Autorka v ní mapuje složitě utvářenou a neustále se měnící krajinu profesních spolků a politických institucí, které se podílely na poválečném směřování země, a rozkrývá, jak se v tomto kontextu vlastní vize meziválečné levicové avantgardy postupně proměňovaly do podoby, kterou ve 20. a 30. letech 20. století jen málokdo z jejích tvůrců dokázal anticipovat. Jedná se o první knihu, která nabízí ucelený pohled na poválečnou bytovou architekturu v bývalém Československu. (z anotace)


Typizace a standardizace: Stavoprojekt a transformace architektonické praxe

 „Nedostatek bytové plochy u nových průmyslových závodů vyvozuje politický tlak na stavění dalších bytových jednotek. Aby bylo možno čelit tomuto tlaku co nejrychleji, je zapotřebí rychlá a levná výstavba nové bytové plochy. Ta je možná zprůmyslněním nebo mechanizací stavební práce.“

25. února 1948, bezprostředně poté, co se komunistická strana ujala vlády, byly ve všech profesních a vzdělávacích organizacích zřízeny akční výbory, které měly za úkol vyčistit tyto organizace od politicky nespolehlivých členů. Historik John Conelly ve své knize o vysokém vzdělávání v poválečné střední Evropě popisuje, jak během pouhých dní po únorovém převratu nastal na univerzitách chaos, když revoluční studenti a profesoři zapojení do akčních výborů vysokých škol přinutili mnoho oblíbených pedagogů opustit své posty. První dekrety nové vlády týkající se architektury byly vydány 27. února a vyústily ve vytvoření nového oddělení „S“ při Ministerstvu techniky. Toto nové oddělení mělo být zodpovědné za správu znárodněného stavebnictví podle usnesení, které bylo formálně předneseno na konferenci komunistické strany 29. února. Proces konsolidace různých asociací zapojených v BAPSu do jediné skupiny, započatý již Unií architektů, situaci jen zjednodušoval. Zformování Ústředního akčního výboru architektů ČSR, vedeného Jaroslavem Pokorným a F. M. Černým, předsedou, respektive hlavním tajemníkem Unie, bylo oznámeno až 15. března. V této chvíli byla okamžitě převzata redakční rada a distribuce časopisu Architektura ČSR, ačkoli Oldřich Starý zůstal i nadále šéfredaktorem.

utvareni-modernosti

V pokynech zaslaných o týden později organizacím sdruženým v BAPSu psali vedoucí Ústředního akčního výboru, že vzhledem k neukončenému procesu ustavení Unie architektů má každý ze spolků zformovat vlastní akční výbor a poté vybrat jednoho, dva či tři „likvidátory“, kteří budou do výboru jmenováni. Tento dopis stanovil, že veškeré aktivity členských organizací budou ukončeny k 31. březnu — takové nařízení však mohlo být v platnosti už před 25. únorem. Toto období muselo být pro mnoho architektů velmi těžké, byť pojem „čistka“, který bývá velmi často v souvislosti s akčními výbory užíván, se v tomto případě nezdá zcela přiléhavý, neboť většina architektů, kteří v zemi zůstali, s věcí komunismu sympatizovala nebo byla rozhodnuta emigrovat. Nejslavnější z těch, kdo v této době zemi opustili, byl Vladimír Krejcar. Hvězdný architekt generace Devětsilu a autor vysoce ceněného Československého pavilonu na Světové výstavě v roce 1937 v Paříži opustil místo profesora na brněnské technice v květnu 1948 a odešel do Anglie, kde v roce 1949 zemřel. Žádný další proslulý československý architekt bezprostředně po komunistickém převratu neemigroval.

Jakmile byly seznam členů a program sjednocené organizace hotové, zahájil Ústřední akční výbor úplnou reorganizaci architektonické praxe. 7. dubna už aktivně usiloval o znárodnění projekcí, které „dají možnost pracovního začlenění všem architektům a plného rozvinutí tvůrčích sil každého jednotlivce podle jeho schopností a zvláštních zkušeností“. Návrh byl přednesen ještě v dubnu na Sjezdu národní kultury. Z řad Unie architektů okamžitě přišly otázky po smyslu a povaze těchto změn. Její členové již měli obavy z toho, že v takovém prostředí ztratí kontrolu nad svými profesními rozhodnutími.

V létě roku 1948 byl sepsán návrh zprávy o budoucí organizaci znárodněných projekcí, jehož cílem bylo přesvědčit architekty o pozitivních stránkách navrhovaných změn. Výhody nového systému v něm byly shrnuty takto:

„Tento způsob organizace architektonické práce osvobodí architekta od všech nepříznivých průvodních jevů, které až dosud zatěžovaly jeho činnost a znemožňovaly mu věnovat se plně vlastnímu tvůrčímu poslání. V těchto pracovních kolektivech budou dány všechny podmínky k dokonalému zvládnutí všech prací na projektu, jehož konečnou formou bude výrobní plán stavby, přičemž však bude zachována nedělitelnost díla, plně respektováno autorství a zvýšena osobní odpovědnost projektanta. Tato nová forma architektovy práce nemá stav architektů postihnout ani ideově, ani hospodářsky.“

Citované prohlášení naznačuje kompromis mezi úsilím o aktivní diskurz o formě a estetice a touhou přejít plně k industrializaci. „Tvůrčím posláním“ architekta se stává poslání průmyslového projektanta navrhujícího stavby produkované jako industriální objekty a odtud cíl spíše v podobě prováděcího plánu než hotové stavby.

Byť je v tomto dokumentu implicitně potvrzeno, že nový systém změní vztah architektů k práci, pokoušel se autor zprávy utišit obavy z mechanizace procesu navrhování zdůrazněním nadále trvající hodnoty autorství a schopnosti architekta sledovat projekt od počátku až po dokončení. Můžeme v něm rovněž vycítit dialektické napětí mezi estetikou a funkcí, které bylo stěžejní pro diskurz o socialistické architektuře v průběhu celých čtyřicátých let. Jak mělo ukázat následující období, nebyli architekti ani zdaleka připraveni na míru transformace, k níž mělo dojít v září 1948 spolu se založením Stavoprojektu coby systému státem kontrolovaných architektonických a projekčních kanceláří.

V období od komunistického převratu v únoru 1948 až do konce padesátých let 20. století proměnila doktrína socialistického realismu tón a směřování architektonické praxe. Napětí mezi sociálním a stylovým programem, které bylo od meziválečné éry stále přítomné, dále dopady plánovaného hospodářství a nový důraz na těžký průmysl, to vše změnilo roli architektů a profesí spojených s navrhováním. Předchozí zájem o industrializaci stavebnictví přinesl kontinuitu, jež se odrážela jak v personální, tak v organizační strategii. V prvních letech nového režimu bylo bezprostředním zájmem vedoucích pracovníků rozhodujících o směřování architektury nalezení lepšího systému, který by zaručil včasné odevzdávání projektů zhotovených v souladu se stanoveným rozpočtem. Estetické otázky a otázky spojené s hledáním odpovídající „socialistické“ formy nebyly oficiální prioritou až do roku 1950. Přechod od kapitalismu k socialismu byl v mnoha ohledech spíše procesem než okamžitou změnou, která by se odehrála současně s přesunem politické moci do rukou komunistů.

Přesahy a křižovatky československé kultury před rokem 1948 a po něm jsou relativně málo zpracované, historici se většinou zaměřují na ztrátu kontinuity způsobenou druhou světovou válkou a komunistickými převraty, jež se ve východoevropském regionu odehrály v letech 1945—1948. Stávající svědectví o prvním desetiletí komunistického režimu se obvykle zabývají problémy vysoké a zahraniční politiky stejně jako autoritářskou povahou nového režimu, nastolením stalinismu, soudními procesy a zatýkáním „nepřátel“ strany a pouze v menší míře ztrátou kulturní a intelektuální svobody. Díky možnosti přístupu do archivů a zvýšenému zájmu o poválečná léta nyní historici přinášejí jiný pohled na poválečné Československo, který zpochybňuje klasický obraz jednolité všemocné komunistické strany, jež zůstávala víceméně neměnná od svého nástupu k moci v roce 1948 až po Chruščovův příkaz k destalinizaci v roce 1961. Archivní materiály místo toho ukazují na prokazatelný sled posunů paradigmatu odehrávajících se v průběhu celých padesátých let, kdy režim experimentoval s různými formami a metodami státního aparátu.

V letech 1948—1950, tedy v období, které tu označujeme jako přechodné, usiloval stát v oblasti architektury o definování parametrů a pracovních metod pro socialistický projekční sektor. Tato váhavost umožnila architektonickému vedení jednat poměrně nezávisle a na základě vlastního programu, přinejmenším po několik let. Stavebnictví jako celek mělo problémy s přizpůsobováním se plánovanému hospodářství a se ztrátou modelu nabídky a poptávky. Po celou tuto dobu byly v klíčových průmyslových zónách nadále zajišťovány bydlení a občanská vybavenost, byť pomalejším tempem, než se očekávalo. Uvnitř i vně profese bylo reformování procesu vedoucího od zadání stavby až po realizaci vnímáno jako první krok k dosažení opravdové „socialistické“ architektury, která by byla v souladu s duchem kolektivní práce nejen ve svých sociálních aspiracích, nýbrž také svým ekonomickým utvářením.

Systém Stavoprojektu, tak jak byl koncipován v první fázi, tvořil základ socialistického projekčního sektoru déle než čtyřicet let. S výjimkou období 1950—1955, kdy bylo vedení Stavoprojektu zcela vytížené zaváděním socialistického realismu, se navrhování architektury odehrávalo v rámci parametrů standardizace, typizace a industrializace, jak bylo nastoleno v tomto raném období. To platilo až do roku 1990. Přestože se v roce 1950 v řízení státu čím dál více prosazoval sovětský model, vycházela první podoba socialistické projekce spíše z československého průmyslového a architektonického odkazu než ze směrnic moskevských spojenců. Vytvoření BAPSu v roce 1945 a jeho proměna v Unii architektů počátkem roku 1948 poskytly rámec přechodu ke státem řízenému navrhování staveb. Projekty, které byly součástí dvouletého plánu, jako například Vzorná sídliště, se staly předobrazem pro výstavbu standardizovaných jednotek v sídlištních konfiguracích financovaných spojením veřejného a soukromého kapitálu. Stejně tak lze ve struktuře Stavoprojektu a Československých stavebních závodů vystopovat určité prvky baťovského modelu podnikání, jak se uplatnily při řízení Baťova zlínského podniku.

Navzdory těmto návaznostem by však význam února 1948 pro osobní zkušenost a kolektivní povědomí českých a slovenských architektů neměl být podceňován ani zlehčován. Pro architekty to byla doba hlubokých změn, kdy se museli přizpůsobit novému hospodářskému, politickému a sociálnímu kontextu státního socialismu. Za těchto okolností a navzdory dobrým úmyslům mnoha lidí byla profese nucena učinit náročné a ve svém důsledku nepopulární ústupky. Idealistický rámec státem řízené projekce propagovaný Akčním výborem a Unií architektů na jaře a v létě 1948 se ukázal jako neudržitelný. Architektonická praxe v plánovaném hospodářství neumožňovala ani „plné rozvinutí tvůrčích sil každého jednotlivce podle jeho schopností a zvláštních zkušeností“, ani nedávala architektům podmínky, aby se mohli plně věnovat „vlastnímu tvůrčímu poslání“. Stala se namísto toho v souladu s tradicí vědeckého funkcionalismu třicátých let „složkou vědecky řízené výroby a distribuce životních prostředků“, které v prvních letech československého komunismu získaly prvořadou důležitost.

 

Stavoprojekt a Československé stavební závody

Několik prvních měsíců po komunistickém puči se organizace architektonické praxe měnila jen málo, protože přechod k novému systému postupoval pomalu. Architekti v soukromých kancelářích pracovali na stávajících zakázkách. Projekty bydlení v rámci dvouletého plánu nadále pokračovaly; většina z nich byla financována částečně či úplně z veřejných prostředků. Nové zakázky však byly velmi vzácné, protože znárodnění stavebního průmyslu vedlo k zastavení soukromých zakázek. Na podzim roku 1948 se Stavoprojekt a souvislé zaměstnání, které nabízel, stal pro mnoho projektantů vítanou příležitostí.

Změny začaly v roce 1948, kdy se československý nezávislý a nanejvýš různorodý stavební průmysl v reakci na politický a veřejný tlak na lepší výsledky proměnil v obří národní podnik, Československé stavební závody. Ačkoli mnoho velkých korporací a podniků v klíčových oborech, jako například důlní podniky či pojišťovny, bylo znárodněno už v roce 1946, zůstal stavební průmysl v té době převážně v soukromých rukou. To se změnilo dekretem vlády z dubna roku 1948, který měl zpětnou platnost k 1. lednu 1948 a nařizoval, že všechny podniky s více než padesáti zaměstnanci přejdou do rukou státu. Stavební podniky byly konsolidovány do Československých stavebních závodů pod řízením Ministerstva techniky. Od června do prosince toho roku se organizace pokoušela převést pod svou kontrolu více než 2000 zbývajících menších podniků, neboť bylo zapotřebí „převzít a soustředit velké množství soukromých firem převážně řemeslného charakteru, provést jejich sloučení, sjednotit je organizačně i finančně a převést na stavební velkovýrobu“.

Tyto změny měly intenzivní dopad na architekty a stavební inženýry, kteří často pracovali sami či v malých kancelářích. Pod dohledem Ústředního akčního výboru a Unie architektů byly soukromé firmy likvidovány a ti architekti, kteří chtěli pokračovat v navrhování, byli přidělováni do nově vytvořeného projekčního oddělení Československých stavebních závodů — Stavoprojektu. Název podniku, vytvořeného v září 1948, navrhl Otakar Nový. V rámci tripartitní hierarchie regionálních architektonických ateliérů, regionálních projekčních kanceláří a výzkumných center se sídlem v Praze měla celá organizace v lednu roku 1949 1233 zaměstnanců na různých pozicích, od architektů a stavebních inženýrů přes kresliče, účetní až po rozpočtáře a sekretářky. V polovině roku už měl Stavoprojekt více než 4500 zaměstnanců a o čtyři roky později přesahoval počet zaměstnanců číslo 11 000. Zástupce ředitele Otakar Nový v lednu roku 1949 hrdě prohlásil, že se Stavoprojekt stal „… největším projekčním závodem v Evropě a pravděpodobně na celém světě “. Československé stavební závody měly pouze krátké trvání, byly rozpuštěny v říjnu 1951. Avšak Stavoprojekt jako architektonická entita existoval v různých podobách a pod různými názvy až do roku 1990.

Překlad Alena Všetečková.

Vydává nakladatelství Academia v edici Šťastné zítřky.