Všechno cajk, jsem rybíz

Novela pohybující se v zóně tabu. Recenze prózy Hany Lundiakové Co je ti do toho.

Hana Lundiaková: Co je ti do toho
Větrné mlýny, Brno 2020

Čtvrtá kniha rockerky Hany Lundiakové, Co je ti do toho, je opět dobře rozpoznatelná díky stylu založenému na bezprostředním synestetickém vnímání světa, drze přímočarých synekdochách, kontrastech a s probublávajícími tématy, která se rozpínají mezi vesmírem, sexem, imaginací, officem, sídlištěm a rodinou. Je znovu také provokativní a existenciální, ale překvapivě i trochu zklidněná a zvláštně zharmonizovaná.

Vypravěčkou je třiatřicetiletá žena. Má malého syna, školou povinného, tak akorát mezi roztomilostí a prostořekostí. Dále má manžela, věkem pár let přes čtyřicet, který je bez práce. Jí sice připadá jako grafik skvělý, ale jiným asi už za horizontem, „včetně starých průměrných nápadů“. Jeho aktuální celodenní náplní tak je makat na biku a díky tomu se sám ze sebe nezbláznit. Vypravěčka má také blíže nespecifikovanou práci v kanceláři, která je důležitá z hlediska zaplacení složenek, ale jinak v ní vzbuzuje opakované návaly hnusu z „hladce designové“ firemní kultury.

Když vodí syna do školy, potkává kluka s vlasy na kohouta a se sluchátky v uších, co pravidelně přichází dvě minuty po zvonění. Čím častěji se míjejí, tím zřetelněji se dochvilně opožďující se kluk přesunuje z periferie její pozornosti do centra a stává se efemérně nutkavou hádankou, kterou vypravěčka nemůže jen tak bez povšimnutí nechat chodit kolem sebe. Proč vždycky přijde pozdě? Fénuje si vlasy? Loudá se demonstrativně? Ví o tom jeho rodiče? Ale přece ho nebude přímo oslovovat s tak obskurními dotazy, nic jí do toho není, je to cizí kluk, navíc žák školy, kam vodí svého syna… Takže zbývá nenápadně pokukovat a přemýšlet si pro sebe. Nebyl by to ale román, kdyby náhoda ty dva nějak přece jen nesblížila — a to dokonce tak, že mezi paní z korporátu a teenagerem z rodiny s násilnickým otcem dojde na romanci včetně sexu.

„Toto není Lolita naruby!“ píše nakladatel v anotaci v závěru knihy. Věkový rozdíl mezi Tominem a vypravěčkou je úvodem zkonstatován, ale dál ho Lundiaková netematizuje, nereflektuje ani moc nepřipomíná. Vztah „ženy v Kristových letech“ a o dvacet let mladšího kluka je vášnivý, obsesivní, jakoby mimo čas a prostor, vytržený z každodennosti. Nikdo nikoho neprovokuje, nesvádí, nemanipuluje. Pro oba zúčastněné zřejmě jde o nějakou formu úniku, ale je to spíš skrývání radosti z nepravděpodobného souladu, ne ostentativně nonkonformní kratochvíle, žalostně krátkodeché rozptýlení. Není to vztah pro ostatní lidi, aby se mohli pohoršovat, dojímat nebo aby o něm mohli diskutovat, existuje jen pro ně. Je to obsese.

Krom toho vztah mezi náctiletým Tominem a vypravěčkou-milenkou není jediným tématem knihy, spíš divoce pulzujícím a pozornost lehce strhávajícím příběhovým uzlem. Velmi důležitý — a to je ta harmonizující linie — je vztah vypravěčky-matky k synovi. Ten je velmi kamarádský, otevřený a přímý. Na rozdíl od lidí, co na děti šišlají a učurávají z nich blahem, aby demonstrovali svou blízkost, vypravěčka umí na rovinu dítěte přestoupit celkem samozřejmě, neokázale, ale funkčně, tedy převzít jeho bezelstnou a divotvornou radost, bezprostřední postoj ke světu. Neopouští přitom nutně svou pozici dospělé (matky, opory, toho, kdo si ví rady), přepíná se nebo jede obě polohy tak nějak bez námahy a vůbec zamyšlení, reflexe, intence, a tak se zde řeší i celý ten mrazivý vesmír školy: obědy, zatrpklé družinářky, výprava na poštu spojená s hledáním mezitím ukradené koloběžky a tak podobně.

V pořadu ArtCafé na Českém rozhlase, věnovaném ne/slučitelnosti uměleckého provozu a rodičovství, Hana Lundiaková mimo jiné uvedla, že Co je ti do toho je kniha o mateřství a mateřské lásce, která je v literatuře většinou zobrazena jako sentimentální, nostalgická, sladká, případně není vůbec. A že ji chtěla zpracovat jinak, pro někoho možná kontroverzně. Že jde o knihu o mateřství, to mne, přiznávám, při čtení vůbec nenapadlo. Rodičovské situace nejsou hloupé ani didaktické, nejsou popisné ani rozmělněné v maminkovské reflexi, ale přesto: jak do koncepce knihy o mateřství zapadá divoký vztah s Tominem? Má nenápadně podtrhovat to, že i matka má jiné potřeby než jen radostně opečovávat svá kouzelná dítka? Nebo se skrz zjevně emocionálně zanedbaného Tomina říká něco o jeho matce, která nedokáže ochránit děti před jejich agresivním otcem, nebo je naopak chrání — umožňuje jim sociálně a ekonomicky zajištěný život, byť emocionálně drastický — tím, že svého váženého manžela přese vše neopustila a nestala se chudou ztrhanou samoživitelkou? Nebo nejjednodušeji — ale pro mne jen s nápovědou z rozhovoru — se sděluje, že mateřství teprve spouští bezbřehou imaginaci, která umožňuje slyšet světlo a hmatat zvuky, hluboké prožití i banálního, to, co je na knize a možná na tvorbě Hany Lundiakové nejzajímavější?

Co je ti do toho je, už pro významové roviny, jimiž prostupuje, skvělá kniha: evokativní, nebojácná, stylově absolutní. A sloh jest v podstatě poměr člověka k životu, jak napsala Milada Součková. Je i dost přímočará, neokecává, ale všímá si. Lolitkovský epilog vynechte. Pokud tedy souhlasíte, že rybíz je nesrovnatelně lepší než šlehačka.