03/05/2021 | recenze | Viki Shock

Všechnu moc imaginaci!

Románová dystopie nejen o feudalizaci. Recenze poslední prózy Jana Švankmajera.

Jan Švankmajer: Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech. Velký dobrodružný román
dybbuk, Praha 2020

„Kousek za tratí, pod viaduktem, se klepali zimou tři bratři: první byl bezdomovec, druhý břichomluvec a třetí bratrovrah. Bratrovrah nejprve zavraždil bratra břichomluvce, potom bratra bezdomovce, a nakonec ze samého smutku nad ztrátou bratrů spáchal sebevraždu.“ Takto nějak by asi vypadala filmová pohádka Tři bratři, kdyby ji nenapsal slavný tatínek slavného režiséra, nýbrž jeho generační souputník a autor citovaného díla Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech. Velký dobrodružný román. Co znamená osobnost Zdeňka Svěráka pro „realisty“, to znamená osobnost Jana Švankmajera pro surrealisty, do jejichž skupiny patří více než půl století. Letos v září oslaví celosvětově proslulý výtvarník, scenárista, filmový režisér a předseda surrealistické revue Analogon sedmaosmdesáté narozeniny. Přesto se stále těší pevnému zdraví, což dokazuje i jeho nová, výše zmíněná kniha, vydaná nakladatelstvím dybbuk, které stojí i za jeho tři roky starým prozaickým debutem Cesty spasení.

V případě Švankmajerova Jednotného proudu myšlení se samozřejmě nejedná o klasický román. Na druhou stranu může mi někdo stručně a jasně vysvětlit, co to takový klasický román vlastně je? Pokud se týká Švankmajerova narativu, můžeme snad zčásti hovořit o interakcionistickém přístupu. Ano, skutečně zde existuje jedna linie vyprávění s postavami lékárníka Přívala a jeho neteře Emílie (která mu běžně poskytuje felaci, překřtěnou autorem na feudalizaci), pohřebního zřízence Fráma, bijícího svou ženu jen tak z rozmaru, s manželi Kowalskými a šišlavou autorkou taktilních scénářů Lucií Hromovou, jež po útěku Emílie s uznávaným spisovatelem Schweigstillem zastupuje roli sexuálního objektu. Mimo jiné se zde dočkáme i velmi překvapivého zvratu v ději: „Pátá kapitola je totožná se třetí kapitolou, jen má jiný konec.“ Třeskutě vtipnou jeví se také historka o tom, kterak díky pokusu o znásilnění nezletilé cikánečky chlípným Frámem a felaci faráře církev k majetku přišla. (Tato linie svou hravostí a humorem může čtenáři připomenout prózu Alexandr v tramvaji dalšího surrealisty a člena brněnské bohémy Pavla Řezníčka.) Nicméně tento děj neustále přerušuje autor se svými autobiografickými poznámkami psanými v ich-formě, denními reflexemi (například o umírání své sestry), vzpomínkami na již zesnulou manželku, záznamy snů, zamyšleními nad stavem světa a jeho budoucností, fragmenty filmových scénářů, citáty ze svých oblíbených autorů (například Absolutního hrobaře od Vítězslava Nezvala), fotografiemi skutečných osob, které se mihnou textem, a hlavně kolážemi.

Těch se tu nachází osm cyklů, přičemž pět z nich tvoří v druhé půli samostatný Velký dobrodružný román. Jedná se vlastně o černobílé ilustrace vytrhané ze starých dobrodružných knížek, které Švankmajer dotvořil většinou barevnými prvky. Můžeme zde například vidět vousatého muže v černém obleku s černým kloboukem, jak se na rohu temné uličky loučí s osobou ve vojenské uniformě, přičemž popisek pod obrázkem praví: „Neopomiň tedy dle rozkazů mých se zachovati!“ Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby ovšem voják neměl místo hlavy penis s obřími varlaty. Jinde zase skupina primitivních venkovanů napadá v křesle sedící bytost v kněžské sutaně s výkřiky: „Ukaž se nám v celé podobě, ty ptáku černý!“ A kněz má skutečně nelidskou horní polovinu těla, korunovanou velkou ptačí hlavou. Švankmajer přiznává, že se ho leckdo může ptát, zda mu nevadí, že jeho rozverné kolážové cykly se až příliš podobají tvorbě Maxe Ernsta, který s tímto způsobem práce přišel jako první, nicméně ihned si na to sám odpovídá lapidárním: „No a!?“ Švankmajer čtenáře seznámí i se svými obsesemi, jako je třeba démon světlíkového okénka na záchodě, který by jej odtud mohl při defekaci napadnout, a proto si nechal doma postavit hned dvě toalety (to aby si démon nebyl jistý, na které autor zrovna sedí) a samozřejmě bez okének. 

Součástí románu je také sedmistránkový rozhovor s názvem „Vždy bude dost důvodů k revoltě“, který se Švankmajerem vedl Lukáš Senft a jenž byl otištěn v obtýdeníku Tvar (1/2019). V něm Švankmajer deklaruje, že již skončil s natáčením filmů (posledním tedy byl Hmyz z roku 2018, v němž autor originálním způsobem adaptoval divadelní hru bratří Čapků Ze života hmyzu). Zde se také dotkne tématu boha, kreacionismu a vlivu církve na náš současný svět, ale i antropocentrismu, racionalismu a revolučního řešení. On sám však jako bytostný surrealista věří v návrat Magického světa a v osvobozující imaginaci. A čtenář s ním tuto utopii rád sdílí.