18/09/2018 | recenze |

Vlak otroctví a naděje

První do češtiny přeložená kniha amerického spisovatele Colsona Whiteheada je ve skutečnosti už autorovým šestým románem. Není proto až tak velkým překvapením, že se českému publiku dostává do rukou vyzrálý text s promyšlenou dějovou linií a mnohoznačnou symbolikou, který důmyslně zpracovává svou látku hned z několika úhlů pohledu, a nutí tak čtenáře k neustálé pozornosti a opětovnému promýšlení.

Whitehead ostatně za Podzemní železnici získal Národní knižní cenu Spojených států amerických, Pulitzerovu cenu a dostal se i na seznam nominací Man Bookerovy ceny. Vcelku bez váhání lze proto tvrdit, že co do literárních kvalit byl překlad tohoto pozoruhodného románu sázkou na jistotu.

Nejde však jen o to, že kniha je „dobře napsaná“. Jak už to u knižních cen na Západě bývá, neméně podstatné je ocenění Whiteheadova morálního, či chcete-li politického, poselství, kterým vstupuje do rozbouřených vod otázek rasové segregace Afroameričanů. Děj románu je situován do první poloviny devatenáctého století, tedy do doby ještě před americkou občanskou válkou, po níž došlo ke zrušení otroctví. Hlavní hrdinka, Afroameričanka Cora, se stejně jako její matka narodila do otroctví na bavlníkové plantáži v jihoamerické Georgii. Cora v sobě odmalička udržuje mýtus o statečném a zároveň tak trochu sobeckém matčině útěku z plantáže. Když jí otrok jménem Caesar nabídne, aby s ním uprchla na sever, dlouho se proto nerozmýšlí. To ovšem ještě netuší, že být „otrokem na útěku“ se od toho momentu stane něčím, co definuje celý její život. Útěk jako trvalý stav, mohli bychom říci „životní styl“, je zároveň ústředním motivem a hlavní náplní celé knihy.

Whitehead si dává záležet, aby otroctví vykreslil v komplexnosti mezilidských vztahů a společenského systému. Nejde jen o to, že je s otroky zacházeno nehumánně — že jsou nelítostně biti a zabíjeni dle libovůle svého majitele. Pro autora jsou daleko podstatnější myšlenkové podhoubí a právní systém, jež takové zacházení umožňují. Pokud je například otrok zákonem definován jako věc, nelze pohlížet na kruté zacházení otrokářů jako na „rozmar“, tedy jakousi anomálii, která se vymyká jinak dobrým mravům, ale naopak jako na něco „normálního“, tedy nejen společensky přijatelného, ale i pevně zakotveného v právním rámci. Je-li otrok před zákonem definován na podobné úrovni jako trakař nebo nástroj na sklízení bavlny, tak se považuje za normální, že na něj jeho majitel v případě potřeby použije nápravné prostředky (například ho nechá zbičovat), v „dobré víře“, že tak třeba dosáhne vyšší efektivity při sklizni. Problém tedy nespočívá v konkrétním věznění a krutostech, jichž se dopouští jednotliví otrokáři, ale v myšlenkových schématech, která sahají daleko za hranice bavlníkové plantáže a jsou dobře slučitelná i s „moderními“ principy svobodného podnikání a volného trhu.

Cora a Caesar se na své pouti napříč Spojenými státy za lepším, přinejmenším svobodným, životem setkávají s různými stereotypy. Otroci a lidé s černou barvou pleti jsou v různých státech a městech vnímáni různě a jejich místo ve společnosti se řídí jinými pravidly. Když oba hrdinové naznají, že už jsou dostatečně daleko od místa útěku, naleznou své první útočiště společně s dalšími Afroameričany v Jižní Karolíně. Zpočátku jsou nadšení, že si můžou volně vykračovat po ulicích, že za svou práci dostávají mzdu a tu pak mohou utratit podle vlastního přání. Zdá se, že bílí obyvatelé se upřímně snaží, aby svoboda platila pro všechny bezvýhradně, a dělají pro to maximum. Coře však začne být brzy podezřelé, že je ústy své bílé opatrovnice nebo svého lékaře stále častěji přesvědčována o výhodnosti sterilizace. Přestože Coru nikdo nenutí násilím, společenský tlak na to, aby nemohla mít děti, vnímá s velikou nechutí. Následně se dozvídáme, že podle některých bílých obyvatel má jít o způsob, jak osvobodit co nejvíce otroků, ale zároveň zamezit tomu, aby jejich počet v budoucnu ohrožoval „původní“ bílou populaci — tedy jakousi formu genetického inženýrství. Ve většině míst, kam se Caesar a Cora dostanou, je ovšem vztah bílé majority vůči Afroameričanům daleko jednoznačnější. Například v Severní Karolíně je zvykem každou neděli pověsit pro výstrahu několik černochů na stromy v parku, přičemž tato událost je místními obyvateli považována za společenské vyvrcholení týdne. V Indianě to nějakou dobu vypadá slibně. Osada liberálně smýšlejících budovatelů, kteří přijmou každého, kdo je ochoten se podílet na společném utopickém projektu, je ovšem následně vypálena skupinou bílých „ochránců pořádku“.

I když by se mohlo zdát, že obsahově se Podzemní železnice dalece míjí s tématy, kterými poslední roky žije a dýchá česká kotlina, opak je pravdou. Svorníkem Whiteheadova příběhu je rasová segregace, stereotypy a společenské jednání, které rasismus udržuje v činnosti a dělá z něj něco normálního. Nemusí přitom zdaleka jít jen o zjevné projevy fyzického násilí. V Evropě i v České republice na začátku jednadvacátého století stále řada lidí menšinových etnik nemůže svobodně studovat, pracovat a bydlet. K těmto lidem je automaticky a mnohdy neuvědoměle přistupováno jinak než k příslušníkům majority. Whitehead nás ve svém románu upomíná na to, že obecnou svobodu nelze jednoduše vybojovat. To, s čím je třeba se potýkat neustále a opakovaně, je strnulost myšlení, která připravuje o svobodu lidi kolem nás, aniž bychom si to my sami vůbec uvědomovali.


Colson Whitehead: Podzemní železnice, přeložili Jan Dvořák a Alžběta Dvořáková, Jota, Brno 2018