Vášnivý románek na celý život

Literárně i intimně experimentující novela o tělech, lásce, o Ní a o Něm. Recenze knihy Slast od Marty Dzido.

Marta Dzido: Slast
přeložila Anna Plasová
Dokořán, Praha 2019

Přichází milénium a svět možná skončí pod tíhou obrovské komety. To však není tak podstatné, protože je tady On, Ona, touha, vášeň, sex a dvě zakázaná slova. Přestože by se mohlo zdát, že těchto několik slov popisuje celé dílo vcelku výstižně, jeho podstata je mnohem hlubší: kde končí ve vztahu svoboda a začíná rutina a tíha zodpovědnosti?

Polská spisovatelka a dokumentaristka Marta Dzido (nar. 1981) vyniká v obou těchto odvětvích. Jako režisérka a scenáristka se podílela na vzniku hned několika filmů, včetně dokumentů Solidarność według kobiet (Solidarita podle žen) či Siłaczki (Silačky), který pojednává o polských sufražetkách. Tematicky se její knižní i filmová tvorba vztahuje právě k ženám, jejich emancipaci, působení v disentu či také k dnes bohužel v Polsku opět aktuálnímu zákazu interrupcí, kupříkladu kniha Ślad po mamie (Matčiny stopy) či dokumentární film Podziemne państwo kobiet (Podzemní stát žen). Ve Slasti však Jí není přikládána větší váha než Jemu, který si užívá, touží i smutní stejně jako jeho ženský protějšek.

V novele vystupují vlastně jediné dvě výrazné postavy, jež jsou zároveň vypravěči. Celá kniha je vedena formou jakéhosi dialogu mezi Ní a Jím, skládajícího se ze vzpomínek na minulost, na to, co by bylo kdyby, ale také na to, co se nikdy nestalo a co se odehrává v pouhé fantazii. Celý děj navíc plyne nelineárně, jednou se ocitáme v současnosti, jindy zase ve Varšavě před dvaceti lety, kde tento mladý, hormony a chtíčem poháněný pár hledá místo pro uskutečnění svých divokých sexuálních tužeb. S touto dvojkou (někdy i trojkou) tak prolezeme postele, hřbitovy či toalety, přičemž autorka se nevyhýbá ani detailnějším popisům samotného aktu. Zde je však zapotřebí vyzdvihnout kvalitu jazyka. Popisy genitálií či tělesných tekutin nepůsobí nepřirozeně, lacině či nechutně — tělesnost se naopak stává abstrahovaně poetickou: „Vdechoval jsem ji a přehrával si v hlavě chvíle staré několik hodin, kdy jsi ležela nahá a dychtivá vedle mě a já jsem zasouval prsty do tvého kluzkého tepla a cítil, jak se uvnitř jemně napínáš.“

Ti dva nám sice dovolí poznat detaily svých těl, spíše než o sobě však hovoří jeden k druhému. Vyvstává zde tak zvláštní paradox: hrdinové působí na jednu stranu cize, nepodělí se dokonce ani o svá jména, na stranu druhou se jedná o intimní rozpravu, což naopak čtenáře místy staví do role až jakéhosi voyeura. Navíc nezřídka předkládají jiné verze příběhů, například za jakých okolností proběhlo jejich seznámení. Zato si však přesně na den pamatují data svých četných sexuálních zážitků.

Pro jejich „nezávazný závazek“ však platí jedno pravidlo, a sice nevyslovit základní formuli lásky o dvou slovech, což by dále mohlo vést k nebezpečí zabřednutí do nudné manželské rutiny, placení hypotéky či praní špinavých plenek. Sami však zjišťují, že balanc na hraně nezávaznosti a závaznosti se jim vymyká z rukou a projevují, aniž by to byli schopni ovlivnit, potřebu svůj vztah někam posunout, přičemž se samozřejmě bojí ztráty onoho vzrušujícího náboje. Nalezená zelená náušnice v Jeho posteli či cizí ruce kolem Jejího pasu tak způsobují nával žárlivosti, který by měl být jejich volné lásce cizí.

Subtilní text, který na první pohled nepůsobí nijak průlomově, vlastně velmi nenásilným způsobem vypovídá o složitosti vztahů, nemožnosti vytyčit si konkrétní hranice, které jsou narušovány naší, i když možná často racionálně odmítanou touhou přeměnit vzrušující bezstarostnost v zodpovědnost… Samozřejmě existuje riziko, že čtenář žádný hlubší podtext v knize neuvidí a kniha o sexuálních dobrodružstvích mu splyne v jedno velké dobrodružství literární, které bude sice osvěžující, ale rychle zapomenutelné.

Novela, jejíž značná část mimochodem vznikala na literárním stipendijním pobytu v Praze, získala Cenu Evropské unie za literaturu 2019. Navíc pro čtenáře, kteří vnímají Polsko jako rigidní katolický stát, budiž i toto dílo důkazem, že současná polská literatura — stejně jako podstatná část společnosti, jak ukazují aktuální protesty — z této škatulky vypadává.

Sama Marta Dzido uvádí, že chtěla napsat knihu k radostnému čtení — tomuto předsevzetí bylo příběhem o dvou celoživotních milencích učiněno více než zadost, ba dokonce pocit slasti ze Slasti může prvotní autorský záměr silně převyšovat.