Je otázkou, proč český nakladatel změnil původní pořadí vydání (Tma vyšla na Slovensku jako druhá), ale rozhodně si — prozatím — na konec nenechal to nejlepší.

Tma představuje minimalistický příběh s vypravěčem uvězněným v chatě uprostřed zimních slovenských hor. Svým způsobem navazuje a v mnoha směrech odkazuje na Karikovu starší povídku Samota z roku 2009, která zapadá do subžánru splatter. Hrdina je tentokrát uvězněn ve vlaku, kde ho pronásleduje neznámý zabiják ve žluté větrovce. Stupňující se děsivé napětí je završeno překvapivým závěrem, který psychologicky, nebo spíš psychiatricky, relativizuje vše předchozí.

Výchozí situace Tmy naznačuje, že se Karika nechal inspirovat minimálně Misery Stephena Kinga a napsal klasický survival thriller. Jenže zatímco King buduje mrazivou atmosféru postupně, Karika nečekaně brzy zaskočí twistem tak šokujícím, až čtenář znejistí, jestli to autor myslí vážně. Od té chvíle si s ním vypravěč pohrává, opakovaně se ke čtenáři obrací přímo a v závěru se mu otevřeně vysměje:

Máš radost z toho, že jsi na to přišel dřív než já? Jen klid, na nic světoborného jsi nepřišel. Právě naopak, v mém blábolení bylo tolik náznaků, tolik podklouznutí jazyka, že by ses měl nad sebou zamyslet, pokud jsi to, o co šlo, neodhalil už dávno. Pravdu není možné zahrabat pod zem, vždycky si najde cestičku.

Někdy je to hra zábavná, jindy jen předvídatelná. Karika je přitom zajímavý vypravěč, který zvládne vyvolat napjatou atmosféru a vystavět dramatickou situaci; některé jeho popisy jdou až na hranici nechutné fyzické bolesti. Umí strhnout do té míry, že čtenář několikrát zapomene, jak nesympatického a otravného stvořil hlavního hrdinu. Třeba když ho v noční můře chce zabít přelud v podobě muže ve žluté větrovce. Jeho mantra „Naděje je nebezpečná, naděje tě zabije“ má poprvé sílu, ale když ji neustále omílá, začne ochabovat a obtěžovat, stejně jako všechny „kurvy“, „zmrdi“ a „čuráci“, jimiž zřejmě vyřvává své zoufalství a zakrývá strach.

Problém Tmy je v jejím konstruktu, který autor v závěru překombinoval. Smísil subžánry survival thrilleru a home invasion, jenže postupně jsou hrátky s diktafonem stále podezřelejší a evidentně hrdinovi neslouží jen k tomu, aby slyšel nějaký lidský hlas. Na konci tedy pro čtenáře rozhodně není překvapením, že má před sebou found footage. Karika tím sice porušil pravidla subžánru, aniž by dosáhl většího efektu, ale budiž. Teprve závěrečná vysvětlení budí značné rozpaky. Tajemný zabiják, staré vrzající dveře, halucinace, to je klasická hororová výbava. Ale jen stěží se dá uvěřit, že by měl čtenář považovat román za natolik sofistikovaný, aby v něm hledal paralelu s Meyrinkovým Golemem, byť jej hrdina opakovaně zmiňuje, a dokonce cituje. Vysvětlovat jeho konání hysterickou slepotou a rozpolcením osobnosti je… je už na čtenáři, aby si sám doplnil. Není divu, že se na diskusních fórech objevily zklamané komentáře, které oslabily tábor Karikových fanoušků.

Když Jarmila Křenková v Hostu pozitivně hodnotila Karikovu Trhlinu, konstatovala v závěru své recenze, že se vyplatí sledovat jeho hororovou stopu. Podobně jako osleplý hrdina Tmy, který v jednu chvíli hledá cestu zpět do chaty podle svých stop ve sněhu, i autorská stopa tentokrát zamrzla. Najít ji by však pro Jozefa Kariku nemusel být velký problém. Vypravěčský talent na to má. Stačilo by jen zmírnit potřebu laciného efektu, hrubých dějových zvratů a vrátit se k psychologickému jádru příběhu.


Jozef Karika: Tma, Argo, Praha 2018