24/07/2020 | portrét | Jakub Pavlovský

Tři otázky pro… Olgu Stehlíkovou

Básnířka a redaktorka Olga Stehlíková dnes vystoupí v brněnském Divadle Husa na provázku v rámci Měsíce autorského čtení.

Někde jsem se o vás dočetl, že „pracujete jako nakladatelská redaktorka i jinak“. Co spadá pod to „jinak“?

Tak jinak. Zaprvé je to přísně tajné, zadruhé je toho mnoho. Nejtajnější je enigmatické masírování uměleckých kruhů a mincové korektury, neméně tajné je psaní textů o literatuře a příprava literárních pořadů pro média různého druhu. I jinak.

Napsala jste už dvě knížky pro děti, což je značně odlišný žánr, než kterému se věnujete obvykle. Co vás na dětských knihách láká?

Dětský čtenář je v ideálním případě náročný, citlivý, upřímný, nepředpojatý a neuhnětený letitým čtením, jeho vkus a čtenářské preference se teprve formují, spolu s tím, jak si pro sebe formuje celý svět — k tomu jako autoři můžete přispět, což je omamné. Takového čtenáře by měl chtít každý autor. Pro takového je radost psát. Na psaní knih pro děti a mládež se dobře trénuje řemeslo, odstraňuje manýra a zbytečnosti a také si tam lze dovolit rozhon, obsahový, ale i jazykový, který próza pro dospělé tolik neumožňuje, tam je pro mne tísnivěji. Psát pro děti a mládež znamená, že musíte naplnit paradigma příběhu, nemůžete mu uhnout, to není tak docela samo sebou. Láká mě navíc psát z pozice dítěte, dětské postavy, myslím, že dítě je chronicky podceňovaný, diskriminovaný a intelektuálně opomíjený lidský druh. A taky si tím bezpochyby dopřávám návrat do vlastního dětství a možnost jeho poupravení. Kromě toho mám pocit, že v próze pro děti a mládež je pořád dost prostoru pro původnost, jsou tam velké nenaplněné propasti, zejména v sekci „mládež“, to je onen věk po „sotva čtoucí žák základky“ a před „young adults“, s nímž si literatura moc neví rady.

Čemu se oddáváte ve volných letních chvílích?

Samotě. Masírování cizích těl. Mýdlům. Prokrastinaci. Přírodě. Pomalosti. Dlouhým pohledům do nikam. Krátkým pohledům do pracovních mailů. Dohánění restů. Cizím textům. Boření bosých nohou do vysokých koberců. Vzpomínkám. Zkoušení plavek. Zkoušení vlakových spojů. Výletům. Psaní dopisů na dětské tábory. Jahodám. Lesu.


Narozena 1977 v Příbrami. Vystudovala bohemistiku a lingvistiku na Univerzitě Karlově. Publicistka, redaktorka, editorka, básnířka, autorka knížek pro děti a mládež. Z angličtiny přeložila knihu Kasii Dudziuk Hravé kreslení krok za krokem (2017). Vydala: Týdny (2014), Vejce / Eggs (2017), Za lyrický subjekt (2018; s M. Ohniskem), Vykřičník jako stožár (2018), Kluci netančej! (2019), Kařut & Řabach (2019) a O čem mluví Matka, když mlčí (2019). O posledním titulu Libor Staněk napsal: „Básnířka svůj hlas propůjčuje planetě Zemi, kterou přitom pojímá podobně jako filosof Lukáš Likavčan ve své aktuální knize Úvod do srovnávací planetologie…