Co bylo na Stalinově Rusku pro některé Čechy tak lákavého?

Pro československé levicové umělce a intelektuály představoval nově vzniklý sovětský stát především snahu o naplnění revolučních ideálů, o radikální transformaci společnosti a jejího uspořádání. A to v době, kdy první světová válka smetla všechny dosavadní konstanty a celá Evropa hledala nová ideová ukotvení. V tom se nelišili od francouzské, německé či britské kulturní levice. Přitahovala je témata jako nová organizace společenských a vlastnických vazeb v podobě beztřídní společnosti, emancipace ženy a její sociální zrovnoprávnění, nová organizace práce a život v továrním kolektivu, dostupná sociální péče i volnočasová zábava a řada dalších. A samozřejmě nová role umění jako nástroje přestavby světa. Tak to bylo zejména ve dvacátých a na počátku třicátých let. V období vleklé a hluboké hospodářské krize pak Sovětský svaz fascinoval především industriálním boomem první pětiletky, která velkou rychlostí měnila zaostalou agrární zemi v průmyslového giganta. Ve druhé polovině třicátých let pak představoval Sovětský svaz klíčovou hradbu proti rostoucí hrozbě fašismu. V ideji široké protifašistické fronty nabízel všeobecně platný pozitivní program, který oslovil světovou intelektuální veřejnost a přivedl ji k větší angažovanosti v levicovém hnutí. Českoslovenští umělci a intelektuálové se tak stejně jako nejvýznamnější osobnosti evropského kulturního a duchovního života aktivně zapojili do mezinárodních protiválečných a protifašistických akcí, často instrumentovaných z Moskvy. Výjimečnou pozici měl pro Československo Sovětský svaz ve druhé polovině třicátých let v souvislosti s rostoucí inklinací Velké Británie a Francie k politice appeasementu vůči hitlerovskému Německu. To už je ale hodně zahraničněpolitické téma. Oblasti zájmu a fascinace se tedy v průběhu let proměňovaly, bylo to však jedno z klíčových témat československé kulturní levice po celé meziválečné období.

O které umělce a intelektuály se jedná?

Jedná se o velmi heterogenní skupinu, a to jak generačně, tak umělecky a ideově. Patří sem osobnosti „devětsilské“ generace, narozené okolo roku 1900 (Julius Fučík, Adolf Hoffmeister, Vítězslav Nezval, Karel Teige, Jan Werich a řada dalších) i jejich starší souputníci narození v osmdesátých letech a před polovinou devadesátých let 19. století (Marie Majerová, Ivan Olbracht, Jindřich Honzl či Vladislav Vančura). Jsou mezi nimi umělci z okruhu kolem Karla Teigeho, kteří se k revolučnímu umění vydali cestou experimentální a formálně průbojné tvorby, poetisté, surrealisté v literatuře a výtvarném umění, v architektuře funkcionalisté a konstruktivisté i stoupenci Neumannova pojetí proletářského umění jako umění sociálně a politicky angažovaného, později přetaveného do postulátů socialistického realismu.

Julius Fučík s manželkou Gustou, foto: Česká televize

Měli všichni vazbu na komunismus?

Zdaleka ne všichni byli členy komunistické strany. Řada levicových umělců a intelektuálů se se stranou v meziválečném období rozešla — jako signatáři manifestu sedmi komunistických spisovatelů proti politické linii KSČ, kteří byli ze strany vyloučeni v roce 1929, či Jiří Weil, vyloučený v roce 1935. Jiní sice patřili k sympatizantům komunistického hnutí, nicméně zůstávali po celé meziválečné období mimo politické strany, například Adolf Hoffmeister, Bohumil Mathesius, Zdeněk Nejedlý, Marie Pujmanová nebo Karel Teige. Takže jejich levicové smýšlení je dovozováno spíše z individuálních společensko-politických, světonázorových a etických postojů než ze stranické příslušnosti.

Jak se levicoví intelektuálové v Československu vypořádávali s dřívější kritikou Ruska, například od Karla Havlíčka?

Ten zájem o Rusko, zejména ve svém utopismu, jistě v mnohém navazoval na panslovanské tendence 19. století, které se na přelomu století transformovaly do utopických idejí novoslovanství či panrusismu. Přesto tam byl ten obrovský společensko-politický a kulturní zlom, takže jakákoli předchozí kritika carského Ruska byla jen argumentem pro Rusko sovětské. Ale musím přiznat, že to není téma, kterému bych se nějak hlouběji věnovala.

O čem se vlastně psalo nejvíc?

Zajímavé je, že sovětské Rusko je v cestopisech meziválečných československých intelektuálů popisováno jako vzdálená, neznámá a exotická země. Zejména ty první cesty ve dvacátých letech mají takový objevitelský charakter. Jinak se v těchto textech v meziválečném období neustále opakuje několik témat a motivů: popis továrny či kolchozu, na němž se ukazuje modernizace země, nová organizace práce i nová společenská organizace; popis ukázkové věznice, na níž se tematizuje nové pojetí nápravného systému; návštěva porodnice, jeslí, škol a školek, v nichž se ukazuje růst vzdělanosti, dostupnost sociální péče a možnosti emancipace ženy. Velkým tématem je moderní umění — setkání s divadelní, výtvarnou, architektonickou či filmovou avantgardou. A určitou výslednicí těchto motivů je pak popis komplexní proměny člověka v nového, sovětského člověka, proměna negramotných vesničanů v dělníky úderníky a studenty dělnických fakult. Je hodně zajímavé sledovat jak tematickou a interpretační blízkost jednotlivých svědectví, tak větší či menší nuance, v nichž se pohled na některé aspekty sovětské skutečnosti liší.

Tane ze všech textů tak různorodých autorů nějaký jednotný obraz dobového Ruska?

Utopický obraz sovětského Ruska byl jedním z pevných pojítek umělecky i ideově různorodého prostředí levicové kultury. Teprve koncem třicátých let se dosud jednotná, byť vnitřně bohatě diferencovaná kulturní levice začala ve vztahu k utopickému obrazu sovětského Ruska v politicko-etické i estetické rovině vnitřně štěpit a rozpojovat. Ve finále pak byli — a opět nejen českoslovenští — levicoví intelektuálové postaveni před zásadní dilema: buď bezvýhradné přijetí stalinské (kulturní) politiky a praxe, konzervující tento utopický obraz, anebo jeho radikální odmítnutí. A byť se někteří pokoušeli najít mezi těmito dvěma póly nějaké konsensuální stanovisko, vývoj situace už pro podobné kompromisy nenabízel příliš prostoru.

Jak vlastně vypadala taková cesta do Ruska?

První cesty na počátku dvacátých let měly ještě hodně dobrodružný průběh. Taková hodně dobrodružná byla třeba ilegální cesta Ivana Olbrachta v roce 1920 v době doznívající občanské války a krátce před vypuknutím polsko-sovětského konfliktu. Pozdější cesty byly už podstatně klidnější, ale třeba ještě v roce 1925 si Marie Majerová, vracející se z pátého sjezdu Kominterny cizinci málo frekventovanou trasou přes Ukrajinu, musela vypomáhat k získání místa ve vlaku legitimací delegátky Komunistické internacionály.

Od druhé poloviny dvacátých let pak převládaly organizované cesty. Exkluzivní exkurzní program pro vybrané jednotlivce a kolektivy organizovala Všesvazová společnost kulturních vztahů se zahraničím (VOKS). První takovou cestou a jednou z prvních hromadných výprav zahraničních intelektuálů do SSSR byla výprava devítičlenné delegace Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem na podzim roku 1925, jejímiž členy byli například Jindřich Honzl, Josef Hora, Jaroslav Seifert, Bohumil Mathesius a Karel Teige. Po příjezdu do Moskvy je čekalo slavnostní uvítání zástupců sovětských kulturních a vědeckých institucí a VOKS jim sestavila pestrý program zahrnující návštěvu továren, dělnických, sociálních a vzdělávacích zařízení i kulturních akcí.

Existovala i nějaká cestovní kancelář specializovaná na Rusko?

V roce 1929 vznikla sovětská státní cestovní kanceláře Inturist, která organizovala cesty pro širší okruh zájemců podle připraveného programu. V Československu začal Inturist působit v letech 1931—1932, nejprve prostřednictvím cestovních kanceláří Travema a Čedok, přímé zastoupení pak měl od roku 1935. S tím, jak se posilovalo organizační zázemí a turistická infrastruktura, se však rozvíjely také sovětské kontrolní a monitorovací mechanismy a ideologická práce se zahraničními návštěvníky se stala pevnou součástí mechanismů sovětské veřejné diplomacie. Možnosti volného pohybu cizinců po sovětském území se rychle zmenšovaly a individuální neorganizované cesty byly v této době již jen velmi obtížně uskutečnitelné.