Usedá a vypráví za pivo
„Když čtete, máte pocit, jako byste poslouchali,“ píše Terezie Richterová v recenzi na knihu Ilony Ferkové „Ještě jedno, Lído!: Kaštánkovy příběhy z herny“, která vyšla v romsko-českém dvojjazyčném vydání s ilustracemi Martina Zacha.
Ilona Ferková pochází ze slavného rodu hudebníků a vypravěčů. Její život ale pohádkový nebyl. Od základní školy pracovala v dělnických profesích. Teprve po mnoha životních kotrmelcích, jako třeba emigraci na přelomu tisíciletí kvůli rasistickým útlakům, se Ilona Ferková dostala ke psaní. První text v mateřské romštině vydala v osmdesátých letech pro svůj folklorní soubor Amare Neni. Romistka Milena Hübschmannová jí ho pomohla zapsat a podpořila ji v další tvorbě.
Ilona Ferková: Ještě jedno, Lído!, přeložily Lada Viková a Karolína Ryvolová
Kher, Praha 2018
Ferková pak vydala další dvě knihy: Mosarďa peske o dživipen / Zkazila si život a Čorde čhave / Ukradené děti, kde vypráví o tabuizovaných tématech. Signifikantní rozdíl zde tvoří fakt, že se Ilona Ferková nesoustředí na minulost, jako většina jejích mužských protějšků, ale na současnost a aktuální sociální problematiku. Ta se pak efektivně pojí s překračováním etnických hranic; důkazem je právě tato kniha. Útlá knížečka o nezvyklém formátu i obsahu je rozdělena na deset jednoslovně pojmenovaných kapitol, které na sebe nepřímo navazují. Kapitoly jsou vždy ve dvou jazycích, romštině i češtině. Vše doplňují příhodné ilustrace Martina Zacha.
Do herny na náměstí v Rokycanech nás vtahuje sama ústřední postava: Kaštánek. Vypravěč nejenom knižní, ale i opravdový. Prostředí herny, kde se Kaštánek nachází, je pro nás zásadní, Ferková se tak totiž vrací k motivu gamblerství jako palčivému problému romských komunit, který Romy vrhá do neštěstí. V knize k tomu používá svůj vlastní neologismus trastune benga — železní ďáblové; hrací automaty. Autorka zde přináší překvapivou změnu paradigmatu, kdy se samotné prostředí herny pro rokycanské Romy stává pohodlným obývákem a místem vzájemného setkávání.
Paradox je podtržen faktem, že právě zde dochází k šíření orální historie a romské kultury, která své znaky nese právě v mluvě a předávání poznatků, zkušeností skrze povídání. To je pozadí celého příběhu, kulisa, která dává vyprávění potřebnou barvu. Jako by ošoupané kožené sedačky a barvy hracích automatů do sebe obtiskly životní příběhy. Kaštánek tak usedá a vypráví za pivo a štamprli. Ostatní poslouchají, dožadují se dalšího vyprávění, které je opřeno o reálné všední příběhy.
Bere nás do romských rodin, pokaždé opředených zajímavým příběhem. Kapitola o Maryšce vypráví o dívce ze Slovenska, jež se dostala do romské rodiny. Zde se potkává s mnoha rozličnými postavami, které jí formují život. Citlivý zeť se smyslem pro spravedlnost a vůlí pevnou jako skála nebo hrubián, její muž, který ukazuje, že silou se dá i zdí projít a že proti mužské podstatě nestojí nic. Příběh zaujme i díky tomu, že Ilona Ferková bez jakýchkoliv skrupulí popisuje romské rodiny tak, jak jsou. Kompozice souboru tkví nejen v upřímnosti a velmi výmluvné lidské podstatě, ale i v orámování příběhu prostředím. I to nahrává autorčině přirozené zemitosti, která provází celé dílo. Častá přímá řeč drží čtenáře v tempu příběhu, a to i přes to, že se jednotlivá souvětí mohou zdát lehce úsečná. „Jako by si dvě ženské povídaly u kafe,“ řekl jednou jistý student brněnské Masarykovy univerzity směrem k tvorbě Ferkové. Když čtete, máte pocit, jako byste poslouchali. Poslouchali opravdové vyprávění Kaštánka, starého pijana, který si získal romáky i gádže, stejně tak jako Ilona Ferková.
Text vznikl v rámci semináře Kritická reflexe romské kultury, vedeného Janou Čeňkovou a Tomášem Bystrým na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK ve spolupráci s neziskovou organizací Slovo 21 (projekt AndroMedia, financován z Fondů EHP 2014—2021).