21/04/2020 | recenze |

Vše pro firmu aneb Vo co go, týme?

Občas bývá čtení současných románů podobné hokejovému mači. První třetina chaos a překotnost, dějový motor nemůže naskočit a dostat se do rytmu. Pak vplujeme do slíbeného otevřeného prostoru, sledujeme hajlajty v jakémsi cloudu, začínáme tušit další scénář, který se v poslední třetině naplní, takže nuda, a těšíme se na konec, přesněji řečeno: že bude konec.

O tom, že potřebujeme kvalitní společenský, případně sociální nebo úžeji vymezený profesní román, navíc s potencí oslovit širší čtenářskou obec, není pochyb. S nostalgií vzpomeňme Karla Poláčka, jak dokázal ironickým způsobem popsat navenek nezajímavou maloměšťáckou společnost a na karikaturách postav ukázat její reprezentanty. Což o to, cesta parodie, humoru a ironické nadsázky může fungovat skvěle i dnes a ona u Malijevského funguje, ale ne na velké románové ploše. Lze si představit, že jednotlivé kapitoly románu vycházejí jako krátké povídky v novinách či časopise, na internetu, odpovídala by tomu jejich délka, výstižný název anticipující pointu, jistá svéráznost stylu, smysl pro komičnost situace i náležité jazykové ztvárnění (viz připojený abecední slovníček pojmů, ve valné většině anglicismů), ale účinek románu by asi neměl být jednorázový jako v tomto případě.

Monotónnost, s jakou jsou líčeny všechny možné svízele, nástrahy a absurdity současného světa na ukázce relativně uzavřeného firemního akvária, se nedaří překonat ani dynamickou kompozicí krátce střižených kapitol, ani popisem dalších a dalších nuancí firemního života (mítinky, kafe v kuchyňce, hry ve výtahu, WC story), ani rozličnými typy postav s jejich mimoňskými a obsedantními potřebami (například Víťa, co neumí močit v přítomnosti jiných lidí).

Přívažkem těch nejlepších kapitol provzdušněných ironií a vtipným konglomerátem (nejen firemního) jazyka jsou melodramatické vsuvky z deníku jednoho z protagonistů. Kontrast vtipného, až poeticky snivého (v textu jsou kapitoly označeny jako „něžná apokalypsa“) by mohl vybudit napětí, ale sklouzává k jakési neuvědomělé (možná parodické?) existenciální reflexi v podobě známých klišé: je potřeba opustit stávající a vydat se do neznáma, hledat jedinečnost a skutečný život a podobně. Ne zcela přesvědčivé je také eko-urbanistické líčení odpadní jámy města, v níž končí vše nepotřebné, včetně neloajálních mrtvol (proto asi thriller). To vše v překotném bizarním proudu vědomí jedné z epizodních mimoňských postav. Osvěžující přestanou být i QR kódy téměř za každou kapitolou, které pel-mel odkazují na to, co se zrovna v kapitole mihne.

Tak nějak není úplně zřejmé, vo co tady v tom románu úplně go, vo co by tady mělo go, a tak si to ponechme jako išjú, pro které zřejmě nenajdeme ten správný templejt. Ale slovníček (s. 317—320) je rozhodně cool.


Igor Malijevský: Otevřený prostor (The open-space thriller), Argo, Praha 2019