Jaké to je být šéfredaktorem literárního časopisu?

Být šéfredaktorem Plavu je zajímavé a naplňující, i přes starosti, které to občas přináší. Ve dvanáctileté historii časopisu jsem, počítám-li správně, v pořadí sedmým šéfredaktorem. Už z těchto dvou čísel vyplývá, že je to funkce, u které nikdo moc dlouho nevydrží. Někdy napůl žertem říkám, že jsem vlastně krizový manažer. Je třeba zasáhnout, když se něco nedaří. Když nám z nějakého důvodu vypadne číslo nebo když je třeba narychlo sehnat náhradu za kolegu či kolegyni. Když nestihneme včas vydat číslo s domluvenou reklamou nebo když má číslo zpoždění a je třeba napsat externím spolupracovníkům, případně sponzorům omluvný dopis. Neustále je co „žehlit“. Přitom člověk nesmí klesat na duchu, musí motivovat kolegyně a kolegy, snažit se vydat těch avizovaných jedenáct čísel do roka. V kolektivu jsem spíše první mezi rovnými, můj hlas je rozhodující v okamžiku, kdy je debata o nějakém postupu či problému nerozhodná. Jinak všechna řešení v redakci přijímáme po vzájemné shodě. Máme skvělý tým, pracovat s ním je potěšením. Myslím, že vydáváme kvalitní literární časopis, bez ohledu na to, že jej děláme v podstatě ve svém volném čase.

Je v tom něco objevitelského, je to dobrodružství. Třeba zrovna teď s externím spolupracovníkem Tomášem Daňhelem připravujeme letní dvojčíslo, které má pracovní název Indický subkontinent. Budou v něm překlady z bengálštiny, hindštiny, tamilštiny a urdštiny a také z angličtiny — což jsou základní jazyky, ve kterých se píše v onom regionu. Zdeněk Štípl v úvodní eseji uvádí, že tu jsou zhruba dvě desítky literárních jazyků — ovšem, těch větších. Některé z nich prý mají jen pár milionů čtenářů, zatímco jiné počítají čtenáře na stamiliony. Jde z toho závrať. Jako když při bližším zaostření zjistíte, že v jednom čtverečním centimetru fotografie zdánlivě tmavé noční oblohy jsou stovky světelných teček, což jsou vzdálené galaxie. A každá má tak miliardu hvězd a kolem každé hvězdy může být planetární soustava podobná té naší. A vy představujete médium, které tenhle objev zprostředkovává svému okolí. Není to nádherné?

Narodil jste se na Ukrajině, vyrostl v Česku. Uvažujete někdy nad svou identitou, nebo to je spíš téma pro druhé?

Musel jsem si to vyjasnit hlavně v době dospívání — kdo jsem a co jsem —, teď už nad tím tolik nehloubám. Jsem Čech a jsem Ukrajinec, nevidím v tom rozpor a hlavně si uvědomuji, že ani jedno z toho mě nedeterminuje. Jsou tu věci důležitější než národnostní příslušnost.

Uvědomuji si svoje exkluzivní postavení — mít možnost víceméně plnohodnotně hledět do obou světů: českého a ukrajinského. Mít o nich přehled a mít možnost podílet se na dialogu mezi těmito světy. Zároveň si uvědomuji, že nepatřím tak úplně do žádného z nich. Je mi blízký koncept středoevropanství. Část mých předků se modlila otčenáš v církevní slovanštině východoevropské redakce, část odříkávala paternoster polsky, zatímco můj český pradědeček byl podle všeho ateistou. Taky se ztotožňuji s básní Filipa Topola „Evropan“, která mě svého času zasáhla naprosto fatálním způsobem: Nechoďte ke mně moc blízko, nestůjte nikde vedle mě, nepřicházejte ke mně zezadu…“ Nemyslím, že je šťastné nechávat tak závažné věci, jako je vlastní identita, na druhých.

Alexej Sevruk, foto: Větrné mlýny

Alexej Sevruk, foto: Větrné mlýny

Silvester Lavrík mi v rozhovoru napsal, že „všichni podceňují Ukrajinu“. Cítíte to?

Nerad bych, aby to vyznělo ublíženě, ale ano, cítím. Zároveň tomuto postoji rozumím. To souvisí s obecně malým povědomím o tom, co to je Ukrajina. V hodinách dějepisu na gymnáziu jsme se učili o Kyjevské Rusi — východoslovanském státu, který založili Varjagové — a pak až o rozpadu Sovětského svazu, kde Ukrajina byla zmíněna jako nástupnický stát. Mezitím byly nějaké střípky, něco o hladomoru během kolektivizace, o východní frontě za druhé světové války, pak Podkarpatská Rus, Černobyl S literaturou to bylo ještě horší — jediné dílo, které by se dalo považovat za součást ukrajinské literatury a které bylo ve středoškolských osnovách, je středověké Slovo o pluku Igorově, které tam někde letem světem zaznělo s dovětkem, že jde o „společné dědictví třech východoslovanských národů“. Spousta lidí tady Ukrajinu vnímá jako nějaký podivný kvazistát, který se vzal neznámo odkud, vznikl z ničeho. Nebo jako prostor, kam promítají své stereotypy: korupce, oligarchové, bída, nárazníkové pásmo, tranzit fosilních paliv a teď taky válka A pak tu jsou ti lidé v nevýrazném špatně padnoucím oblečení, v ruce lopaty nebo mopy, co tu vykonávají takzvaně podřadné práce. Copak oni umějí číst, když sotva mluví? Natož aby uměli psát a měli třeba vlastní kulturu. Tenhle chumel stereotypů zrovna nepřispívá k tomu, aby vás brali vážně.

To ale nemusí být špatné. Ti, koho podceňují, umí překvapit o to víc. A Ukrajina ve své novodobé historii už párkrát svět překvapila. Vzpomeňme si na pohádky — je to nakonec podceňovaný hloupý Honza, který překoná nástrahy a dostane princeznu a půlku království.


Narozen 1983 v Kyjevě. Od dvanácti let žije v České republice. Absolvent slavistických a východoevropských studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Redaktor, překladatel, šéfredaktor měsíčníku pro světovou literaturu Plav. V roce 2016 debutoval povídkovým souborem Divadlo tančících loutek. Jan M. Heller o knize napsal: „V každém případě jde o cenné zachycení melancholického, různými paradoxy navrtávaného světa, tak či onak typicky odpovídajícího našemu časoprostoru.“