Velké ambice, pěkná vydání, málo peněz

Poslední dobou, a tím myslím posledních pět až sedm let, se komunikace mezi českou a ukrajinskou literaturou výrazně zlepšila. Ve srovnání se začátkem století nebo s devadesátými lety se vydává víc překladů, spisovatelé jezdí na návštěvy a články o jejich tvorbě vycházejí v médiích. Jména Jurije Andruchovyče, Oksany Zabužko a Serhije Žadana už jsou v Česku poměrně známá, a to nejen té nejužší skupince zájemců, ale také širší filologické společnosti. Po prvotním seznámení by měla přijít i hlubší analýza.

Postavení básníka ve společnosti 

Na podzim roku 2014 během svého rezidenčního pobytu na Ukrajině český básník Petr Borkovec navštívil autorské čtení kolegy Serhije Žadana. Byla jsem u toho a dobře si pamatuju, jak Žadan skočil na stůl a čím dál hlasitěji recitoval své básně z tehdy ještě nevydané knihy Žyttja Mariji (Život Marie, sbírka vyšla v roce 2015, získala řadu domácích ocenění a částečně byla přeložená do češtiny v rámci edice Knihovna MAČ). Čtení trvalo přes dvě hodiny, publikum šílelo radostí a katarzí, pan Borkovec byl v šoku.

Někdo vyprávěl, že ho postřelili
na kontrolním stanovišti,
ráno, v rukou měl zbraň, stalo se to náhodou —
nikdo nic nestačil pochopit.
Dali ho do masového hrobu — všechny je
tak pohřbívali.
Osobní věci předali jeho rodičům.
Jeho stav nikdo neměnil.

A po čase nějaká sketa
o tom určitě napíše hrdinské básně.
A po čase nějaká sketa
řekne, že by se o tom vůbec nemělo psát.

(překlad Alexeje Sevruka, převzato z A2)

Tehdy mi poprvé došlo, že český a ukrajinský básnický svět se liší. Nedovedu si představit, že se český Facebook naplní gratulacemi k 45. narozeninám jakéhokoliv žijícího básníka, poděkováním a masovým uznáním geniality. Přesně tohle se ale stalo v ukrajinském segmentu koncem srpna, když slavil Žadan. Připojila se i další média, včetně televize s kvízem o životě spisovatele.

Žadan je bezesporu výjimkou, zdaleka ne všichni básníci zažívají takovou popularitu, ale hodně z nich s ním sdílí jistou vlastnost — pocit své důležitosti a zodpovědnosti za společenský a občas i politický život státu. Ukrajina letos zažila dvoje volby, nejdřív prezidentské a pak parlamentní a všechno bylo komentované a analyzované předními básníky a spisovateli. Výrazným příkladem může být série článků od Jurije Andruchovyče pro stránky www.zbruc.eu. Literáti cítí velkou potřebu být veřejnými intelektuály a trošku proroky, ponaučovat „lid“ a vysvětlovat mu, v čem se mýlí a co si přesně má myslet a cítit.

Témata současné poezie

Taková pozice se značně rozšířila od roku 2013 a začátku konfliktů nejdřív na Majdanu a pak na východě Ukrajiny. Básně o válce, a taky vnějších a vnitřních rozporech s ní spojených, jsou od té doby součástí sbírek nejen těch autorů, kteří pocházejí z Donbasu (například Ljubov Jakymčuk, jejíž texty si můžete poslechnout na webu Fra) nebo prošli válkou sami (příkladem může být Oleksij Byk). Jedna z nejviditelnějších básnických sbírek roku 2017 Chvoja (Jehličí) od Pavla Korobčuka, bývalého slammera vtipkujícího nad světem mladíka, je celá postavená na osobních a nadosobních prožitcích posledních let. Poezie se angažuje do politiky, společenského života, často chce být heslem nebo gestem a snaží se ovlivňovat. Samozřejmě nezískává odezvu v celé společnosti, poněvadž televize a počítače dramaticky odsunuly knihy a mluvené básně do pozadí, ale značná část lidí stále slyší i na ně.

Dalším tématem posledních let je hledání identity (toto výrazně dominuje také v próze) a s tím spojené odpovědi na otázky typu: Kdo jsem dnes já v porovnání s jinými a se sebou v minulosti? Patří sem třeba poezie Kateryny Kalytko, která letos navštívila Česko v rámci Měsíce autorského čtení a jejíž básnické sbírky Kativnja. Vynohradnyk. Dim (Katovna. Vinohrad. Dům, 2014) a Bunar (Studně, 2018) získaly různá ocenění jak na Ukrajině, tak i v zahraničí. Podle její knihy povídek Zemlja zahublených (Země ztracených, 2017) se jmenuje i výstava ukrajinských knih, která se letos koná od 9. září do 4. října v brněnské Knihovně Jiřího Mahena. Velice metaforická poezie Kalytko je zároveň propojená s aktuálním děním povýšeným na úroveň určité generalizace. Autorka hledá cestu k životu ve zmatcích současného světa. Něco podobného, ale v minulosti hledá Marjanna Kijanovská ve sbírce Babyn Jar. Holosamy (Babyn Jar. Hlasy, 2017), věnované masakru v Kyjevě během druhé světové války. Citlivé a filozofické verše, často vložené do úst zabitých a zmasakrovaných Židů, autorka vypraví na různé způsoby, nevyjímaje formu dětské říkanky:

vedle slyším rány je jich čím dál víc
jura spadl a kouká přímo nebi vstříc
já mám taky zranění jen nevidím kde
krev teče na tričko domů matka zve

(překlad můj — I. Z.)

Toto hluboké propojení poezie a básníků se společností, ve které žijí, odlišuje podle mě ukrajinské autory od těch českých, jejichž texty jsou buď více osobní, filozofické a naturalistické, nebo naopak výrazně hravé a performativní.

Způsoby prezentace

Na rozdíl od pravidelných malých autorských čtení české poezie, která jsem navštívila, má ta ukrajinská ráda velké scény. Největší knižní veletrh a festival Knižní Arsenál v Kyjevě má pravidelně speciální poetickou stage. Často se tam čtení pojí s hudbou nebo performancí. Mnohdy je poezie vázaná na určité pravidelné události — například knihkupectví Smoloskyp vždy začátkem září zve své autory a fanoušky na tematický večer u příležitosti svých narozenin. Ale obecně pravidelné programy (jak je to třeba v pražské kavárně Fra) nejsou moc populární. Dobrým příkladem delší udržitelnosti je Ranní kafé konající se skoro každou sobotu v kavárně Kupidon a zaměřené především na mladé autory.

Sbírky poezie vycházejí často ve velkých a známých nakladatelstvích, která se tím určitě neuživí, ale mají vkus na dobré texty a chuť je vydávat kvalitně. Tady bych ráda zmínila Antologii mladé ukrajinské poezie třetího tisíciletí, která vyšla loni v nakladatelství ABABAHALAMAHA a ve které jsou zastoupeni alespoň jedním textem nejlepší mladí autoři a autorky. Existují také malá nakladatelství výhradně zaměřená na vydávání básní, často fungující pouze díky grantům a dotacím. Skoro vůbec nevychází poezie v překladu, jde spíš o výjimky, a proto stojí za zmínku činnost nakladatelství Krok a jeho série světové poezie. Nedávno v překladu vyšla kniha české autorky Jany Orlové.

Básnické sbírky jsou často dobře zpracované z vizuálního hlediska, jsou zkrátka pěkné a je příjemné mít je v ruce. Týká se to například série nejlepší ukrajinské poezie od výš zmíněného nakladatelství ABABAHALAMAHA anebo titulů Nakladatelství Starého Lva, konkrétně knihy Oleny Husejnové Superhrdinové.

Knihy jsou levnější než v Česku, ale stejně — i když jsou pěkné, kvalitní a za dobrou cenu — trpí poezie výrazně menším počtem čtenářů než beletrie. Básníci jsou na to zvyklí, a proto snad žádný z nich (ani ti nejmladší) nemá iluzi, že by se tím uživil. Hodně z nich ale pracuje v blízkých oborech a věří, že každá dobrá báseň si najde svého obdivovatele.