22/05/2020 | ukázka | David Szalay

Turbulence

Jediný přímý let z Toronta do Seattlu nabízely toho dne jedny […]

Jediný přímý let z Toronta do Seattlu nabízely toho dne jedny z těch nízkonákladových aerolinek, které Marion stále ještě považovala za nový fenomén, ačkoliv existovaly už několik desetiletí. Z úzkého sedadla shlížela na (nejspíš) Severní Dakotu dole pod sebou. Letadlo se lehce naklánělo ze strany na stranu a ona sledovala pomalu ubíhající bledou krajinu. Občas bylo stěží poznat, jestli jsou ty bílé plochy mrak, nebo zemský povrch, na němž skutečně žijí lidé. Někdy jí napovědělo černé žilkování cest. Marion si dokázala představit, jaké to tam dole je. Sama z podobného místa pocházela: z drsné rovinaté krajiny, nepřátelské vůči všemu, co nepřinášelo zjevný užitek. Pravda, knihovnu v onom manitobském městečku měli a ona tam jako náctiletá trávila většinu volného času. Tehdy o ní říkali, že žije s hlavou v oblacích, a ona skutečně ráda hledívala k nebi — také jí často připadalo, jako by nebe bylo to jediné, co tam stojí za vidění.

Nad horami to s letadlem házelo a třáslo, pak skrz mraky sestoupilo k seattleskému letišti, kde Marion ještě od zavazadlového pásu zavolala Dougovi. Nevzal to, ale za chvíli volal zpátky a oznámil jí tu novinku. Zatímco mluvil, vrazil do ní někdo, kdo se snažil natáhnout pro své zavazadlo, ale nevšímala si toho, přestože se na ni dotyčný obořil. „Ach, Dougu, a jak se jim vede?“ zeptala se.

„Dobře,“ odpověděl. Pomyslela si, že by mohl znít o něco radostněji — určitě byl otřesený, jako většina čerstvých otců.

Zavěsila s tím, že se zanedlouho uvidí.

Bylo teprve brzké odpoledne pacifického času, ale kvůli vytrvalému dešti působilo světlo venku dojmem, jako by se už smrákalo.

Když dorazila na místo, Doug tam nebyl. Nejspíš si na chvíli zaskočil domů, usoudila sestra, na kterou Marion (stále ještě s kufrem v ruce) natrefila na porodním oddělení kdesi ve vyšších patrech nemocniční budovy. Čekala — neposadila se, jak jí bylo nabídnuto — a sestra se zatím šla podívat, jestli Annie nespí. Vrátila se s tím, že je vzhůru. „Tohle si vezměte,“ řekla a podala Marion cosi připomínajícího krabici od bot plnou modrých koupacích čepic. Chvíli trvalo, než jí došlo, o co se jedná. Posadila se, aby si návleky natáhla přes boty. Když s tím byla hotová, sestra ji zavedla k dávkovači dezinfekčního gelu na ruce. „Jděte touhle chodbou, druhé dveře nalevo,“ ukázala jí potom.

„Děkuji,“ odtušila Marion a šla.

Šla s tlukoucím srdcem.

Uviděla je skrz skleněnou výplň dveří — Annie seděla na posteli a v náručí nejistě držela tu droboučkou věc v dupačkách, které Marion sama koupila. Marion se zastavila, snažila se pohled na ty dva podržet v mysli. Setřela si z tváře nečekanou slzu, pak druhou.

Potom se kratičce bezhlesně zasmála tomu, že pláče. Otevřela dveře a vstoupila. Usmívala se. Annie vzhlédla a bez zaváhání vyhrkla, skoro vykřikla: „Je slepý.“

Marion zůstala stát.

„Tvrdí, že je slepý,“ řekla Annie. „Prý je slepý.“

Marion, omráčeně stojící mezi dveřmi, si nejasně uvědomovala, že se stále ještě usmívá.

„Prý je slepý,“ zopakovala Annie.

Marion bylo jasné, že tam nemůže jen tak stát.

Musí něco udělat.

Přistoupila k posteli a miminko si od dcery vzala. Jako by neslyšela, co Annie říkala — sama cítila, že dělá přesně to, co by dělala, kdyby Annie nic z toho neřekla.

„Slyšíš, co ti povídám?“ zeptala se Annie.

„Ano, slyším tě.“

„No a? Nic mi na to neřekneš?“

Marion usilovně přemýšlela. Nakonec se zeptala: „Ví o tom Doug?“

„Jo. Když mu to řekli,“ hlesla Annie, teď už v slzách, „odešel.“       

„Odešel?“

„Ano — odešel!“

Marion hleděla na tu několik hodin starou věc ve svém náručí, na zarudlé vrásky v obličejíku, který jako by se skládal jen ze zarudlých vrásek. Na černé chomáčky vlasů na křehké lebce. Z novorozenců nebyla nikdy zvlášť unešená — dokonce i Annie se jí zdála ošklivá, když jí dceru tenkrát poprvé podali. Vlastně děti vůbec neměla moc ráda. Po Annie věděla, že jí to stačilo. Vůbec netoužila si to zopakovat — nic z toho. Upírala zrak na sametovou dětskou hlavičku a horečně uvažovala, co říct. „Jaké jste mu dali jméno?“ zeptala se nakonec. „Thomas,“ odpověděla Annie a po tváři jí stékaly slzy.

„To je hezké.“

Zatímco miminku podpírala hlavičku, opatrně se posadila na židli u postele. Připadalo jí, že dítě nic neváží.  

Dobře si uvědomovala, že nárokům, které na ni daný okamžik kladl, se jí dostát nepodařilo. To, že její dcera od ní něco potřebuje, bylo bolestně zjevné. Stejně zjevné bylo i to, že ona jí to není schopná poskytnout — že ani neví, co by to mělo být.

„To se mi líbí,“ řekla a pořád ještě mluvila o jméně, ačkoliv uplynula už příliš dlouhá doba, a nebylo tak jasné, co má na mysli. Každopádně to působilo zbytečně, jako cosi, co jen zdůraznilo fakt, že jí chybí slova, která by snad skutečně mohla pomoci. Vnímala svou lidskou nedostatečnost a ze všeho nejvíc si přála odejít — a vzápětí si uvědomila, že touha odejít je dalším projevem selhání, selhání tak ostudného, že se sotva dokázala podívat Annie do očí.

Když jí podala Thomase zpátky, zeptala se — aniž by stále jakkoliv zareagovala na to, co se dozvěděla —, jestli Annie něco nepotřebuje.

A ano, pár takových věcí by se našlo. Marion vytáhla z kabelky propisovačku a pečlivě si sepsala seznam.     

Mezi regály supermarketu se pohybovala jako omráčená. Už jí bylo jasné, že význam toho, co se právě stalo, bude s plynoucím časem narůstat — že se to bude rozpínat v její mysli, a také v mysli Annie, v cosi ohromného, že to přeroste v pocit kardinálního selhání, selhání mateřského, všeobecně lidského, v cosi, co od nynějška bude zásadním způsobem určovat jejich životy a před čím ani jedna z nich už nikdy úplně neutečou, ať už se v budoucnosti stane cokoliv. Je to jedna z těch událostí, napadlo ji, jež z nás dělají to, co jsme — sami před sebou i před ostatními. Zpočátku se zdá, že se zkrátka přihodily, ale pak trvají a my pomalu začínáme chápat, že se jich nezbavíme, že nic už nebude takové jako dřív.

Překlad Lukáš Novák


Vychází v nakladatelství Akropolis.