08/09/2020 | portrét | Jakub Pavlovský

Většina šla za iluzí lepšího života

Sovětský svaz byl ve dvacátých letech ekonomicky v koncích. Mimo jiné proto požádal komunisty z celého světa o pomoc. Soudruzi mohli přijet a budovat socialistický sen. V roce 1925 tak do Kyrgýzie odjíždí výprava československého družstva Interhelpo, složená především z dělníků. O to větší je jejich překvapení, když dorazí do tamější polopouště. Rozhovor s Jaromírem Markem, zahraničním zpravodajem Českého rozhlasu ve Velké Británii a autorem knihy Interhelpo o československém vystěhovalectví v Sovětském svazu.

Jak jste se jako zahraniční zpravodaj v Londýně dostal k sepisování příběhu Interhelpa?

Vystěhovalci z Interhelpa se zabývám už od roku 2006, zajímal jsem se o ně tedy dávno před tím, než jsem vůbec začal uvažovat o tom, že bych mohl někdy pracovat v Londýně jako zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu. To tedy znamená, že studiu vystěhovaleckých projektů se, s přestávkami, věnuji už opravdu dlouho. Sbíral jsem vzpomínky posledních pamětníků v Biškeku, v Almaty i v českých a moravských městech a vesnicích, prošel jsem archivy v Kyrgyzstánu i v Česku. Občas se mně o komunardech z Interhelpa i zdálo. A už teď je mně vlastně líto, že tato kapitola se pro mě uzavírá. Přesto se tu a tam stále objevují nové poznatky a hlásí se další lidé se vzpomínkami svých předků.

Dochoval se způsob, jakým probíhala propagace těchto vystěhování? Jak se o tom lidé dozvěděli?

Bavíme se o dvacátých letech minulého století, takže hlavním nástrojem propagace byly noviny, schůze a přednášky. A také ústně šířené informace a šeptanda. Dochovaly se pozvánky i policejní zápisy o průběhu těchto setkání, takže víme docela dobře, jak se odehrávala. Agitátoři cílili na levicově smýšlející dělníky, na nemajetné a občas si vypomohli i lží a nesplnitelnými sliby.

Čím přesvědčil Sovětský svaz občany nového československého státu, aby se vzdali majetku a odjeli do neznámých končin Východu?

Čechoslováky nepřesvědčoval Sovětský svaz, ale sami Češi a Slováci, komunisté, kteří pro odchod do země Sovětů agitovali. Líčili život v SSSR jako ráj na zemi a mnozí jim uvěřili. Počátky projektu byly jednoznačně spojené s Kominternou a v Československu ho pomáhala organizovat komunistická strana. Pravda ale je, že byť se později komunisté snažili interpretovat Interhelpo — a další vystěhovalecké projekty — jako projev proletářského internacionalismu, většina lidí šla za vidinou, či spíše iluzí lepšího života.

Lze se z existence Interhelpa v dnešní době nějak poučit?

Určitě. Organizátoři slibovali vzdušné zámky. Lhali a zamlčovali podstatné informace. Proto jim lidé uvěřili. Byli to většinou prostí lidé ošálení ideologií. Dnes máme mnohem více vědomostí, znalostí, leccos si můžeme ověřit a prověřit. Přesto je stále dost lidí ochotno věřit falešným slibům. Příběh Interhelpa ukazuje, že konce bývají často trpké.

Jaromír Marek, foto: archiv Jaromíra Marka

Minulý měsíc oslavil 120. výročí narození spisovatel Jiří Weil, který byl jako přesvědčený komunista velkým propagátorem vystěhovaleckých projektů. Jaká byla jeho zkušenost?

Příběh Jiřího Weila je vlastně docela smutný. On sám se do Interhelpa dostal nedobrovolně. Jako pracovník Kominterny byl po stranických čistkách v roce 1935 vyloučen z bolševické strany a do komuny byl poslán na převýchovu. Kouzlu Interhelpa ovšem zcela propadl a život tam líčil naprosto nekriticky. Neviděl první politické čistky v družstvu ani to, jak komunu zvolna pohlcovala sovětská byrokracie. Svůj stín prostě překročit nedokázal.

Jednou z rodin, které se do Biškeku vydaly, byla i rodina Dubčekových. Poznamenala tato zkušenost nějak Alexandra Dubčeka?

To je velká otázka. Alexander Dubček žil v komuně od svých čtyř do dvanácti let. Zažil tam útrapy, které zrod komuny provázely. V roce 1933 sice rodina komunu Interhelpo opustila, ale v SSSR žili Dubčekovi ještě dalších pět let. Otec Štefan se přestěhoval za prací do města Nižnij Novgorod. Tam byl mladý Dubček přímo konfrontován s krutostí sovětského režimu, viděl vlaky deportující polomrtvé lidi na východ, viděl, jak se ztráceli otcové jeho spolužáků a ze Sovětského svazu ve svých sedmnácti letech doslova prchal. Sovětskou realitu tedy Dubček bezpochyby znal z vlastní zkušenosti. Je otázka, jak této znalosti využil v klíčových okamžicích kolem srpna 1968. Byl fakt, že se Moskvě tak snadno poddal, projevem politické naivity a slepé víry v SSSR? Nebo to byl naopak projev politického realismu? Reakce člověka, který dobře zná nesmiřitelnost a bezohlednost sovětského systému? To je námět na zvláštní knihu.

Co se nakonec stalo se členy této komuny?

Konec Interhelpa byl neslavný. Komunardi, kteří odjížděli do Sovětského svazu za politickou a ekonomickou svobodou, skončili před popravčími četami a v pracovních lágrech. Výrobní a zemědělský podnik, který vybudovali vlastními silami, jim sovětský stát vzal. Jinak tento historický experiment ale skončit ani nemohl.

Jak na Interhelpo později vzpomínali ti, kteří přežili a vrátili se?

Ti, kdo prožili v Interhelpu dětství a mládí a stačili se vrátit včas do Československa, vzpomínali na heroické budování, na velbloudy a kvetoucí step. Ti, kdo zůstali, kdo v Kyrgyzstánu zažili stalinské čistky a represe, ti svého odchodu do SSSR opravdu litovali. Děti prvních vystěhovalců, v té době už sedmdesátníci, se mi svěřovali, že rodiče je často prosili o odpuštění, že se nechali zlákat sliby a odvezli je daleko na Východ.