Beran

Je to děvče hodné,

ve všem skvělé,

nemá v světě nepřítele.

(Lidová z Provence)

Seděli proti mně: Dora v křesle, které v  tělocvikářském kabinetu zažilo mnohé, a její spolužák Josef Mercig, mezi svými kamarády zvaný Merga, ten seděl na obyčejné židli určené návštěvám, tři metry od Dory, každou chvilku vstával, jako by ho židle pálila. Doře padaly tmavé kučery přes zamračené obočí, tmavomodré tričko měla propocené v podpaží a zastrčené do šmolkově modrých tepláků, obepínajících Dořina silná stehna. Mercig měl levé zápěstí ofačované a celá levička, v lokti ohnutá, byla zavěšena na šátku, jak se to dělává u hojících se zlomenin. Šátek měl na bílých okrajích ručně vyšívané kytičky, což působilo trochu legračně na kožené bundě ozdobené na ramenou desítkami cvočků. Tuhle bundu Mercig nosí do školy každý den, v zimě v létě — on snad v ní i spí — prohlásila jednou na klasifikační poradě naše češtinářka.

Začal se šacovat zdravou rukou a vytáhl papír, lékařskou zprávu, ze které vyšlo najevo, že v zápěstí nebylo nic zlomené, pouze došlo k výronu a následnému otoku doprovázenému větším hematomem… Minulý týden ve školní posilovně totiž Dora přidržela Merciga za ruku a současně se otočila a vrazila do něj bokem, a ostatní žáci, kteří taky byli v posilovně a viděli ten bleskový obrat, říkali, pane učiteli, vypadalo to jako když do Mergy vrazí náklaďák. Kluk zařval, že mu Dora utrhla ruku, a ta odpověděla, ať ji nechá příště napokoji, že nemá ráda, když na ni někdo sahá, a jestli se jí Mercig ještě jednou dotkne, že mu utrhne ruce obě, ale doopravdy.

Když jsme v kabinetu probrali celý průběh incidentu, Mercig odmítl omluvit se; poslal jsem tedy Doru Bulátovou zpátky do hodiny tělesné výchovy a tomu klackovi jsem řekl zostra: „Mohla by tě klidně udat. Nezapomeň, že už ti bylo šestnáct. Zákon stojí na její straně.“

Mercig zase vyskočil. „Takže tý černý hubě se nic nestane?“ povídá a já jsem ho napomenul, aby si dával pozor a nevedl tady prokazatelně rasistické řeči. „Nemůžeš ošahávat holky, kdy se ti zachce, Pepo, ani z legrace. A ve škole už vůbec ne.“

„Kdo koho vošahával, kdo tu krávu vošahával?“ rozkřikl se Mercig. „Bulátový bych se nedotk ani klackem! Štítim se jich, všichni smrdí a… a taky roznášejí žloutenku.“

Připomněl jsem studentovi, že existují nejmíň tři svědci, kteří ho viděli minulou středu v posilovně, jak najednou zezadu sevřel spolužačce prsy, zrovna když při zdvižených pažích napínala závěs se závažím — nejen že takové jednání je vulgární, ale navíc je taky nebezpečné vzhledem ke hmotnosti toho závaží. — „A víc o tom nechci slyšet,“ řekl jsem provinilci, který na prahu dveří stačil zamumlat něco o plynu a že táta to tak nenechá. Prásknul dveřmi tak hulvátsky, že jsem chtěl za ním vyběhnout a vrátit ho, aby dveře zavřel znovu a slušně, ale potom jsem si uvědomil, že jsem ve škole od rána a že dneska toho mám ažaž.

kersch

Dora přišla do naší školy v pololetí z Moravy, myslím, že odněkud od Ostravy. — „Viděls tu novou žábu ze třetí bé?“ zeptal se mě kolega. „Člověče, ta má páru! Neměla při tělesný výchově cvičební úbor, tak jsem jí dal dělat vzpory ležmo — víš, co mi řekla? Myslíte kliky, pane učitel? Kolik jich mám udělat? — Podle toho, jak se cejtíš, povídám už přátelsky, a když dělala pětadvacátej, třída ztuhla, posměváčkové ztichli. Po třiceti jsem ji zastavil a všichni jsme zatleskali. Tuhle cigošku bys měl vzít do školního mančaftu, kamaráde, nauč jí házet diskem a za týden přehodí školní hřiště a oblastní rekord!“

Za týden jsem si na ten nápad vzpomněl, když jsem Doru zahlédl o přestávce mezi ostatními děvčaty na chodbě před tělocvičnou.

Měla na sobě předpisové bílé tričko a černé legíny až ke kotníkům, na nohách uválené tenisky s barevnými tkaničkami. Krátké rukávy nestačily zakrýt svalnaté bicepsy a pod tričkem se jí nadouvaly nejmíň čtyřky. Všimla si, jak očima klouzám po její postavě, přiběhla a řekla:

„To mi zapučily holky ze třídy — od táty dostanu novy. Po zaloze.“

„Nepřišel jsem tě kontrolovat, Bulátová, ale zeptat se, jestli bys chtěla dělat atletiku. Třeba — házet diskem.“

„Diskem jsem nikdy nehodila, v děcáku ho neměli a ve škole se tělocvikařka obavala, že se pobijeme.“

„Můžeme zkusit vrh koulí. Venku na hřišti je teď zima, ale v tělocvičně se položí na palubovku tlustá žíněnka, vrhačský kruh tam taky máme… Když budeš dobrá, mohla bys nakonec závodit za školu. Síly máš asi dost.“ Zasvěceně jsem dodal: „Kolik kliků jste dělali v děcáku za trest?“ Zasmála se. „I do padesati! Podle toho, co ste proved…“

Když odběhla do šatny, ucítil jsem závan ženského pachu; na tohle se naše holky tradičně omlouvají z tělocviku. Primadóny. Zapomněly Dorku poučit.

Dora nebyla po svých rodičích úplná Romka, ale míšenka: po mámě nabrala krev gadžů. Když jsem stiskl ruku jejímu otci, řekl jsem: „Vidím, že se vaše dcera potatila, pane Buláte. Jak se vám líbí naše škola?“

Obrovitý chlap v teplákové zimní soupravě si opatrně sedl na nabídnutou židli. Ten musí vážit přes metrák, pomyslel jsem si.

„To je právě vono, pán profesor, proč k vám du,“ řekl Dořin tatínek a rozhlédl se po kabinetu jako člověk, který něco hledá. Přisunul jsem k němu prázdnou plechovku od kompotu a povzbudil jsem ho: „Normálně se ve škole nekouří, ale klidně si tady zapalte, už je po vyučování.“ Zažloutlé prsty, ve kterých držel zapalovač, se mu chvěly. Vydechl kouř ke stropu.

„Přišel jsem si pro Dorku.“

Podíval jsem se na hodinky. „Teď bude v posilovně nebo ve sprchách. Za chvíli bude končit. Trénuje po škole každé odpoledne. Bude nám startovat na jaře — ve školním družstvu, víte o tom? Učím jí vrhat koulí. Docela jí to jde.“

„Vy ste mi nerozuměl, pan profesor. Musim tu naši holku sebrat — a pryč. Pryč z vaši školy.“

„Proč?“ vyhrkl jsem. „Co se stalo?“

„Vy moc dobře znate proč, pane profesor.“

Mercig — blesklo mi hlavou — ten kluk si nedá pokoj. Asi Doře zase něco provedl.

„Pokud máte na mysli ten případ z posilovny, tak to se tady prošetřovalo a mládenec dostal výstrahu. Taky jsem to oznámil jeho rodičům,“ řekl jsem a snažil jsem se o smířlivý tón. Proboha, vždyť se žábě dohromady nic nestalo. A vrhá kouli přes dvanáct metrů!

Otec Bulát namítl: „Vy myslite na toho Mercigovo sopela. Je znam všeci, pan profesor, dyť bydlej v ulici jako my. Moc hodny ste na tydlecty lumpy tady.“

„Však se Dorka po tom lumpovi pěkně ohnala,“ řekl jsem s úsměvem. „Zjednala si respekt sama. To je ten nejlepší způsob, jak…“

Bulát mě přerušil: „Kdyby hmatali na kozy vaši dcerunce, mluvil byste jinak.“ Vytáhl z rozepnuté bundy papír přeložený na čtverec. Na koleně ho uhladil dlaní. „Vyhrožujou! Nam, našincom. Neverite? Počtite si.“

Pět řádek z nalepených písmenek, vystřižených z novin. Sprostý, výhružný, anonymní dopis.

„To je treti,“ dodal Bulát, „dneska to prišlo v domu do skrinky. A jeden prinesla včera Dora. Našla ho v kapse zimniku, když šla ze školy. To musil byt někerý vocaď, z týdle školy, kdo to do ty kapsy dal.“

„Kvůli takové pitomině přece nebudete brát Doru ze školy, pane Buláte. Dobře se učí a spolužačky ji berou mezi sebe jako kamarádku. (Až jsem se divil, že to šlo tak hladce.) A chlapci?, to víte, v těchto letech s nimi cvičí hormony. Taky koukají na filmy v televizi, potom si hrajou na Bondy nebo Ramby. Mohl to udělat někdo jiný, třeba dole v šatně, kde je po skončení vyučování někdy tlačenice.“

Bulát mne chvilku mlčky pozoroval, típnul cigaretu o plechovku a vstal.

„Pitomina ste povedel? Vlastní děcko pan profesor nema — tak zticha buďte. Až budete tata, naučite se mit o děcka strach.“ Vytáhl si zip bundy až ke krku, schoval si zapalovač a krabičku startek, řekl, že si promluví ještě s ředitelem školy, pozdravil — a potichu za sebou zavřel dveře kabinetu.

Asi za patnáct minut po jeho odchodu přiběhli dva žáci, přiřítili se vyděšeni a křičeli jeden přes druhého: „Honem, pane učiteli, pomoc, v šatně holek se někdo rve a mají tam zamčíno…“

Sebral jsem náhradní klíče od šaten a utíkal za mládenci. Dveře vedoucí z chodby do šatny a umyvárny dívek byly opravdu zamčené a klíč byl v zámku zevnitř! Slyšeli jsme výkřiky a hluk, jako kdyby se na podlaze zápasilo, dva mužské hlasy a mezi jejich nadávkami vysoký křik Dory Bulátové: ne, ne, pusťte, debilové, kreténi…!

Vyrazit tyhle dveře není možné, to jsem věděl. Dveře jsou nové, zárubeň je ocelová, zámek je bezpečnostní… Dora měla klíč od šatny řádně vypůjčený, na desce s klíči visela její známka, ale to jsme zjistili až dodatečně. Trénovala v posilovně mezi kluky jako jediná, museli na ni v dívčí šatně dlouho číhat, ale kudy se tam dostali?

„Přes klukovský sprchy, pane učitel, je tam u stropu vokýnko na větrání a dá se vysadit,“ prozradil jeden ze skupinky vyděšených žáků, kteří se mnou stáli na chodbě. Najednou Dora ztichla.

„Okamžitě otevřete!“ zařval jsem a zabušil do dveří. Vzápětí za dveřmi někdo zaúpěl — potom jsme uslyšeli jiný výkřik — to zařval bolestí ten druhý vetřelec. — Znovu jsem mlátil pěstí do dveří — a najednou v zámku cvaklo, na prahu se objevila Dora, celá mokrá, nahá… Když mě spatřila, ustoupila přede mnou o krok, zakryla se dlaněmi a řekla: „Asi jsem ho zabila.“

Josef Mercig se dusil. Z přeraženého nosu mu vytékala krev, byl v bezvědomí a měl zapadlý jazyk. Jazyk jsem stačil vylovit a taky přidržet mu hlavu, aby krev nevdechl. Kluci přivolali mobilem záchranku. Ten druhý výrostek, Mercigův kámoš, nebyl z naší školy. Skučel v šatně na lavičce, protože dostal od Dory úder tam, kde to každý mužský snáší těžko. Nebylo pochyb, že se Dora nějakým způsobem vymanila z násilného sevření sama, ale jakým trikem se oběma surovcům ubránila, se objasnilo až při vyšetřování.

Kriminalista, který měl celý případ na starosti, vyslechl Josefa Merciga v nemocnici; jeho komplice pak ve vyšetřovací vazbě, protože se pokusu o znásilnění a omezování osobní svobody nedopustil poprvé. Kromě toho k incidentu s Dorou došlo právě v den komplicových osmnáctých narozenin. Oba kámoši oslavovali ten velký den od samého poledne. Kdo z nich přišel na nápad pomstít Mergovo ponížení z posilovny — to se neprokázalo řádně ani u soudu, jeden to házel na druhého.

Policista vyslechl i Doru. Ve vyšetřovacím spise pak popsal scénu jako vystřiženou z akčního filmu: Vysazeným větracím okénkem obžalovaní přelezli do umyvárny dívek a schovali se na záchodě; počkali, až se Dora v šatně zamkne a svlečená vejde pod sprchu. Při hluku tekoucí vody ji překvapili a vyvlekli do šatny, „protože na podlaze v šatně to tak neklouzalo“, povalili ji na záda, silnější komplic držel přepadené dívce nohy a Mercig se chtěl na ni položit. Klečel nad ní, svíral jí rozpjaté paže za zápěstí, a když se mu zdálo, že oběť se vzdává, přiblížil se obličejem k jejím ústům… V tom okamžiku se ozvalo moje zabušení na dveře a současně mu Dora plivla nastřádané sliny do tváře. Překvapený útočník na okamžik povolil sevření Dořiných rukou. Jediným prudkým vzepnutím hlavy narazila Dora čelem do Mercigova nosu. Dala do toho úderu veškeré zbytky síly. Darebákovi vystříkla z nosu krev a zhroutil se na podlahu.

Jak došlo ke zhmoždění varlat toho druhého, silnějšího násilníka bylo trochu záhadné i pro znalce. „Když se poškozená zbavila prvního útočníka, ležela naznak. Musela se vzpamatovat a vstát a napřáhnout bosou nohu a potom kopnout — proč ten trouba čekal, až ho slečna Bulátová nakopne do koulí? To jsem nedokázal pochopit,“ vyjádřil se znalec.

„Nekopla jsem ho,“ uvedla Dora do protokolu, „vkleče jsem mu vrazila do rozkroku hlavou.“

Výsledek soudního přelíčení nebyl tak docela jednoduchý. O Dořině sebeobraně nikdo nepochyboval, i když předsedkyně senátu nechala zapsat do zdůvodnění rozsudku, že poškozená Dora Bulátová použila k sebeobraně neobvyklé, avšak přiměřené způsoby. Obviněným se neprokázal pokus o znásilnění. Soud připustil námitku obhajoby, že poškozená se svlékla dobrovolně, a také další námitku, že ani jeden z útočníků nestačil obnažit svůj pohlavní orgán. O rasisticky motivovaném trestném činu nechtěla předsedkyně připustit ani zmínku. Se slovy „netahejte mi sem politiku“ napomenula žalobce, chvíli ještě poslouchala obhájce a po krátké poradě vynesla rozsudek.

Starý Bulát prosadil svou: Dora se do školy nevrátila, odstěhovala se i s otcem z našeho města a závody v atletice jsme prohráli.

Na učilišti zavládly přísnější poměry. Do posilovny se smělo jenom za přítomnosti pedagogického dozoru. Okénko nad sprchami v umývárně dívek se zabezpečilo drátěným pletivem.

Po třech letech jsem s učitelováním končil. Pamatuji si to jako by to bylo dnes. Byl horký červen, doba školních výletů. Byl jsem třídním učitelem v prvním ročníku, ve třídě, kde byli jenom chlapci. Jel jsem s nimi do Prahy. Pojďte, kluci, povídám v tom pouličním rozpáleném dusnu, pojedeme lanovkou na Petřín, tam bude trochu větřík a ve stínu si dáte džus.

Jeli jsme zvolna nahoru a pod námi se rozšiřovalo velkoměsto se svými věžemi a střechami. Díval jsem se na lidi v parku pod lanovkou. Leželi nebo seděli na trávnících, zmoženi vedrem přicházejícího léta, někteří se opalovali v plavkách a bylo vidět i ženy, které vystavovaly slunečnímu žáru své běloučké prsy.

„Hele, tamhleta, ta je ale má. To je kus!“ Kluci se strkali u okének kabiny a triedr šel z ruky do ruky. „Pane učiteli — to je kočka, tamhle na slunci na tom trávníku, vidíte? Chcete dalekohled?“

Půjčili mi starý dělostřelecký triedr, takový, co má ještě v zorném poli zaměřovací nitkový kříž. Desateronásobné optické zvětšení bezpečně prozradilo Doru. Ležela na pokrývce naznak, v široké letní sukni, polonahá, a vedle ní seděl nějaký ramenatý fešák. Taky se na slunci opaloval, byl jenom ve vojenských kalhotách a něco Doře povídal. Když jsme je míjeli — byli vzdáleni od kabiny lanovky patnáct, možná dvanáct metrů — chtěl jsem vzkřiknout: Bulátová! Doro! Dávej na sebe pozor! Ale neřekl jsem nahlas nic, jen jsem jí v duchu přál štěstí. Zahlédl jsem ještě ženskou paži, která se ovinula tomu mládenci kolem krku. Potom se kabina lanovky vnořila mezi vysoké lípy a milenci se ztratili v zeleném stínu větví.

 

Vydává nakladatelství Akropolis.