Už týden se drží. Už týden nepodlehla. Adèle byla rozumná. Za čtyři dny uběhla dvaatřicet kilometrů. Z Pigalle se dostala až na Champs-Élysées, od Musée d’Orsay až do Bercy. Ráno běhala po liduprázdných nábřežích. V noci po Boulevard Rochechouart a Place de Clichy. Nepila alkohol a chodila brzy spát.

Ale dnes v noci se jí o tom zdálo a pak už nedokázala usnout.

Ten nekonečný vlhký sen do ní vklouzl jako závan teplého vzduchu. Pořád na to musí myslet. Vstane, a zatímco dům ještě spí, uvaří si hodně silnou kávu. Stojí v kuchyni a přešlapuje z nohy na nohu. Vykouří cigaretu. Ve sprše má chuť se rozškrábat, roztrhnout tělo vedví. Udeří čelem do zdi. Chce, aby ji někdo popadl, rozbil jí lebku o sklo. Jen co zavře oči, slyší ty zvuky, vzdechy, řev, rány. Jakýsi nahý muž lapá po dechu, nějaká žena křičí rozkoší. Chce být pouhou věcí uprostřed běsnícího davu, chce, aby ji zhltli, vysáli, spolkli úplně celou. Aby ji štípali do prsou a kousali do břicha. Chce být panenkou v lidožroutově zahradě.

Nikoho nevzbudí. Oblékne se potmě a nerozloučí se. Je příliš nervózní, než aby zvládla na kohokoli se usmát, prohodit pár ranních slov. Vyjde z domu a kráčí prázdnými ulicemi. Se sklopenou hlavou a rozhoupaným žaludkem sjede po eskalátorech metra na Jules-Joffrin. Na nástupišti jí po špičce kozačky přeběhne myš a ona sebou trhne leknutím. V soupravě se Adèle rozhlíží. Jakýsi chlapík v laciném obleku ji pozoruje.

Má špatně nakrémované špičaté boty a chlupaté ruce. Je šeredný.

Stačil by. Stejně jako student, co objímá svou přítelkyni a sází jí na krk polibky. Jako ten padesátník, jenž se vestoje opírá zády o sklo a čte, aniž k ní zdvihne oči.

Sebere zpod protějšího sedadla včerejší noviny. Otáčí stránky.

Titulky jí splývají před očima, nedovede udržet pozornost. Rozčileně je zase odloží. Nevydrží tu. Srdce jí prudce bije v hrudi, dusí se. Uvolní si šálu, stáhne ji ze zpoceného krku a odloží ji na prázdné sedadlo. Zvedne se a rozepne si kabát. Stojí s rukou na klice, nohy celé rozklepané, připravená vyskočit.

Zapomněla telefon. Posadí se zpátky a vyndává věci z kabelky, vypadne jí přitom pudřenka a povytáhne se jí podprsenka, do níž jsou zapletená sluchátka. To není moc opatrné, ta podprsenka, pomyslí si. Přece nemohla zapomenout telefon. Jestli ano, bude se muset vrátit domů, najít nějakou výmluvu, něco si vymyslet. Ale nakonec ne, je tam. Byl tam celou dobu, jen ho neviděla. Vrátí věci zpátky do kabelky. Zdá se jí, že se na ni všichni dívají. Že se celé metro směje její hrůze, jejím rozpáleným tvářím. Otevře malý telefon do véčka a rozesměje se, když spatří první jméno.

Adam.

Beztak už je to v háji.

Mít chuť už znamená podlehnout. Hráz se protrhla. Proč si odpírat? Život díky tomu krásnější nebude. Přemýšlí teď jako kuřačka opia, jako karbanice. Je tak spokojená, že několik dní odolávala pokušení, až zapomněla, jak je nebezpečné. Vstane, zvedne ulepenou kličku dveří a ty se otevřou.

Stanice Madèleine.

Prodírá se davem, který se sune jako vlna a mizí v soupravě. Adèle hledá východ. Na Boulevard des Capucines se rozeběhne.

Prosím, ať tam je, prosím, ať tam je. U obchodních domů zvažuje, že to vzdá. Mohla by tu nastoupit na metro, na linku 9, a ta by ji zavezla přímo do kanceláře, právě včas na redakční poradu. Krouží kolem vstupu do metra, zapálí si. Tiskne si k břichu kabelku. Všimne si jí skupina Rumunek. Zamíří k ní, s těmi svými šátky na hlavách, v ruce drží nějakou stupidní petici.

Adèle přidá do kroku. Celá vykolejená zahne do rue Lafayette, splete si směr, vrací se. Rue Bleue. Vyťuká kód a vejde do domu. Vyběhne schody jako utržená ze řetězu a zabuší na těžké dveře ve druhém patře.

„Adèle…“ Adam se usmívá, oči má napuchlé od spánku. Je nahý.

„Nemluv.“ Adèle si svlékne kabát a vrhne se na něj. „Prosím tě.“

„Mohla jsi zavolat. Ještě není ani osm…“

Adèle už je nahá. Škrábe ho po krku, tahá ho za vlasy. Směje se tomu a vzruší se. Prudce do ní strčí a vrazí jí facku. Chytí ho za úd a strčí ho do sebe. Opírá se vestoje o zeď a cítí, jak do ní vstupuje. Úzkost se rozpouští. Smysly jí znovu začínají fungovat. Už jí není tak těžko a v hlavě má náhle prázdno. Popadne Adama za hýždě a vnutí mužskému tělu prudké, brutální, stále rychlejší pohyby. O cosi se snaží, zmocnila se jí pekelná zuřivost. „Víc, víc,“ rozkřičí se.

Tohle tělo zná, a to jí překáží. Je to příliš prosté, příliš mechanické.

Překvapení z jejího příchodu nestačí k tomu, aby z Adama udělalo někoho lepšího. Jejich milování není ani dost obscénní, ani dost něžné. Položí si Adamovy ruce na prsa, snaží se zapomenout, že je to on. Zavře oči a představuje si, že ji k tomu nutí násilím.

On už je jinde. Svírá čelisti. Otočí ji. Jako vždycky položí pravou rukou na Adelinu hlavu, přitlačí ji k podlaze, levou rukou jí nadzvedne boky. Silně přiráží, chroptí, vrcholí.

Adam se často nechává unést.

Adèle se obléká zády k němu. Stydí se, že ji vidí nahou.

„Jdu pozdě do práce. Zavolám ti.“

„Jak chceš,“ odpoví Adam.

Opírá se o dveře do kuchyně a kouří. Jednou rukou sáhne na prezervativ, který mu visí z pohlaví. Adèle odvrátí oči.

„Nemůžu najít šálu. Neviděl jsi ji? Taková šedá kašmírová šála, je to moje oblíbená.“

„Podívám se po ní. Dám ti ji příště.“

Leila Slimaniová, foto: Catherine Hélie, Éditions Gallimard

V pološeru, u otevřeného okna, za nímž se fialovějí mraky, sleduje Adèle nahého muže. Spí ukojeným spánkem, tvář zabořenou do polštáře. Klidně by mohl být mrtvý, jako ten hmyz, co po koitu umírá.

Adèle vstane z postele, ruce zkřížené na prsou. Odhrne tak ze spícího těla přikrývku, a to se schoulí, aby se lépe zahřálo. Neptala se ho na věk. Soudě dle jeho hladké, mastné pleti a podkrovní minigarsonky, kam ji zavedl, je mladší, než se dělal.

Má krátké nohy a ženský zadek.

Svítá a na neuklizený pokoj se snese studené světlo. Adèle se oblékne. Neměla s ním chodit. Už ve chvíli, kdy ji políbil, kdy přitiskl své měkké rty na její, věděla, že je to omyl. Že ji nebude umět naplnit. Měla utéct. Vymyslet si záminku, aby nemusela šplhat sem do podkroví. Říct: „Tak to už by stačilo, ne?“ Měla z toho baru beze slova odejít, ubránit se těm rukám, jež ji objímaly, tomu skelnému pohledu, tomu těžkému dechu.

Nenašla odvahu.

Vrávoravě vystoupali po schodech. S každým krokem se kouzlo rozplývalo, radostná opilost se měnila ve znechucení.

Začal se svlékat. Cítila, jak se jí svírá srdce, připadala si osamělá tváří v tvář prozaické banálnosti zipu, páru bot, nešikovným gestům mladého opilce. Nejraději by řekla: „Nech toho, mlč už, přešla mě chuť.“ Ale už nemohla couvnout.

Když leží pod jeho hladkým tělem, nezbývá jí než spěchat, předstírat, přehánět to s výkřiky, aby se uspokojil, aby zmlkl, aby to měla z krku. Jestlipak si všiml, že zavírá oči? Zavírala je hněvivě, jako by ji pohled na něj odpuzoval, jako by už teď myslela na ty příští muže, ty opravdové, správné, muže odjinud, takové, kteří by nad jejím tělem konečně získali moc.

Opatrně za sebou zavře dveře bytu. Na dvoře domu si zapálí cigaretu. Ještě tři šluky a zavolá manželovi.

„Nebudím tě?“

Řekne, že spala u své kamarádky Lauren, která bydlí nedaleko redakce. Zeptá se na syna. „Jo, večírek byl fajn,“ uzavře. Před zašlým zrcadlem v hale domu si promne obličej a dívá se na sebe, jak lže.

Na prázdné ulici slyší vlastní kroky. Vykřikne, když do ní vrazí jakýsi muž, který utíká, aby stihl brzdící autobus. Jde domů pěšky, aby jí uběhl čas a byla si jistá, že ji přivítá prázdný byt, kde se jí nikdo nebude na nic vyptávat. Poslouchá hudbu a rozpustí se ve zmrzlé Paříži.

Richard sklidil snídani ze stolu. Ve dřezu leží špinavé šálky, na jednom z talířů zůstal přilepený krajíček chleba. Adèle se posadí na koženou pohovku. Nechá si kabát, k břichu tiskne kabelku. Sedí bez hnutí. Den začne teprve poté, co se osprchuje. Až si vypere košili páchnoucí studeným tabákem. Až líčením zamaskuje kruhy pod očima. Prozatím plave ve své vlastní špíně, visí mezi dvěma světy, je paní přítomné chvíle.

Nebezpečí pominulo. Už se není čeho bát.

Překlad Sára Vybíralová

 

Vydává nakladatelství Argo.