Úklid domu z dvacátého století

Třiačtyřicetiletý slovenský filmař a prozaik Peter Krištúfek má za sebou už úctyhodnou řádku jedenácti prozaických knih. Dům hluchého (2012) mezi nimi zaujímá důležité místo. Krištúfek je především povídkář, Dům hluchého je jeho třetí a nejrozsáhlejší román (české vydání má přes osm set stran). A dost možná také jeho dílo nejambicióznější.

Formou pětigenerační románové rodinné kroniky je zde zobrazena dramatická historie Slovenska dvacátého století: československá první republika, Slovenský štát, povstání, opět Československo — tentokrát komunistické — a opět samostatné Slovensko. Zabývá se tématy, o kterých mnozí Slováci neradi slyší a před kterými si zacpávají uši. Historické kotrmelce celostátního a celonárodního charakteru, dramatické proměny a nehrdinské přizpůsobování se stádnímu myšlení i cynický konjunkturalismus všeho schopných jsou zde podávány na osudech jedné rodiny a fiktivního malého západoslovenského města Brežan.

Kronikářem tohoto dění je sedmdesátiletý televizní režisér Adam Trnavský, který do Brežan přijíždí v březnu 2004, aby po smrti rodičů vyklidil jejich dům. Staré fotografie, knihy, dokumenty, zažloutlé útržky novin, nábytek, šaty, pustnoucí zahrada, to vše v něm vyvolává staré i poměrně nedávné vzpomínky, z nichž skládá kroniku, či spíš obrázkové album rodiny i ostatních brežanských obyvatel. Ústřední postavou v tomto dění je Adamův otec, lékař Alfonz Trnavský. Na začátku mladý muž bez náboženského vyznání a s manželkou z bohaté židovské rodiny, muž moderní, podnikavý, který má snahu i předpoklady zařadit se mezi významné měšťany. Jenže časy se mění a doktor Trnavský se musí měnit s nimi: za války vstoupit do ľuďáckých gard, po válce jít na ruku komunistům. Rád by to dělal jen „jako“, ale chce-li zůstat na výsluní, musí si ruce zašpinit tím, co se po něm zrovna žádá; a tak za války zradí svého židovského švagra, padesátá léta jej vženou do služeb StB. Tyto své hříchy tají před rodinou (v níž však selhává jako manžel i jako otec) a rád by je tajil i před sebou; vypěstuje si jakousi hluchotu vůči vlastnímu svědomí, předjímající hluchotu skutečnou, která ho postihne ve stáří.

Peter Krištúfek svou knihu skládá jako pestrou koláž z rodinné historie Trnavských, z drobných a ještě drobnějších epizod, figur a figurek z Brežan, ale později i odjinud. Prokládá je rovněž historickými dokumenty a groteskními pseudodokumenty (například dopisem fanatického komunisty Petra Trnavského Vasilu Biľakovi, v němž navrhuje vylepšení ideologického působení strany podle Orwellova románu 1984). Tato pestrost a stálá proměnlivost má udržovat tempo děje a vkládat do textu „ducha doby“. Jenže ve skutečnosti navzdory čtivosti jednotlivých částí celek románu spíš zplošťuje a tříští. Postavy jsou hnány od epizody k epizodě tak rychle, že nemají čas vytvořit si výrazné, zapamatovatelné charaktery a ulpívají v povrchních figurkách. Metaforické leitmotivy, které by měly románovou stavbu držet pohromadě (hodiny v domě, které ukazují každé jiný čas, Goyovy nástěnné malby, které daly románu také název, Adamův zvyk házet si před rozhodnutím korunou, lidská kostra zakopaná v zahradě domu), se jen mechanicky opakují, čímž se proměňují v bezúčelné ornamenty. Podobně je tomu i v reflexivních částech románu. Vypravěč Adam na mnoha místech uvažuje a filozofuje, ale k ničemu víc než k ironickému mudrování nedospěje. A závěrečné téma cesty Adama a jeho syna do Španělska, kam vezou otcův popel v krabici od doutníků, aby jej tam vysypali do moře, už působí jen jako trapný kýč.

Na zadní záložce knihy je citován Jan Rejžek, vyjadřující se o Domu hluchého takto: „Máte tu v jednom Zbabělce, Sekyru nebo Žert.“ Nemáme. Na úroveň těchto mistrovských děl Krištúfek nedosáhl a uvázl v pouhém pestrém slepenci více či méně zdařilých obrázků, který postrádá robustnost a syntetičnost velké románové kroniky, jíž hodlal být.


Peter Krištúfek: Dům hluchého, přeložila Petra Hůlová, Větrné mlýny, Brno 2016