Brno je pro mě důvěrné město. Přátelil jsem se s Ludvíkem Kunderou, překládal jsem jeho poezii, prózu, jeho vzpomínky a byl jsem více než padesátkrát v Kunštátě a vždy také v Brně. Kdykoli to bylo možné, nocoval jsem v Avionu. Fascinovalo mě geniální řešení architekta Bohuslava Fuchse a marně jsem luštil při potulkách v hotelu půdorysy poschodí a pokojů. Četl jsem tehdy román Jiřího Kratochvila Avion a dodnes se ptám, proč ho nikdo nepřeložil. Ani jsem se na to nezeptal Kratochvila.

Ze Zvonařky a později z Králova Pole jel autobus do Kunštátu, a když jsme s Ludvíkem pracovali na sborníku Duše Brna, překládal jsem básně, přesně jsem věděl, na co báseň Karla Miloty „Kényk“ odkazuje.

Eduard Schreiber, foto: osobní archiv

Jednou nebo dvakrát mě Ludvík odvezl do legendární sauny v Pisárkách, mezitím jsem se stal členem Sdružení Q — široké a neuzavřené brněnské skupiny výtvarných umělců, spisovatelů a hudebníků, takže jsem byl „kvéčák“. Během pocení jsme vedli náročné filologické rozhovory, poslední slovo měl vždy Dušan Šlosar.

Když potkávám Petra Demetze, který v Brně strávil mládí, mluvíme o mnoha kinech. Brno bylo město kin a palác Alfa se svými kiny, obchody a byty je jednou z těch grandiózních funkcionalistických budov, které dnes město Brno tak efektivně reprezentují.

V devadesátých letech jsem chtěl natočit film o „lovcích motýlů“, protože mě zaujalo to téma. Znal jsem několik německých entomologů, dokonce i Vladimir Nabokov byl entomologem. A právě o nich jsem chtěl vyprávět — o světě motýlů a literatury. Filmový projekt ale ztroskotal kvůli penězům. Zbyl jen krásný scénář. Přítel mě však díky tomu odkázal na entomologa Dalibora Povolného. Ten mi vyprávěl, zatímco mě vezl městem ve svém starém modrém trabantu, o genitáliích motýlů, které zkoumá pod mikroskopem, o afghánském králi a o jednom z jeho předků, který byl údajně popravčím v Jihlavě. V té době pracoval profesor Povolný sotva co by kamenem dohodil od kavárny, kterou znal pouze jako jídelnu na zemědělské univerzitě. Kavárnu jsem objevil až na konci svého letošního pobytu v Brně: obnovené Café ERA, další z těch funkcionalistických perel.

Téměř každé ráno jsem se vydal na Zelný trh, obhlédl maliny, borůvky, papriky a kedlubny, dal si espresso na rohu, sledoval uvolněný rynek, až jsem nastoupil do tramvaje číslo 9, jež mě přivezla na Černopolní k mé každodenní práci: překladu Komedie Daniely Hodrové.

V noci, když jsem nemohl spát kvůli horku nebo sirénám záchranky z nedaleké kliniky, povídal jsem si s měsícem: Měsíc Jiřího Mahena jsem překládal před rokem pro berlínského nakladatele. Přesně jsem věděl, co by měsíc odpovídal.

V pozdějším polospánku se objevily matoucí lettristické stuhy a spirály, které mi Honza Rajlich ukázal ve svém „sklepu“. Jednou jsem se vydal hledat stopy Romana Jakobsona. Nejen to jsou důvody, proč se do Brna znovu a znovu vracet. Je to důvěrné město.


Eduard Schreiber (Radonitzer) je bohemista, spisovatel, překladatel a filmař. Jako překladatel se věnuje zejména poezii (Ludvík Kundera, Emil Juliš, František Listopad, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl a další). Vydal dva svazky českého básnictví, překlady próz klasického modernismu, dále se věnuje přebásňování z ruštiny a gruzínštiny, píše doslovy, eseje o literatuře a filmu i autorskou prózu. A v neposlední řadě režíroval asi padesát filmů. Eduard Schreiber byl letos v Brně na rezidenčním pobytu pořádaném Českým literárním centrem, sekcí Moravské zemské knihovny.