Hrdina totiž žádné potomky nemá, je bezdětný singl-homosexuál a není ani blahobytný, protože je chudý, nemocný a má vývod. Navíc pečuje o matku s Alzheimerem. Autor se i přes komorní rozsah prózy dotýká širokého spektra témat.

Text má podobu zpovědi, která formálně působí jako výňatky z deníkových zápisků. Počátek novely je poněkud hlučný, vynoří se zde mnoho postav, které se autor čtenáři neobtěžuje nijak zvlášť představovat. Ze směsice každodenních útržků vystupuje v nejpevnějších konturách především bezejmenný vypravěč, homosexuál se sadomasochistickou orientací, jeho konverze ke křesťanství, rakovina, vyčerpávající péče o matku i staří přátelé. Nepřehlednost (i stylistická) prvních padesáti stran může být čtenářsky až odrazující. Ovšem působení blikajícího mumraje postav a situací může také sugestivně odrážet střípky hroutícího se světa vypravěče, který se důsledkem vlastní nemoci i nemoci své matky stahuje do zapadákovského Ašerova (mělo by jít o přezdívku Aše). Po překotném úvodu se text narativně stabilizuje a vypravěč vpluje do každodennosti života osoby pečující o osobu blízkou.

Motivy menšinové sexuální orientace se nerozvinou v samostatné téma, ale stávají se spíše zvláštním rysem, který občas poznamená běžné situace. Obdobně je tomu také s křesťanskou konverzí, ačkoli vztah k věcem „mimo tento svět“ se v textu objevuje v různých podobách — například ve znalostech taroků a enneagramů.

Sexuální orientace ani duchovní zázemí nemají nakonec tak fatální dopad na člověka jako nemoc, která se tu ukazuje jako základní a nejsilnější významotvorná složka. Nemoc je odrazovým můstkem v dramatu lidského zápasu o právo na vlastní prostor a lidskou důstojnost. Přitom druhým pólem napětí je zodpovědnost v péči o vlastní nemocnou matku, kterou vypravěč odmítá odložit na dožití do „zvláštního režimu“, jak se říká nemocnicím a hospicům pro tuto péči určeným. Při bližším pohledu je i tento pól napětí jen transformací zodpovědnosti k sobě samému. A tímto úzkým existenciálním i existenčním koridorem vede vypravěčova cesta lemovaná studiem evangelií, znalostmi enneagramů, stomickými pomůckami, posluhováním více či méně čiperné matce a psaním textu.

Rituál Turínského koně, který ztělesňuje onen vyjednaný prostor, ukazuje, že v čase mezi psychickým či fyzickým vyčerpáním jsou ruptury, které vypravěči dávají možnost prožívat drobnou radost. Je to záznam vlastního duchovního spění, zralosti. V tomto pojetí připomene například Zápisky Jiljího Klena od Jana Čepa: v místě svého mládí, dětství, které je už neznámým místem, v němž je bezmála cizincem, prochází svou duchovní proměnou.

Kniha se svým titulem hlásí k filmu Turínský kůň maďarského režiséra Bély Tarra a jeho meditativní poloze: „[…] svět, stejně jako osud jednotlivce, se sbalují do nehmotného bodu. Počátek je zároveň zánikem.“ Zároveň se svým vyzněním (jakkoli drsným) filmové inspiraci vzdaluje svou lehkostí, ironií a humorem, jímž vypravěč decentně uniká do levitačních poloh — těžkému, limitujícímu a selhávajícímu tělu navzdory.


Martin Skořepa: Rituál Turínského koně, Host, Brno 2019