Tu knihu napsalo poleno

Pozornost řady kritiků a spisovatelů se nedávno obrátila k úrovni, k poslání a k možnostem kritiky. Část květnového Hosta byla věnována literární kritice a publicistice. O recenzování a literární kritice se mluvilo na červnovém Sjezdu spisovatelů. O kritice se znovu diskutuje i v jiných uměleckých teritoriích — viz třeba Cinepur.

Je či mělo by být samozřejmým, že ti, kteří o umění píší, pěstují rozpoznatelný rozdíl mezi anoncí, drobnou glosou, ucelenou recenzí a důkladnou literární kritikou. Stylisticky a lexikálně však jde o žánry navzájem prostupné. Z jednoho do druhého přetékají nešvary, jako jsou despekt, dehonestace, vulgarita, autorské exhibování nebo bulvarizace. Mám za to, že na dodržování jistých pravidel se můžeme ptát ve všech případech.

Kritika byla vždy kritizována. Mnozí spisovatelé si tradičně nenechají líbit to, co považují za nefér. V článku „Bloudění digitální buší“ prohlásil Ondřej Nezbeda, že „mizí autorita a význam kulturní kritiky“, protože se stala blogerskou a čtenářsky podbízivou. Snadno si představíme, že k blogerství patří málo zdrženlivosti a rozvahy, žádné zpovídání se editorům či kolegům. Kritice je vytýkána amatérizace a „normou se stala kritika bez kritéria“.

Kritická výtka směřující ke kritikům, že posuzují bez kritérií, si zaslouží, abychom se u ní zastavili. Je pro hodnocení knih a umění vůbec možné stanovit jasná, natož jednoznačná kritéria? Dají se zformulovat? A má referování o uměleckých dílech vycházet z transparentních kritérií? Nebylo by to pro kritiky a recenzenty svazující? Není a nemá být rozebírání a interpretování uměleckých děl spíše svobodnou hrou a tvorbou sui generis, v níž se může téměř vše?

Vyjadřování se o literatuře je hra

Na několika místech Hledání ztraceného času komentuje Proustův vypravěč floskule, kterými se Albertina vyjadřuje o druzích umění, ve kterých se nevyzná. Na začátku pátého dílu, v „Uvězněné“, najdeme následující charakteristiku: „A když chtěla vyjádřit, že ji nějaká kniha připadá špatně napsaná, naučila se říkat: Je to zajímavé, ale jako kdyby to bylo napsané polenem.“ Albertina nebyla recenzentkou knih. Podle toho, jaké volila výrazy, by jí ovšem klidně mohla být.

Výrok, že knížku napsalo poleno, můžeme smést ze stolu jako dojem, který nikdo nemusí brát vážně. Ale právě taková polínka bývají kladena na políčka publicistických hříček se slovy. Her bez kritérií a bez pravidel. V článku věnovaném před čtyřmi lety recepci poslední knihy Jana Balabána napsal Pavel Janoušek v úvodu: „Myšlení o literatuře je svého druhu hra…“ Recenzentům a kritikům zároveň přiznal právo být „osobitý a jedinečný“, tvořivost by se podle něj měla od dobrých hráčů dokonce vyžadovat. A pak připomněl údajně nepsaný imperativ, že „svou hru musejí hrát podle určitých pravidel“. Nebylo to poprvé, kdy někdo povolával do hry pravidla. A jistě to nebylo naposled. Než se ale k pravidlům alespoň na dohled přiblížíme, řekněme si: O jakou tu jde hru?

Zjednodušeně lze říct, že kritika je hra na porozumění, interpretaci a na hodnocení. Nebo také hraní si s porozuměním a výkladem, nádavkem pak víceméně svévolné vyhlašování těch, kterým se údajně daří a kteří se naopak propadají. Je to hra na serióznost estetického soudu. Hráči mají být osobití a jedineční. Nechť jsou texty atraktivní! Jinak je nikdo nebude číst.

Dbát více na atraktivitu než na přesnost myšlenky je ale cesta spíše vyčpělá.  Gilles Lipovetsky poukázal v Éře prázdnoty na zhumorňování všeho. Napsal, že „originálnost pozbyla provokativnosti“, protože historické období, ve kterém žijeme, se stalo„fází čehokoli“. Výstředně exhibující recenzent se může v oné hře na rozumění, výklad a hodnocení snadno stát šaškem, kterého recenzovaní neberou vážně. Pomiňme, že dobové klima nahrává tomu, abychom se vážně nebrali. Soudy nemají váhu, jakou měly za národního a dalších obrození, ve třicátých, šaldovských letech minulého století nebo v letech padesátých, kdy se verbálními soudy odklízeli nepohodlní dokonce až do žalářů. Pomiňme pokles závažnosti hráčova hlasu a uznejme: pořád tu někteří zkoušejí hrát na to, kdo bude brán jako expert, pořád se tu hraje také o to, kdo získá pověst Odborníka, kdo Provokatéra a kdo ostrouhá.

To, že názory literárních hodnotitelů a vykladačů můžeme považovat za hru, Pavel Janoušek čas od času opakuje. V dubnu 2014 v diskusi nad nominacemi na Magnesii Literu krotil emoce těch, kdo nominace brali příliš vážně, a vyzýval je: „Přijměme to jako hru.“ Do diskurzu o subjektivním oceňování vnesl vyzrazující, zcizující prvek, když prohlásil, že „smyslem podobných hrátek [je] správný humbuk“. Recepci literatury nejenže humbuk (skandály, mimoliterární údaje, aféry apod.) neškodí, podle kritika se recenzenti snaží humbuky vyvolávat. Když jde ale o vyvolávání humbuků, jak se tomu má s oněmi, týmž kritikem vyžadovanými, pravidly? Není to náhodou hra, v níž je vše dovoleno a v níž nás „druhý člověk už nedokáže šokovat“ (Lipovetsky)?

Kde ona pravidla hledat? Anebo jinak: je možné uvědomit si jejich absenci a potřebu v některých frapantně nápadných recenzních postupech? Zkusme to.

Diskvalifikování textu

Když recenzenti použijí výrazy jako upocený nebo lepivý text, uslintaná úroveň, je to ještě popis textu, analýza či hodnocení textu podle pravidel? Vypovídají adjektiva upocený a uslintaná o něčem estetickém v textu, něco o struktuře nebo o důležitosti, o dobovosti nebo čtivosti textu? Anebo jde jen o dojmy v éře mizející kritiky?

Je na první pohled jasné, že jde o slova exhibiční. Tím, kdo se zde předvádí nad textem, je recenzent, vystavuje svůj názor nebo dojem. Recenzent má např. fantazie o tom, jak text vznikal. Když Petr A. Bílek v jedné recenzi napsal, že v textu nachází „slovní eskamotérství [jež] je okázalým žonglováním prezentujícím stokrát obehraná čísla“, mohli bychom vrátit kritickým recenzentům, že i oni okázale žonglují se stokrát obehranými čísly. Na úkor přesnosti a výstižnosti. Na úkor sdělného poslání literární kritiky. Za cenu poklesu z vyšší estetické úrovně textu na úroveň nižší, plebejskou.

Kritici používají plebejská slova i k hodnocení. V rámci něho například jako by nepřímo zapovídali některé postupy. Když Eva Klíčová napíše o Alici Munroové, že „před roznípanými citečky ji zachraňuje naprosto věcný styl“, je jasné, že roznípaným citečkům přidává znaménko minus, zatímco věcnost preferuje. Dokonce — vezmeme-li kritičku za slovo — naprostá věcnost je žádoucí, zatímco roznípávání nikoliv. Ale chtít po literatuře „naprostou“ věcnost? Toto že by mělo patřit mezi kritéria hodnocení? Dělal Marcel Proust něco jiného, než že roznípával citečky? Přitom Hledání ztraceného času je nejen pro Francouze (i pro autora tohoto textu) jedním z vrcholných románů dosavadního písemnictví. Stalo by se jím, kdyby neroznípával? Jak se to má s vytvářením žádoucího a s proskribováním nežádoucího v dílnách kritiků? Vynesla preferováním „naprosté“ věcnosti Eva Klíčová na scénu jedno z pravidel pro posuzování hodnoty?   

Někdy jde o diskvalifikaci méně nápadnou a mohli bychom jí přiznat licenci originálního posudku. Jako když si glosátor postěžuje: „Autor uniká z textu a není v něm k zastižení.“ Dále: „Jeho styl připomíná psychoanalytickou seanci.“ Nebo: „Problém je v tom, že autor naložil na čtenářská bedra příliš mnoho.“ Jak si to představit? Umožňují herní pravidla v myšlení o literatuře podobně prázdné výroky?

Často svede hra kulturního publicistu k tomu, že zafauluje. Místo toho, aby se držel textu, popisoval ho nebo analyzoval, aby ho porovnával s texty jinými, hledal relevanci v literárním nebo mimoliterárním kontextu, sklouzne k nešetrným soudům o autorovi. Není výjimečné, že při tom překročí hranici vkusu i žánru a vměstná do textu urážku či zesměšnění. Zdá se to až neuvěřitelné, ale při čtení recenzí narazíme na dehonestace typu veleduch kýče, nýmand nebo autor [se chová] jako dáma v klimakteriu.

Peňás emfaticky odsoudil takové chování recenzentů zastávaje se M. Viewegha, když napsal, že se místo kvality knih „dotýkali také jeho samého a začali posuzovat jeho… lidskost. To mně přišlo hovadské.“

Že takové „dotýkání“ může být urážením, mně připadlo například nad recenzí, kterou napsal M. Horanský na knížku Dvořiště Ondřeje Horáka (LN, 31. 7. 2013). Kdybychom si nepřipomínali, že jde o hru, přepadl by nás soucit s autorem. Podle recenzenta je totiž jazyk Horákův „ze čtvrtiny sexslang uslintané úrovně veřejných záchodků“, autor se s větami „mazlavě pachtí“ a kniha je škvár. Mohlo by patřit mezi pravidla, že by se nemělo urážet? To bychom nejdříve museli odlišit urážku od ostrého úsudku. Umíme to?

Recenze jako voyeurská špionáž: co když je vypravěč autor sám?

Za nešvar recenzování literárních, ale třeba i hudebních děl považuju ztotožňování vyprávějícího (anebo třeba zpívajícího) subjektu s autorem. Když v kulturní Mozaice Vltavy představoval kritik novou desku skupiny Jablkoň a pouštěl z ní písničky, řekl, že Michal Němec musel být zamilovaný, anebo si musel umět velmi dobře vybavit vzpomínky na vlastní lásku. Jak oprávněný je ale předpoklad, že zpívá-li Michal Němec v první osobě o lásce, zpívá o sobě? Jak oprávněný je předpoklad, že píše-li Sylva Fischerová ve stylizaci sebe do vypravěčky v první osobě, píše o sobě? Anebo co postava spisovatelky u Petry Hůlové v Macoše?

Proč vlastně kritik Petr A. Bílek (Respekt 13/2014) napsal v recenzi na Macochu následující slova: „Byť většina z nás nezná osobu Petry Hůlové natolik, abychom mohli míru osobního ztotožnění s textem přesně posuzovat, není Macocha rozhodně zpovědí Petry Hůlové?“ Proč komentuje „míru ztotožnění“ autora s postavou? Má kritika zajímat? Má kritik „přesně posuzovat… míru ztotožnění“? Eva Klíčová píše: „… jistá příčetnost textu a skutečnost, že vypravěčka je spisovatelka, navozují představu, že se jedná o autobiografizující text.“ Zamysleme se nad tím, z čeho kritička vychází. To, že je text jistým způsobem příčetný, navozuje představu, že je autobiografizující. Spisovatelé, pište nepříčetně!  

Někdy má recenzent úplné jasno. Autor rovná se postava. R. Kopáč nad knihou M. Viewegha Zpátky ve hře napsal (Týdeník Rozhlas 31/2015): „Teď je recenzentovi znovu trochu zatěžko pokračovat. Autora je mu přece jen líto. Hlavně proto, že se několik klíčových motivů ze života hlavní postavy tak jasně kryje s klíčovými motivy z reálného života spisovatele. O čem jiném by taky psal?“ Tato otázka je projevem snad nejpřízemnějších předpokladů recenzentů a kritiků. Předpokládat, že autoři píšou o sobě, znamená nerozumět umění.

Nechci polemizovat o tom, jestli se na míru ztotožnění mezi autorovými životními motivy a motivy, které prožívá postava, ptát. Jen mě nepřestává udivovat, proč kritici toto potřebují řešit. Dle mého názoru je to odvádí od rozboru kvality, stylu a výpovědi textu. Proč jsou vzrušováni mírou ztotožnění? Aneb jak se na to ptá sám recenzent P. A. Bílek: „Co se kromě bulvárních pikantností dozvíme, když ztotožníme vypravěčku s autorkou?“ Ptá se na to řečnicky, ale kromě reflexe v metarovině ho míra možného ztotožnění zajímá také. J. Peňás nad poslední knihou Hůlové zpozorněl a četl ji „se zvýšeným zájmem. Především ovšem proto, že je autobiografická.“ Kopáčovi přišlo Viewegha líto, Peňás zas o autorku „měl obavu, ba strach“.

Je-li recenzování hrou, pak literární text je výsledkem hry mnohem rozsáhlejší, strukturovanější a často neoddělitelné od autorova života. Povídka a román představují hru s fantaziemi, kamuflážemi, autor si pohrává s identitami. Ve hře roztaví, namíchá a ukuje nový tvar, i když píše o sobě. Text je téměř vždy prostorem pro vytváření sebe jako autora, každým textem se autor mění. Navíc se proměňuje v představách těch, kteří ho čtou. Autorův vyprávějící subjekt má něco z autora, nemůže nemít. Tedy: s velkou pravděpodobností. Ale tvrdit, že když spisovatel formuluje oplzlé a obscénní fantazie, pedofilní nebo nekrofilní úvahy a vkládá je vyprávějícímu „já“ do úst, tak je sám musel mít v sobě, znát je v sobě, u sebe – to je tak obsoletní, že snad nemá smysl se tím zabývat. Spisovatel je tvořivý podobně jako herec. Hraje-li herec skvěle padoucha, úchylnou bytost, zločince – nevydáváme se na špionáž, jakou „míru ztotožnění“ objevíme. Promýšlí-li Haklovo autorské já v literárním textu vraždu a třeba ji i spáchá, neznamená to, že autor promýšlel v reálném životě vraždu a spáchal ji.

Jak zaujmout jako recenzent?

Jak zaujmout jako recenzent, abych v důsledku pomohl literatuře a obrátil k ní pozornost? Jestliže převažuje mdlá klišovitost typu „přispívá to ke komplexnějšímu čtení“ nebo „povídky mají téma a jasný tah“, nedivme se buřičům v literárním provozu. Sešlehat režiséra proutkem na festivalu nebo vystoupit na pódium a dát facku Jaromíru Typltovi, to upoutá. Dosud stále zarážejí vulgarismy, třeba když je text nazván „komerční sračkou“. Hlazení po srsti vždy vyvolávalo podezření o předplatném na shovívavost. Někteří se tedy snaží psát až obskurně a agresivně slovy K. Kubíčkové „sexy a čtivě na web“. A i bez vulgarity je třeba být přímočařejší. Recenzent se např. vyzná z pachuti z textu, který četl. „Zůstává [ve mně] pachuť z přesycenosti silnými slovy.“ Ale je recenzentova zpráva o pachuti ještě zprávou o textu? Na druhou stranu nikoho neupoutá jalově obecný patos. Komu by se líbilo číst o „víru vrcholně filozofických témat o podstatě bytí“ nebo posudek, dle něhož „verše akcentují polarity bytí a nebytí a vše mezi nimi“.

„Kvalita vyjadřování (či její absence) je příznakem kvality myšlení,“ připomněl M. Pokorný v loňském článku věnovaném Šaldově vyjadřování. V textu podrobil Šaldovu publicistiku zdrcující kritice, pohříchu bez dostatku příkladů a argumentů, když jí přisoudil atributy jako „stylistická patologie“, „morbidní rigidita“, „pompa, sebevzhlíživost a věštecká póza“ nebo „odpudivá samolibost“. Že Šalda svým poeticky a redundantně básnivým slohem zaujal, o tom není žádná pochybnost. Na obranu Šaldovy nepřesnosti a stylistické libovůle bych řekl, že jeho recenze byly esteticky propracované a že byly často více literaturou než kritikou.

Recenzenti používají oblíbené metafory a příměry. Nové dílo bylo pro jednoho recenzenta „neskousnutelné“, protože došlo k „naklepávání řízku příliš natenko“. Někdy využívají třeba metaforu útočení nebo násilí, kladení odporu a podobně: „Příjemná četba, která neklade velký odpor, nevyvolává zvýšenou teplotu, neútočí expresivitou ani křiklavostí…“  „Prošel jsem sbírku se zaujetím, bez násilí,“ píše L. Selepko v recenzi básnické sbírky Marie Iljašenko. J. Peňásovi knihy Hůlové „připadaly jako plození včelí královny, z které vycházejí pořád taková zvláštní vajíčka“. Takové věty ale řeknou pramálo o básnické sbírce a o knihách.

Je to zábavná hra, v níž se naklepávají řízky a zabředá do mámivé esejovitosti. Po pravdě řečeno jsem žádná pravidla této hry neobjevil. Pokud zde kdy byla, dnes nejsou. Nevím ani, jestli má cenu obšírně se věnovat kvalitě umělecké kritiky. Beru za bernou minci názor Radky Denemarkové, která nazvala diskuse o „hluboké krizi“ kritiky přežitkem a „plkáním“.

Je recenzování knih v krizi? Nevím. Nevím to proto, že jsem ho přestal systematicky sledovat před čtvrtstoletím a věnoval se jinému oboru. Nemám srovnání. Nyní se navíc dozvídám, že krize je snad vážnější než jen pokleslá úroveň metaliteratury. Podle M. Balaštíka „tiše a nenápadně skončily dějiny literatury“, mimo jiné proto, že se „rozpadl prostor, v němž byl text veřejně konfrontován se svými interpretacemi“. I když situaci literatury a jejího recenzování nevidím tak skepticky, zdá se i mně, že bez seriózních interpretací, bez reflexí, debat, kritiky a diskusí je literatura jaksi opravdu „méně dějinná“. Její stopy a dopady méně zřetelné a důsažné. Místo ve společnosti nicotné. A recenze knih často odbyté a „nijaké“.