Úroda z literárního záhumenku
Kde je hranice mezi četbou kvalitní a stupidní, mezi centrem a periferií literatury, je věcí vkusu čtenáře či odborné zkušenosti literárního vědce a kritika. Po roce 1989 se tato hranice mnohdy stírala v kontextu bujících nakladatelství a záplavy triviálního čtení. Situace po téměř čtvrtstoletí je v mnohém podobná.
Přečte-li si potenciální čtenář na záložce knihy informaci, že novela „ukazuje i odvrácenou tvář převratu, lidi vržené do kapitalistického oceánu, lidi zmrzačené touhou po penězích a kariéře“ a že autor „je nositelem řady literárních cen“ a má na svém kontě přes třicet titulů, může se domnívat, že půjde o zralý autorský projev a vytříbené téma. Opak však může být pravdou, což se dá v případě Penzionu pro dámy zjistit po několika stranách textu.
Zcela banální je samotný příběh. Kdyby byl vyprávěn někde u piva po vzoru lidových pábitelů a pod vlivem chmelových extraktů, zřejmě by se mu dalo ledacos odpustit a možná by i přítomné posluchače (stejně opojené) pobavil lechtivým a skrytě ironizujícím obsahem. Pokud ho ale máme brát vážně, pak se nestačíme divit, co všechno je ve fikčním světě současné české prózy možné.
Náš hrdina v nelehké postkomunistické etapě tržního hospodářství hledá práci a nechá se zaměstnat v zařízení pro bohaté klientky, respektive paničky novodobých zbohatlíků. Má inženýrské vzdělání (hnojárna), sexuálně prosperuje (v bývalé práci si ho „půjčují“ tři kolegyně) a oplývá nepochybně také zdravou, nikoli však přehnanou mírou sebevědomí. Je najat jako reprezentant onoho penzionu a stále (chudáček) přemítá, cože vlastně bude náplní jeho práce. K „překvapení“ čtenáře se pak jeho bytí koncentruje na otázku ejakulovat či neejakulovat, hlavně však potěšit, pochopit, případně zachránit od sebevraždy na různý způsob zoufalou a sexuálně frustrovanou klientku. Nechť je řečeno, že našemu hrdinovi se to daří! Získá si důvěru jak své paní (majitelky penzionu), tak ostatních zaměstnanců. K tomu všemu se náhodně stává hrdinou přepadení, v němž se zachová jako pravý James Bond. Náš hrdina však má i bohatý vnitřní život (v závorkách nám jsou prozrazovány jeho hlubokomyslné postřehy či „pochybnosti o vlastním konání“), má i rozvinutý intelekt, protože s nadhledem vyhodnocuje každou situaci.
Také závěr knihy je bohatý na překvapení: z banditů se vyklubou obyvatelé místní vesnice, kteří nemají na opravu střechy (v podzámčí je doba kapitalismu zlá), z uzavřené hraběnky a majitelky zámku se vyklube citlivá a zraněná matka, z místních policistů pak zkorumpovaní a neschopní „záporáci“. Zámek na jejich udání přepadne protidrogové komando, bulvár to rozmázne, pověst bordelu je ale zachráněna a lumpové jsou potrestáni. Náš hrdina je prostě superman s rozvinutou psychologií.
Styl novely je po vzoru pokleslého čtiva nabitý děním a emocionalitou. Rychlé tempo vyprávění je udržováno střídáním akcí erotických či přepadových s klidnými intermezzy, ve kterých je zušlechťováno okolí zámku a tmelí se kolektiv pracovníků penzionu. Ti jsou jednotně vybíráni a autorsky modelováni podle toho, zda mají jakýsi společenský škraloup a budou své nové práci i paní bezmezně oddáni. Emocionalita se projevuje hojnými popisy erotických scén, detailů, vyholených či zarostlých klínů, „koziček“ a „holoubátek“. Jednoduchý jazyk a primitivní dialogy jen potvrzují prvoplánovost celé knihy. Ptát se na smysl tohoto literární počinu je zjevně bezpředmětné. Stačí si přečíst text na zadní straně obálky, stejně chaotický, bezradný a plný klišé.
Ladislav Muška: Penzion pro dámy, Dauphin, Praha 2014