Věda s lidskou tváří

Začátek dlouhého pochodu: Otto Wichterle a František Šorm před rokem 1948 Období komunismu a osoby, které v tomto systému žily, nemůžeme dobře popsat, pokud nepochopíme, co tomuto vývoji předcházelo a co lidé zažili. Jestliže nevezmeme v potaz dopad dřívějších událostí na myšlení, činy a rozhodování jednotlivců, naše závěry nejspíš budou buď jednostranné, nebo jen velmi částečné. Takový přístup by příliš zdůraznil pouze jedno historické období, například komunismus, a posílil iluzi, že předešlé období bylo jen automatickou protiváhou všeho, co se za komunismu dělo. Uvidíme, že myšlení a činy jak Otty Wichterleho, tak Františka Šorma byly značně ovlivněny rodinami, v nichž vyrůstali, i zkušenostmi z mládí. Například Otto Wichterle měl už od dětství pocit, že se od svých vrstevníků liší. Narodil se v roce 1913 v moravském Prostějově jako nejmladší syn výrobce zemědělských strojů. Dětství tedy prožil v zemi, která byla napřed součástí rakousko-uherského mocnářství a po roce 1918 se nově stala součástí nezávislého Československa. Jeho předci zakládali různé podniky po celém kraji a jak jeho pradědeček, tak dědeček z matčiny strany se účastnili společenského života. Otto Wichterle byl nejmladší z pěti sourozenců. V šesti letech se během pobytu v letním sídle rodiny zranil, pak vážně onemocněl a trápily ho neustupující horečky. Dětský lékař rodičům sdělil, že jejich nejmladší syn má neobvykle a předčasně vyvinuté srdce a nejspíš do roka zemře. Nemocný chlapec proto nechodil do školy a o jeho vzdělání se rodina starala sama. Malý Otto si kvůli nemoci také nesměl hrát a tělesně se namáhat tolik jako ostatní, zdravé děti: sám později tvrdil, že to byla jedna z věcí, které nejspíš povzbudily jeho zájem o učení. Přesto však léta plynula a chlapec nejenže nezemřel, nýbrž se zcela uzdravil. Při vstupní zkoušce do normální školy byl tak úspěšný, že byl umístěn do třídy se staršími dětmi, které si ho ale kvůli jeho věku, velikosti, dlouhým vlasům a rodinnému původu dobíraly. V letech 1931—1935 Wichterle studoval chemické inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze. Coby mladý muž, který se do Prahy přistěhoval z maloměsta, kde politika nehrála nijak velkou roli, měl pochopitelně zájem o politické diskuse na univerzitě. Studentský aktivismus v té době odrážel celkovou radikalizaci společnosti, k níž došlo vlivem hospodářské krize a společenských problémů, jako byla chudoba a vysoká nezaměstnanost. Ty se vyostřily v důsledku světové hospodářské krize, která začala v roce 1929. V roce 1932 zahraniční obchod v podstatě zkolaboval a československá ekonomika vstoupila do recese. Své pozice posilovali zejména komunisté, avšak přibývalo i přívrženců pravicových extremistů a fašistů. Na univerzitě byla radikalizace velmi dobře vidět. Studenti se rozdělili na dvě skupiny: pravicovou většinu a levicovou menšinu. Wichterle později dodal, že se nezajímal o politiku, nýbrž spíše o problémy, které se týkaly jeho studia, a podobně smýšlející kolegy našel jen mezi levičáky. Wichterleho vlastní vysvětlení, které klade důraz na vědecké zájmy a staví je do kontrastu se zájmem o politiku, bychom ale měli nahlížet v určitém historickém kontextu. Své paměti totiž napsal po pádu komunismu: k distancování od komunistů tedy užil pochopitelnou rétorickou strategii a zdůraznil spíše pragmatické aspekty své motivace. Z našeho hlediska je ale škoda, že právě proto se o svých předválečných názorech na sociální a ekonomické problémy tehdejší doby zmiňuje jen zcela okrajově. Avšak bez ohledu na to, co si doopravdy myslel, ho konzervativní profesoři a studenti považovali za levičáka. Z pohledu profesorů se pak jejich domněnka ohledně levicových zájmů dále potvrdila, když se Wichterle v roce 1933 zúčastnil studijní návštěvy Sovětského svazu. Napětí v československé společnosti bylo mezi studenty jasně patrné, protože skoro všichni se nějak politicky angažovali. Především Hitlerův nástup k moci v sousedním Německu pak mezi inteligencí vyvolal silné emoce.

Otto Wichterle, foto: archiv Českých center

Se situací ve vědě vyjadřovali nespokojenost nejen studenti. Československo v té době sice patřilo mezi průmyslově nejrozvinutější země světa, ovšem věda byla roztříštěná a výzkum se provozoval v různých ústavech, na univerzitách a v rámci velkých korporací jako Baťa nebo Škodovy závody. Příležitosti k serióznímu vědeckému a technickému výzkumu byly omezené a existující možnosti nedostačující. Na konci osmdesátých let to Wichterle v rozhovoru s Johnem Kiserem shrnul takto:

„Po první světové válce, za první republiky Tomáše Masaryka, česká vláda vědu nijak výrazně nepodporovala. Byla tu Akademie věd, ale ta byla spíš jako Britská královská společnost, takže připomínala dobrovolný debatní kroužek. Chemického průmyslu zde bylo málo. Kromě cukrovarnictví, nějakých barviv a přísad pro kožedělný průmysl tu nebyla průmyslová odvětví, která by od chemie jako vědy moc vyžadovala. Věda se dočkala silné státní podpory až po nástupu komunismu. Komunistická strana se tím, že převzala ruský model, zavázala k podpoře vědy na nejvyšší úrovni.“

Doktorát získal Wichterle v roce 1936 pod vedením proslulého profesora Emila Votočka (1872—1950), odborníka na chemii cukrů, talentovaného lingvisty a skladatele. Po promoci pracoval jako Votočkův asistent. Z laboratoře Emila Votočka a Rudolfa Lukeše (1897—1960), slavného organického chemika, vzešla řada vynikajících, mezinárodně uznávaných vědců, mimo jiné i pozdější laureát Nobelovy ceny Vladimir Prelog (1906—1998). Do života mladého vědce však už zanedlouho zasáhly historické události. V důsledku podepsání mnichovské dohody se Československo vzdalo Sudet, které pak Německo od 1. října 1938 okupovalo. Z přibližně 78 % tohoto území byla vytvořena Sudetská župa (Reichsgau Sudentenland), zbytek byl připojen přímo k Říši. V březnu 1939 pak německá vojska zabrala zbytek Čech a Moravy a na Hitlerův příkaz byl vytvořen protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren). Slovenská část Československa vyhlásila nezávislý Slovenský štát, který však v praxi podléhal zájmům nacistického Německa. V Čechách a na Moravě se pak opravdovým držitelem státní moci stala německá říše a české úřady fungovaly jen jako její výkonné orgány. Podřízenost českých státních orgánů zájmům Říše byla nejlépe patrná v hospodářství: české země byly během celé druhé světové války jedním z nejdůležitějších dodavatelů zbraní a průmyslových výrobků do Německa. Ačkoli okupace samozřejmě vzbudila i reakci, nacističtí okupanti veškeré známky odporu vůči obsazení země potlačovali. Tyto incidenty zasáhly také do akademického života. 28. října 1939 byl během protiněmecké demonstrace zabit Jan Opletal, student lékařství. Demonstrace, která se odehrála během jeho pohřbu, posloužila jako záminka pro uzavření českých univerzit 17. listopadu 1939. Následovalo zatýkání studentů a profesorů, zvláště židovského původu, a jejich deportace do koncentračních táborů. Do koncentračních táborů bylo posláno přes tisíc studentů. Český historik Jan Gebhart k tomu řekl, že nešlo o náhodnou odvetu, nýbrž o předem připravený pokus o zničení české inteligence. Wichterle sice nebyl Žid, ale kvůli své politické činnosti se zatčení také obával. Aby se mu vyhnul, pokoušel se sehnat práci, což byl podle jeho slov nejlepší způsob, jak se nedostat do problémů. Získal nabídku na místo ve výzkumném ústavu technologie gumy v Baťových závodech ve Zlíně. Baťa byl v té době největším výrobcem bot na světě, ovšem jeho továrny vyráběly i další produkty, například plasty a pneumatiky. Majitel závodů Jan Baťa sice odjel do Spojených států, ale snažil se nabírat zaměstnance z řad studentů z právě zavřených univerzit. Jeho závody tak nabídly příležitost mnoha lidem, kteří by se jinak ocitli v těžké situaci: u Bati mohli pokračovat ve vědecké práci, nebo ji dokonce rozvíjet. Mohli přednášet, publikovat knihy a články a užívat dobře vybavenou laboratoř.

Ve Votočkově laboratoři, kde Wichterle až dosud pracoval, byl znatelný silný německý a francouzský vliv. V Baťově ústavu se ale žádosti o patenty musely psát anglicky a to byl také jazyk většiny knih ve vědecké knihovně. Zaměstnanci se tedy učili nový mezinárodní jazyk světové vědy — byť je poněkud ironické, že se tak dělo v zemi okupované nacisty. Wichterle v Baťově ústavu vedl skupinu zaměřenou na výzkum polyamidů. Společně vyvinuli technologii výroby kaprolaktamu, což je cyklický polymer podobný nylonu, který ve třicátých letech vytvořil Du Pont. Tato technologie se po válce stala základem československé výroby polymerů, ačkoli název „silon“ se začal užívat až v padesátých letech. Napřed byl totiž objev skrýván před německými okupanty a po válce se průmysl musel nejprve vyrovnat s jinými problémy. Zajímavé je, že němečtí vědci v IG Farben vyvinuli podobnou technologii ve stejné době jako Wichterle. Podstatné však je, že díky místu u Bati mohl mladý vědec pokračovat v práci a neztratil kontakt s výzkumem. I přesto se Wichterle během války potížím nevyhnul. Kvůli politické činnosti, která se odvíjela od jeho předválečného zapojení do levicové politiky a zahrnovala mimo jiné udržování styků s podobně smýšlejícími lidmi a četbu knih nacisty zakázaných, byl nakonec v roce 1942 zatčen gestapem a čtyři měsíce vězněn. Český odboj se do střetů s nacistickým bezpečnostním aparátem dostával už od samého začátku okupace. Během existence protektorátu došlo k několika vlnám zatýkání příslušníků odboje, ale ilegální skupiny se přesto rozvíjely dále. John Connelly ve své knize o sovětizaci vyššího vzdělání tvrdí, že válečné zkušenosti jsou jedním z možných vysvětlení pro chování vzdělaných elit v padesátých letech. V českém případě šlo především o pasivitu profesorů a aktivismus studentů za druhé světové války. Connellyho studie se sice omezuje na období stalinismu, ale je možné, že Wichterleho zkušenosti z válečného období, zvláště pak věznění, posílily jeho sklon kritizovat společnost během období komunismu. Některým vědcům se i přes omezení daná nacistickou okupací dařilo pokračovat ve výzkumu: například Jaroslav Heyrovský, nositel Nobelovy ceny, během války udržoval svou laboratoř v chodu a pokračoval v pokusech, i když bez studentů nebo spolupracovníků. Podobně jako řada dalších osob také on pak musel po válce projít prověrkou ohledně možné kolaborace s nacisty. Něco podobného postihlo též Wikov, rodinný podnik Wichterleho otce a dalších příbuzných, v němž úřady po válce přezkoumávaly možnou spolupráci s Němci. Žádné důkazy ohledně kolaborace se sice nenašly, avšak jasně „buržoazní“ původ se Wichterlemu stal za socialismu přítěží, neboť byl záminkou pro různá represivní politická opatření. Ekonomicky bylo Československo válkou postiženo relativně málo. Kromě dřívějšího židovského a německého obyvatelstva se země nemusela v poválečném období potýkat s tak radikální diskontinuitou jako některé sousední státy, například Polsko. České univerzity byly znovu otevřeny v květnu 1945 a ke studiu se přihlásilo dvakrát více studentů, než kolik jich zde studovalo ve třicátých letech. Okamžitě po skončení války ale také svůj vliv na vzdělávání posílili komunisté, kteří se už v první poválečné vládě ujali kontroly nad ministerstvem školství. Jak však uvádí již zesnulý český historik Jan Havránek, veškeré státní zásahy do univerzitních záležitostí byly mírněny faktory typu štědrá státní podpora studia válečných veteránů, protiněmecký nacionalismus a poválečná ochota k sociálním reformám. Překlad Anna Pilátová   Vydává nakladatelství Academia.