Ukecaná tajemství

Svým nejnovějším románem se Miloš Urban vrací k architektonickým inspiracím, ovšem záhady a tajemství se tentokrát neskrývají ve starých sakrálních prostorech, nýbrž ve futuristické stavbě — kniha totiž vznikla jako součást mezioborového projektu (propojujícího výtvarné umění s beletrií a hudbou), jehož konceptuálním rámcem je vize budoucí zástavby zbraslavského kamenolomu, který má být vytěžen teprve během následujícího půlstoletí.

Práce vysokoškolských studentů pod vedením architekta Petra Hájka zaceluje vznikající ránu v krajině hypotetickým „společným městem“ (volně v esperantu Urbo Kune), komponovaným z několika desítek rovnoběžných slotů o jednotné šířce dvanáct metrů, takže celek připomíná obří zvlněné žebrování. Detailní podobu nekonvenčního řešení nabízejí příslušné webové stránky, ale určitější představu si lze udělat už na základě vizualizací a nárysů v Urbanově knize. Ve zmíněném projektu pak hraje podstatnou úlohu právě její text: město budoucnosti, reálně zhmotněné jen ve zmenšeném modelu (donedávna byl k vidění v Centru současného umění DOX), má oživit příběhem.

 

V hlavní roli město

Znovuutváření krajiny zdevastované těžbou Urban tematizoval už před patnácti lety ve druhé části „zeleného románu“ Hastrman. Připomeňme, že ten končí úsilím mladých ekonadšenců rekultivovat vydrancovanou horu nejen fyzicky, ale i duchovně, tedy záměrem navrátit místu řád, v němž je příroda souladně propojena s člověkem. Oproti tomu architektura Urba Kune lidi v potaz příliš nebere. Sice se citlivě ohlíží na okolní terén, ale pak už jen na svou originalitu; úzké prostory oddělené vysokými zdmi působí zevnitř dojmem bizarní klaustrofobní věznice. Právě tak vnímá umělé město Urbanův hrdina-vypravěč, když se v něm coby nový knihovník snaží zabydlet a zorientovat se v jeho nezvyklé dispozici. Navíc se zdá, že monstrózní stavba (a spíš ona je protagonistou knihy) ztratila životodárnou a sjednocující myšlenku, když záměr učinit z Urba Kune metropoli zkrachoval společně s pokusem o federalizaci Eurosvěta. Následně se město izolovalo a proměnilo v podezřelou elitářskou korporaci, jež si uprostřed Čech žije vlastním životem — bezpečným, hypermoderně zautomatizovaným a stylově luxusním, leč zároveň podivně chladným a (zdánlivě?) bezúčelným.

Je sympatické, že Urban projektovému „zadání“ nepodlehl a nenapsal tak prvoplánový chvalopis, který by vizi Urba Kune jednoznačně posvěcoval či velebil. Naopak, titulní dějiště se v lecčems podobá dystopickým megaměstům. Nicméně autor v jednom z rozhovorů prohlásil, že jeho úmyslem nebylo psát antiutopii, což výsledek potvrzuje už jen tím, že se bezútěšné sídlo nakonec přece jen stává nositelem pozitivní ideje. Navíc je topos hi-tech města využit (podobně jako jiné stavby-toposy v dřívějších Urbanových románech) k různým žánrovým a intertextovým poťouchlostem. Příběh tak míchá náznaky dystopie třeba s prvky pohádky, romaneta, thrilleru nebo očividně přepjaté lovestory (v níž kopulace není souloží z plezíru, ale osudovou nutností). V textu jsou roztroušeny kafkovské, čapkovské či verneovské aluze a vzhledem k tomu, že exponovanými prostorami děje je hned několik biblioték, nechybějí rovněž ozvěny děl Borgesových a Ecových. V přiznaných i skrytých narážkách a glosách dochází samozřejmě také na kultovní opusy science-fiction, z níž příběh zároveň přejímá několik konvenčních motivů (roboty, holografické transmise a další).

 

Něco je jinak

Základním fabulačním půdorysem Urbanova románu je „příběh s tajemstvím“. Zprvu se ústřední záhadou jeví identita enigmatického zakladatele města, potažmo jeho vládce, k němuž se hrdina snaží dostat skrz hierarchii svých nadřízených. Na knihovníkovo počínání se však nabalují podivnosti, které jej pomalu přivádějí — v dílčích zápletkách a jejich vyústěních trochu kostrbatě — až k tajemství pravého účelu betonového města.

Pro jen trochu důvtipného čtenáře není nikterak složité předem odhadnout přibližné řešení celé hádanky, zvlášť když mu napovídá už podtitul knihy. Jím avizovaná paralelita je přitom leitmotivem či principem, který prostupuje několika vrstvami románu najednou. Nejzřetelněji se promítá do struktury fikčního světa, vnitřně se všelijak „zdvojujícího“ a „uhýbajícího“. Budoucnost, v níž se děj odehrává, oddělují od naší doby nejen desetiletí, ale příležitostně také jevy, jež se příslušným žánrovým jazykem označují snad jako „anomálie v časoprostorovém kontinuu“: v urbovní knihovně se tak mohou sejít knihy Lacana a Derridy s filozofickými spisy „Bicana“ nebo „Karla Bartha Simpsona“, obyvatel Urba Kune (zvaný Urban, přirozeně) může poslouchat skladby Black Sabbath, ale též „Vojenských psů“ nebo přestárlé divy „Anděly Tscherné“. Vtípky s přejmenováním, šifrováním či jiným „vychýlením“ známých reálií někdy pobaví, někdy ale vyznívají trochu lacině (viz alternativní titul Salingerovy knihy Kdo chrápe v žitě).

Každopádně umístění děje do „vybočené“ blízké budoucnosti oceňuji jako rafinovaný (byť ne zas tak originální) tah. Napíše-li totiž kritik, že konstrukce celé záhady působí poněkud chatrně, přestože má oporu v teorii membránovitých vesmírů, nebo konstatuje-li, že chování postav ve svých motivacích a důsledcích lehce drhne, což nezakryjí ani mlhy a páry (snad steampunková dekorace urbovních interiérů?), může se mu dostat odpovědi, že právě takhle a nejinak to zkrátka v onom paralelním světě chodí a má chodit. Ovšem i kritik má výhodu. Nemusí se kupříkladu hnidopišsky ptát, jak asi vypadá ufonská pusa jako z Vetřelce, neboť v alternativní vetřelčí sérii se ufoni dozajista vyskytují. Nemusí se ani pochybovačně pozastavovat nad tím, že aktéři románu se víc než čemukoli jinému věnují konverzaci a vysvětlování, a to i v situacích, kdy je to nepravděpodobné, například ve chvílích ohrožení či krátce po nich. Ostatně hrdinové „odjinud“ mohou svým klidem v takových momentech leckdy trumfnout i „našeho“ Jamese Bonda: reakce alternativní ženy procitnuvší z bezvědomí po zásahu elektřinou? „‚Šok osrdí,‘ mávla rukou.“ (Pro jistotu dodávám — základním tónem právě skončeného odstavce je ironie).

 

Paralelní román jako paralela

Miloš Urban patří ke spisovatelům, kteří beletrii pojímají rovněž jako vhodnou příležitost vyjádřit se (kriticky) k aktuálním společenským problémům. V Urbu Kune se tak dosti hlasitým tématem stává fenomén české „národní povahy“, respektive její negativa, jež se projevuje mimo jiné v pohledu na eurointegraci a v současnosti ještě více v pohledu na masovou migraci a s ní související setkávání a prolínání rozdílných kultur. Nemám nic proti takto angažované intenci literatury, nevadí mi, když jsou její názorová východiska stereotypně sebemrskačská (Češi jsou zde hodnoceni jako většinově zapšklí, zakomplexovaní skeptikové, jako „omezená a permanentně frustrovaná, nazlobená maloměšťácká monstra náchylná ke konfliktům“), ani mi nevadí, že je její vyznění víceméně tendenční a černobílé (zde zhruba ve smyslu „kdo chce uzavřít hranice, je populista, xenofob a nácek“). Co mě ale irituje, je ukecaně agitační, proklamativní způsob naplňování takové intence. Místo toho, aby Urbanovi hrdinové své postoje a hodnoty přesvědčivě „prožívali“ v akci (a my si jejich jednání mohli sami nějak interpretovat), raději debatují, filozofují a poučují se navzájem, přičemž je až moc evidentní, že adresáty jejich povídání o idejích, lásce, náboženství, (ne)toleranci a podobně jsme hlavně my čtenáři. Protivnou didaktičnost ještě podtrhuje sklon k rádoby hlubokomyslným výrokům a patetickým frázím, a to jak v replikách postav, tak ve vypravěčově partu (že si to hrdinové občas sami uvědomují, nijak tento neduh neumenšuje).

Jedno z úvodních, a tudíž zřejmě klíčových mouder Urbanova románu zní: „Knihy mají význam už jen v tom, že jsou napsané. Lze se o ně opřít.“ V duchu paralelity si dovolím podobnou chytristikou skončit: Knihy bohužel ztrácejí význam už jen tím, že o svém významu moc mluví. Lze se pak o ně snadno otřít.


Miloš Urban: Urbo Kune. Paralelní román, Praha, Argo 2015