V klubovně u Škvoreckých

Zatímco prakticky všichni dosavadní laureáti Ceny Josefa Škvoreckého rozvibrovali, ať už autoritou jména nebo silou díla, polemické hlasy českých literátčíků, které dolehly i za hranici rezervace literárních časopisů a facebookových diskusí, Vladimír Poštulka inicioval převážně ticho. Jen tu a tam pípla osamělá recenze. Mrtvolný poklid vlastně provázel i oznámení Poštulkova vítězství. Při pohledu do bibliografie a na jeho dosavadní kariéru — skladatel písňových textů, gastropublicista a znalec pornografie — se přitom lze legitimně ptát, zdali měl někdy Vladimír Poštulka ambici formovat českou literární krajinu a jestli není jen jejím rozpustilým traktoristou s hitovou písní na rtech.

Odpověď poroty Ceny Josefa Škvoreckého je jednoznačná: toto je Literatura. Nebohý čtenář proto obrací pozornost k oceněnému Hřbitovnímu kvítí na smetaně, které jej slibuje provést desítky let trvající cestou z hornického a totalitního Ostravska do gastrodekadentní Paříže a Švýcarska a trousit u toho wikiperličky a pornodrby z literární historie, popřípadě se podělit o recept na hornickou svačinku či umělcův brunch. Vše v podání autora textu „Sladké mámení“. Víc si od literatury přát ani nelze.

Jak se má k ocenění Vladimíra Poštulky postavit čtenář poučený, ne-li dokonce přispěvatel literárního periodika, který — aspoň při zpětném pohledu na komentářové bitvy, facebookové anály a kavárenské maratony — o jeden z vrcholů literární tvorby současného Česka ani nezavadil? Pokud, veden populárním imperativem autistického solipsismu („Co neznám, není!“), rovnou nezavrhne Hřbitovní kvítí na smetaně, porotu i instituci Ceny Josefa Škvoreckého jako absurdní marginálii, musí začít zkoumat, co porotu k rozhodnutí ocenit Vladimíra Poštulku vedlo. Tedy, měl by, kdyby to bylo možné: kromě krátkých zpráv z ČTK o nominacích a vítězi moc dalších informací o letošní Ceně Josefa Škvoreckého najít nejde. Web Společnosti Josefa Škvoreckého, která cenu uděluje, nebyl aktualizován od minulého podzimu, takže na návštěvníka dramaticky bliká zpráva o vítězství Martina Reinera a románu Básník. Sám Vladimír Poštulka dává rozhovory spíš o gastronomii než o literatuře. Vyjádření poroty, kromě oficiálního, patrně už léta dopředu připraveného prohlášení tajemníka Václava Krištofa, že cenu získal „román o životě, soukromí a vzájemných vztazích“, který je „radost číst“, nelze nikde dohledat.

Společnost Josefa Škvoreckého hledá hlavního sponzora soutěže, píše se v jednom z ojedinělých mediálních výstupů. Nedostatek peněz je samozřejmě smutná věc, s níž se setkal snad každý kulturní činovník, a jisté pochopení pro potíže Ceny Josefa Škvoreckého je více než na místě. Nemá proto smysl nějak komentovat skutečnost, že se ke skleněné trofeji už nedává finanční odměna, že se slavnostní vyhlášení přesunulo z Obecního domu do Skleněného paláce a tím pádem vzbuzuje i menší mediální zájem než v předchozích letech.

Údiv si ale zasluhuje rozhodnutí poroty ocenit byť asi roztomilou, ale pořád literární marginálii. Chce-li totiž Společnost Josefa Škvoreckého udělovat cenu, která přitahuje pozornost široké veřejnosti a médií k literatuře a tím i zájem eventuálních sponzorů, a ne diplom za obskurnost, kterých se v Česku udělují desítky, měla by přenastavit nebo alespoň projasnit parametry soutěže. Není nutné nominovat a oceňovat jen ty, o nichž už se mluví, ale nebylo by od věci aspoň jasně a veřejně deklarovat, jaká jsou nominační a hodnotící kritéria, proč se cena vlastně uděluje a vůbec, co si o ní má čtenář myslet. Například by porota ke každé nominované knize mohla napsat důvod její nominace, popřípadě povinnost vybrat širší kolo finalistů přesunout na jiné rozhodovací těleso — porotu z literárních kritiků, novinářů, čtenářů a podobně, aby v Ceně Josefa Škvoreckého aspoň minimálně rezonoval stav literatury jako celku, a ne jen literární muškaření toho či onoho porotce. Neboť kde hledat kód, jenž rozhodl o vítězství knihy „nejznámějšího českého hodnotitele jídla“ v konkurenci ostatních nominovaných: Evžena Bočka, Matěje Hořavy, Mileny Slavické, Jiřího Šimáčka, Ludvíka Němce, Igora Malijevského, Michala Viewegha a dalších? Z výčtu jmen je patrné, že se tu necenil ani tah na čtenáře, ani jazyková sugesce, ani vypravěčská suverenita či pokus uchopit současnost.

Hranice mezi institucí určující literaturu i veřejnost a zájmovým kroužkem fanoušků Josefa Škvoreckého je poměrně tenká — a není to rozpočet soutěže. Bylo by proto pěkné vědět, na které straně stojí Cena Josefa Škvoreckého. Jestli je to pozvánka do něčí klubovny, nebo pokus komentovat literaturu a stimulovat veřejnost. Snad aby to nakonec nebyl pokus zasadit si ránu z milosti.