Věřit v dějiny

Hlavní otázka, kterou si François Hartog klade, zní takto: Jaké je vlastně naše dnešní historické vědomí? Nikoli snad jen vědomí profesionálních historiků, nýbrž kohokoli, doslova všech našich současníků, ať se minulostí zaobírají, anebo jsou jen příležitostně konfrontováni s jejím připomenutím. Jaké je tedy naše historické vědomí, jak ho vnímáme, jak ho chápeme, čím ho eventuálně (vědomě a nevědomě) nahrazujeme? A jak rozumíme své přítomnosti a jak vidíme svou budoucnost?

Na straně spisovatelů: jaké časy má román Víra v historii rostla ruku v ruce spolu s vírou v literaturu. Moderní historie a moderní literatura v podobě románu triumfovaly společně. A to do té míry, že se zapomnělo, že historie románu započala o hodně dříve, ostatně stejně jako historie samotné historie, jež započala dříve, než došlo k formulování moderního konceptu historie. Vyjadřovat svět znamenalo pro velké spisovatele románů devatenáctého století postihovat jeho nový ráz, to znamená, že dávali svým čtenářům číst o světě chyceném, proniknutém a zpracovávaném historií. Počínaje Evropou, rozbouřenou lety Francouzské revoluce a napoleonského císařství. Devatenácté století, století historie, stejně jako románu, muselo přijmout dvojí samozřejmost, totiž samozřejmost historie pojaté jako proces, nesené aktérem času a žijící zrychleným způsobem, a samozřejmost románu, povolaného k tomu, aby tento nový svět vyjádřil. Jsou zde tedy dvě „stránky“: na jedné jsou historikové a historie, jež se stávala vědeckou disciplínou, zatím co druhou stránku tvoří spisovatelé a román, jenž se prosazoval jako hlavní žánr. Literární kritika toto rozpoznala již dávno a široce se tomu věnovala. Jako dva pohodlné odkazy pro stránku spisovatelů lze uvést dvě jména: Balzac a Sartre. Zmíněná samozřejmost se ovšem neprosadila během jednoho dne. Její cestu lze sledovat mezi Revolucí a Restaurací. Ještě Chateaubriand se pokoušel několikrát nastoupit cestu epopeje; Balzac poznal definitivně, co je jeho tématem, teprve tehdy, až připustil, že by měl psát dějiny francouzské společnosti. Waltera Scotta se mohl dovolávat Balzac stejně jako Augustin Thierry, jenž uznával, za co pro svou tvorbu vděčí Chateaubriandovým Mučedníkům, zatím co Ranke naopak soudil, že Walter Scott představoval přesně to, čeho se bylo třeba vyvarovat. Celkem vzato během této doby víra v Historii a víra v literaturu (zejména v podobě románu) postupovaly společně za současného prosazování se nové historie nesené progresivním časem. Milan Kundera, jenž pozorně vnímá vztahy mezi románem a Historií, zdůrazňuje, že romanopisec není „sluhou historiků“. Neznamenalo by to ostatně stát se sluhou sluhy, protože historik dlouho následoval vladaře nebo politika, filosofa, dokonce básníka? Pomysleme jen na Hérodota ve vztahu k Homérovi nebo na diskuse, už přízemnější, o poezii a historii, s nimiž jsme se setkali v druhé kapitole. Navíc spisovatel, přinejmenším takový, jenž si klade za úkol vyjadřovat svět, pokud postupuje, pak jen v čele. A nejde o avantgardu, ale pouze o toto: historik přichází později, nejen chronologicky, ale kognitivně. Toto platí pro všechny praktiky humanitních a sociálních věd, od nichž se očekává, že shromáždí o tom, co předkládají, tolik důkazů, jak jen je možné. Jsou nevyhnutelně jako ona Minervina sova, jež vzlétá za soumraku: jejich doménu ohraničuje reflexivní postup. Spisovatel se od takového postupu může osvobodit, aby uchopil to, pro co ještě není slov, a aby se k tomu pokoušel přibližovat knihou za knihou svými vlastními slovy. Což lze nazvat prací bez záchranné sítě.

Kráčí přes to přese všechno moderní režim historična a román ruku v ruce? Ano a ne, což se v této kapitole pokusíme pochopit. Ano, neboť vše začíná nevyvratitelnou a společnou zkušeností evropských společností zasažených novou dobou. Ne, neboť literatura se s oblibou soustřeďuje na nedostatky moderního režimu, snaží se zabývat těmi, kteří v něm neuspěli, snaží se zachytit, jak působí heterogenita časovostí, aby z toho získala dramatický nástroj a příležitost pro zpochybnění uspořádání světa. Toto vše, zatím co ve Francii historie let 1820, historie doktrinářů a liberálů se spíše zabývala a také byla nesena teleologií pokroku, jehož politickým ztělesněním je národ. Podle Milana Kundery „Balzakova doba už neznala šťastnou zahálku Cervantese nebo Diderota. Tento čas nastoupil do vlaku, který se jmenuje Historie. Je snadné do něho nastoupit, nesnadné z něho vystoupit“. Balzac vychází právě z této zkušenosti zrychlení Historie: „Kdysi její pomalé tempo bylo takřka neviditelné, potom zrychlila krok a najednou se vše začalo měnit kolem lidí během jejich života.“ Po Balzakovi se její krok ještě zrychlil a my uvidíme, jak Chateaubriand, Tolstoj, potom Musil a Sartre nastoupí do vlaku Historie, nebo jak se budou spíše postupně snažit do něj nastoupit a zase z něho vystoupit. Potom nám tři současní romanopisci W. G. Sebald, Olivier Rolin a Cormac McCarthy pomohou poznat, jak tomu je dnes se stránkou literatury a stránkou historie.   Historik mravů Pro autora Lidské komedie z toho plyne dvojí úkol: za prvé zjistit zrychlené nebo zlomené dráhy postav, jež vystoupaly velmi vysoko nebo upadly na dno a jež se náhle objevují na mondénní scéně, aby z ní stejně rychle zmizely. Povýšenci — Hulotové, Camusotové, Popinotové, Nucingenové — i velké dámy v zenitu mizí a znovu se objevují, jako vévodkyně de Maufrigneuse, jež se znovu objeví po roce 1830 jako kněžna de Cadignan. Objevují se také staromilci, zarputile trvající na tom, že se nezmění, a kteří se přesto jen za málo let posunuli o několik století zpátky, jako třeba markýz d’Esgrignon v Kabinetu starožitností. Jakkoli jsou ubozí a směšní, vzbuzují přece jen úctu. A na druhém místě musí být autor pozorný na „pozadí“, jež je třeba uchopit, protože dlouho nevydrží. Vstupujeme, poznamenává ještě Kundera, do „epochy popisů“. Například těch provinčních salonů, jež jsou ošoupané, více méně ošoupané, obnovené přežitky uplynulého času. Interiéry, domy, ulice, způsoby žití, mluvy, oblékání vystupují jako přežilé stopy, které brzo zmizí. Jsou to anachronismy, u nichž se romanopisec dlouze zastaví jako labužník těchto protikladů nebo zaklesnutí odlišných časovostí. Je to v protikladu vůči historikovi: čím více bude století postupovat, tím rozhodněji bude historik psát na průčelí svého chrámu, že „anachronismus je hřích“. Balzakovská společnost, zpracovávaná historií, je zcela proniknuta nesouvisejícími časy, které se střetají a sráží, někdy tragicky. Proti tomu, co přežívá, vystupují novinky, chuť dne, víry módy, štěstěny, jež se získávají a zase ztrácejí. Čas Lidské komedie není lineární, ale je roztříštěn do epizod, do diskontinua. Do vlaku se nastupuje a zase z něho vystupuje, cestující pozoruje to, co je simultánní a co simultánní není, ty rozladěné časovosti, ty postavy sdílející tytéž prostory, avšak nežijící v témž čase. Balzac, jenž se představil v předmluvě v roce 1842 jako „vypravěč dramat intimního života“ a jako „archeolog sociálního mobiliáře“, chtěl sepsat tuto historii mravů, kterou historikové neuměli nikdy pojmout, jelikož trvali na „suchých a odpuzujících nomenklaturách faktů“. „Takto vykreslená společnost musí s sebou nést důvod svého pohybu.“ Nakonec přichází stále citovaná věta: „Francouzská společnost se stane historikem. Já jsem měl být jen tajemníkem.“ Větu lze takto glosovat: nejsem písařem Fortuny, jakým si přál být Polybios, ale Společnosti; to ona mluví a ona je skutečná. Nárokuji si titul historika mravů a přítomnosti. Plukovník Chabert dovádí ještě dále konflikt časovostí, když jako eponymní osobnost ohlašuje advokátovi Dervillovi, jenž ho konečně přijímá: já jsem plukovník Chabert, „ten, jenž zemřel u Eylau“. Stal se živým anachronismem, tím, kdo přežívá, kdo vstal z mrtvých, svědkem. Neměl by tu být, neměl se vrátit, neboť jak objevuje, ve společnosti Restaurace pro něj není místo. Mezi léty 1807 a 1818, datem, kdy se znovu objevil, se svět naprosto změnil. Trajektorie jeho života ho vedla z anonymity začátku do anonymity konce: ze špitálu, kde se narodil, do hospice v Bicêtre, v němž už je jenom Hyacintem. Mezi obojím poznal rychlý vzestup — jméno, titul, hodnost, peníze — potom, když pohaslo napoleonské slunce, ztratil všechno, včetně jména; ovšem jeho žena Rosine, jež vzešla rovněž z toho nejnižšího, přešla z „Palais-Royal“ do Faubourg Saint-Germain. Měla jen křestní jméno, pak získala první příjmení, potom druhé, jméno komtesy Ferraud, jež má znovu zvuk a naději, že na tom bude stále lépe. Nemůže proto připustit, aby se do jejího přítomného stavu, navíc otevřeného ještě větším nadějím, vynořila minulost. Když si to nešťastný Chabert plně uvědomí, může jen konstatovat, že byl pohřben pod mrtvými, ale teď, že je pohřben pod živými lidmi, že celá společnost ho nutí zase se vrátit pod drn. Po poslední scéně, jež ho zbaví posledních pochyb o tom, jaké opravdové city k němu chová jeho žena, dospívá ke konečnému rozhodnutí „zůstat mrtev“. Jako plukovníka, jako barona císařství ho Historie nejprve unášela, ale Historie ho nakonec také zničila. Chopila se ho a opustila ho. Nebylo mu dáno znovu nastoupit do vlaku času. V Kabinetu starožitností, uveřejněném v roce 1839, si Balzac opět pohrává s posunem časů a s důsledky toho, co je a co není simultánní. Sestupuje však ještě hlouběji do času a staví proti sobě zbytky Starého režimu a povýšence nové společnosti. Scéna se odehrává v „jedné z nejméně významných prefektur Francie“, v sídle d’Esgrignon, kde se schází několik vzácných přeživších oné „skutečné provinciální šlechty“, jež nikdy nepochopila, že s feudalismem je už dávno konec. Odtud pochází „přezdívka“ Kabinet starožitností, již si pro tento „ provinciální faubourg Saint-Germain v malém“ vymysleli ti, kdož z něho byli vyloučeni. Posmívali se tomu o to víc, oč víc by si přáli, aby tam byli přijímáni. Slečna d’Esgrignon připadá Emilii Blondelové, z níž Balzac učinil vypravěčku této historie, jako „génius feudalismu“. Drama se vyvíjí kolem osoby mladého hraběte, markýzova syna, vychovávaného v naprostém odstupu od světa Paříže, v němž toužil co nejrychleji vyniknout. Bylo mu vštěpováno „dogma jeho nadřazenosti“. Opakovali mu, že vyjma krále je roven všem šlechticům a že pod šlechtou se nacházeli už jen potomci poražených Galů. Balzac neváhá rozehrávat Franky proti Galům. Jak to prohlašuje na konci románu vévodkyně de Maufrigneuse během své krátké návštěvy u rodiny d’Esgrignon: „Nezbláznili jste se tady? Chcete snad zůstávat v patnáctém století, zatím co my jsme v devatenáctém? […] Šlechta už není, je jenom aristokracie.“ Román končí rokem 1830. Když Karel X. odchází do exilu, markýz ho na jeho cestě potkává a přidává se na několik okamžiků k „průvodu poražené monarchie“. Krátce nato umírá. Jeho poslední slova byla „Galové vítězí“. A Emilii Blondelové se krátce potom slečna d’Esgrignonová při setkání ve městě podobá „Mariovi na ruinách Kartága“. Balzac zase, jenž rozpoznal mohutnost moderní Historie, chápal sebe sama po roce 1830 jako nevěřícího: „Pokud se společností týče, vůbec nesdílím víru v neomezený pokrok,“ a proto „píši ve světle dvou věčných Pravd: Náboženství a Monarchie.“ Z tohoto dvojího pohybu, uznání a odmítnutí, plyne jeho pozornost vůči nesouladu časů, odstupům, diachroniím, krátce vůči tomu, co je a co není simultánní. Je to v jeho Lidské komedii mocný zdroj někdy pro komické, někdy pro tragické situace. Překlad Petr Horák   Vydalo nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury.