

Román Země těch druhých je mozaikou individuálních snů a nadějí, jakož i zklamání a deziluzí na pozadí marockého boje za nezávislost. Výsledek snahy o spojení protikladných světů rodiny, národa i náboženství je stejný jako výsledek Aminova experimentu s křížením pomerančovníku a citronovníku — nesmírně trpký. Slimani, jistě i díky pečlivému studiu dobových pramenů a rodinné historie, dokázala podat velice přesvědčivý obraz oné neklidné doby a s ní spojených lidských osudů. Nezbývá tedy než se zájmem sledovat, jak si s načatým příběhem poradí v následujících dvou dílech trilogie.