29/03/2021 | recenze | Viki Shock

Velký Dadallahdada

Dvě znovuobjevené prózy pražské německé literatury. Recenze výboru Melchiora Vischera.

Melchior Vischer: Výbor z díla. Vteřina mozkem. Zajíc
přeložila Viktorie Hanišová
Academia, Praha 2021

Autorem titulu Výbor z díla. Vteřina mozkem. Zajíc je Melchior Vischer, český Němec a teplický rodák, ročník 1895, vydala jej Academia. Knihu kapesního formátu přeložila Viktorie Hanišová, která spolu s Radimem Kopáčem napsala i úvod o životě autora. Ten patřil ke generaci, jež byla nucena projít světovou válkou. Po maturitě narukoval na frontu do Haliče, kde byl koncem války těžce raněn a převezen do pražského lazaretu. Pak už v Praze zůstal, přihlásil se na univerzitu a živil se psaním do Prager Presse. Oslovilo ho hnutí dada, proto si dopisoval s Tzarou. V Praze ani v Čechách však neexistovala žádná dada buňka. Pravda, další, o šest let starší český Němec židovského původu Walter Serner z Karlových Varů byl rovněž aktivní dadaista, jenže ten stále pendloval mezi Vídní a Berlínem, až nakonec na několik let zakotvil přímo ve Švýcarsku, místě zrodu hnutí. Ačkoli roku 1920 Serner a Vischer vydali své knihy ve slavné edici Silbergäule hannoverského nakladatele Paula Steegmanna, asi se tito dva „čeští“ dadaisté nikdy osobně nesetkali.

Zmíněná Vischerova kniha byla jeho debutem a její obálku vytvořila další dada ikona — Kurt Schwitters. Jednalo se právě o „hrozivě rychle rotující román“ (tak zní jeho podtitul) Vteřina mozkem. Rozsahem je to spíš delší povídka či novela. Zápletka je prostá: štukatér Jörg Schuch se při práci na lešení ve čtyřicátém patře mrakodrapu zadívá dolů na ulici, kde ho zaujmou „velká ňadra děvečky“, což mu způsobí závrať a následně spadne. Po dobu pádu mu letí hlavou celý jeho život, a to nikoli od kolébky, ale od početí. To se odehrálo v portugalském bordelu, když jeho budoucí matka souložila s negrem (toto dnes již nepopulární slovo se v knize objeví minimálně desetkrát). Po Jörgově porodu matka zemře, ale ujme se ho jedna prostitutka. U ní Jörg vyroste v atletického goliáše, aby se stal utěšitelem žen, a vydá se na cestu kolem světa. Kudy chodí, tudy souloží. Tyto nekonečné orgie skončí až jeho dopadem na asfalt a slovy profesora, jemuž přinesou mrtvého gigola na kliniku k ohledání: „Mozek paprskovitě vystříkl z lebeční schránky a visí z ní rosolovitě jako hrozen, okolíkovitě jako krásný věnec kolem obvodu hlavy. Krásný případ […].“

Vteřinu mozkem sice Vischer deklaroval jako čistokrevné dada, to ale není docela pravda. Je zde vliv doznívajícího německého expresionismu a také italského futurismu, viz: „Fallobus máchal nohama ve vzduchu, klouzal po parketu, svaly a úd se mu zmítaly, a tím vším ztělesňoval a zvěstoval: moc, plození, mohutnost, sílu k nejvyšší potenci. A opět se ozval řev pralesa.“ Charakter hrdiny navíc upomíná na patafyziku Jarryho Nadsamce. Každopádně je to ludikativní text plný zvratů, neologismů a jiných lexikálních výstřelků, který člověku projede hlavou snadno a skoro tak rychle jako jeho titul. Kniha zaznamenala úspěch, přesto se Vischerovi nepodařilo stát se členem dada skupiny. Její trio Baader, Huelsenbeck, Hausmann sice roku 1920 navštívilo Vischerovy rodné Teplice s osvětovou dada přednáškou, jenže Vischer se s nimi minul. A stejně tak s Tzarou při jeho návštěvě Československa o rok později. Vischer totiž v té době stále dlel v Praze, kde pilně psal a studoval. Navíc se oženil s herečkou, s níž roku 1923 odešel do Německa. Ještě o rok dříve tu však vydal knihu Zajíc.

Ta, ač je deklarována jako povídka, je jen o několik stran delší než „román“ Vteřina mozkem, od něhož se její poetika zcela liší. Nejlépe to vystihl v dopisu Vischerovi Franz Kafka, jemuž Zajíc připomínal Podivuhodný příběh Petra Schlemihla Adalberta von Chamissa. I dnešní čtenář musí dát po přečtení Zajíce Kafkovi za pravdu. Zatímco Schlemihl hledá roky po světě svůj uprchlý stín, Vischerův hrdina, spokojený boháč, se jednoho dne náhodně střetne pohledem se zcela neznámým mužem, jenž mu hned zmizí z dohledu. Od toho okamžiku nemá chvíli klidu („Jsem prokletý, protože jsem štvancem. Jsem štvancem, protože nevím proč.“) a vydává se na cestu kolem světa, aby našel cizince, který ho uřknul. Na této cestě projde válkou, zchudne, zpustne, zestárne, a nakonec se stane i vrahem. Ve válečné pasáži autor využil svou osobní zkušenost včetně popisu svého zranění. Leitmotiv plachého zajíce na útěku, který je vedlejší linií textu, se nakonec protne s příběhem hlavního hrdiny v samotném závěru tohoto enigmatického dílka. Formátem malá kniha Melchiora Vischera je velkým překvapením pro všechny čtenáře, kteří mají rádi nejen dada, ale i pražskou německou literaturu.