Prubneme i Boha,

jeden nikdy neví.

Ornella Vanoni

Lidi se dělej do dvou kategorií: na ty, co zpohodlněj. A uvadnou. A na ty druhý. Já patřím k těm druhejm.

Když se to tak vezme, život je báječná pruda. Jenže na co se máme soustředit? Na prudu? Nebo na báječnost? Pohodlný jedinci se uveleběj na prudě. Dodává jim pocit jistoty. Jako televizní noviny v osm večer. Ty druhý vídáte, jak v kteroukoli hodinu vyrážej na ulici, zdolávaj noc, lačný a neurotický, ztracený, ale soustředěný. Hledaj tu báječnost. A nenacházej ji. Protože ji už prožili. Ale předstíraj, že je na programu přídavek. Není to pravda. Jenže to nevíme s jistotou. A tak to zkoušíme dál a dál, bez oddechu, jako narkomani. A stejně jako v případě všech narkomanů je cesta k báječnosti lemovaná mezihrama a duhama špíny, ponížení, přízemnosti, almužen a ošklivosti. Pak člověk najednou dozraje, to je ale šeredný, odporný slovo to dozrání, nicméně to pochopí. Pochopíme, co je to ta báječnost — v její nejniternější podstatě —, teprve když se vzdálíme ze zlatý krypty dospívání. Báječnost dospělosti je právě ubohost, ponížení, přízemnost a ošklivost. Jen pojďte blíž, filozofové, pojďte mi to vyvrátit. A budete se muset vrátit do lůna svejch matek. Pěkně dolů na chodník. Jako důstojný žebráci v neděli ve tři odpoledne. Protože já říkám pravdu. Sděluju podstatu, i když je nesouvislá a nesdělitelná. I když vám deptá duši.

Copak nevídáte pětašedesátiletý bezvýznamný politiky, jak se třesou na místo poradce nebo zástupce tajemníka? Připadá vám to báječný? Copak nevídáte lahůdkáře, jak šiděj na váze o pár deka šunky? Prošlo jim to. A co teda? Dotkli se něčeho báječnýho? Nebo blahobytu? Nebo radosti? Nebo štěstí? Nebo blaženosti? Tak o čem se tu bavíme?

Daleko od dospívání si vymejšlíme příšernej otřepanej život.

Každej hned vyloží na stůl svůj dílek domina. A zapomene se jít podívat na vodu a hory zahalený v chladu, blahoslavený čirou, pravěkou barvou. Průzračností.

Místo toho nás převážně ošálej svalový záškuby, gesta a myšlenky, zkorumpovaný nepatrnou mocí. Šel jsem pak k moři a uviděl jsem toho kluka, co se za běhu svlíkal. Smály se na něm i zuby. Toužil skočit do ledový vody. Udělal to. A užíval si to celým svým já. Cákal se v nicotě, jako opravdovej magor posedlej životem. Útočil na jeho území. Hrál si na boha a veškerou formu arogance ponechal stranou. Dospívání je holt jinej příběh. Jak jsem říkal prve. Jinej příběh. Něco, co vám po čase prožere panenky kyselejma slzama. Slzama, který maj klepeta.

V průběhu let pak smysly ochabujou. Kloužou rovnejma nohama do tak smutný, ale tak smutný letargie, že stesk musí zůstat stát, nenajde místo k sezení. Hmat si nic nevychutná, sluch ucpávaj nepříjemný zvuky, zrak se potácí v monotonii už viděnýho, čich zakrní, przněnej cigaretama a rýmou nudy. Muž zvednul kotvy a dospívajícího nechal na břehu, dokud mu nezmizel za majákem. Nastoupili jste na loď. Ale pak se rozhlídnete, a ona to žádná loď není. Je to polorozpadlej trajekt. Páchne tam nafta a nechce to vyvanout. Ta nafta vám říká: už žádný slávky, plochý břicha, žádný vongole, hladký hrudníky a jedlý zaděnky. Který teď chtěj navíc ze zákona zakázat. Tyhle nacisti posedlí hygienou. Už žádný sladký piškotový polibky na ulici. Teď už jen jejich fotokopie. Už žádný čokoládový mustaccioli, do kterejch se zahryznete nezničitelnejma stoličkama. Teď přijde místo nich bolestivý vrtání v dásních. Už žádný zklamání, který vám drásá srdce. Žádný zklamání už neprožíváte až nadoraz, protože dospělej život vás odsuzuje k rychlýmu řešení, ať už tak nebo jinak. Začalo odpočítávání, který nikde nekončí. Všechna tahle dnešní konkrétnost mě trochu bolí. Připadám si, jako bych se vznášel v moři nesmyslnosti. Kdyby se tak v tý nesmyslnosti dalo plavat. Místo toho jen splývám na hladině.

Paolo Sorrentino, foto: Karen Di Paola

Taková ostuda! Dospělost je nekonečnej repertoár strastí. Pomalej vodopád neúprosný zkázy. Golfovejch míčků staroby, co se kutálej v lidským těle. Rychle, jako když cvrnkáte na pláži kuličky s obrázkama cyklistů. Takhle by se dalo pokračovat až do vlastního pohřbu. A i tam by si člověk moh uvědomit, že to nebylo nic moc, ale přesto to stálo za to. Z jednoho prostýho důvodu. Jiný možnosti neexistujou.

Buď život, anebo život.

A představy o moudrosti, zkušenosti, to jsou jen báchorky. Vratký alibi. Provizorní řešení plný vzduchu. Prominutí existence. Samý kecy. Předtím jste hráli v základní sestavě, a teď musíte pořád sedět na lavičce, ale se zavázanejma očima, ani dívat se vás nenechaj. Tak to je.

Z toho důvodu se dospělí mladejm pečlivě vyhejbaj. Nechtěj vzpomínat, to dá rozum. A když se jim nevyhnou, zahučej do toho po hlavě. Ublížej si. Protože si vzpomenou. Ale vzpomínka není opravdickej život. Vzpomínka je zklamání.

Je matná. Vybledlá. Je to kus hovna. A tak se člověk propadne do odpolední dřímoty. Při ní se něco probudí, vzpomínka získá přesnější kontury. Jsou to jen okamžiky. Když je chcete polapit, už na vás dole zvoněj jiný dospělí s nákladem trápení a rutiny. Pořád se vám někde někdo nabízí, že z vás ty vzpomínky setřese. Je to obludný spiknutí, aby se zkrátilo jejich rozpínání.

Chtěli jsme poezii, posbírali jsme lapálie.

Chtěli jsme emoce, dostalo se nám televizních programů. Strašlivejch jako pečlivě plánovaný zločiny. Zanedbaných jako jejich tvůrci plný zloby a nedůvěřivosti. Všechno je to fiasko.

Upocenej dospělák s hlavou plnou lupů vezme roha a skoro pokaždý pak skončí na šrot v mondénním životě poslední kategorie. Ale ne že by první kategorie byla lepší, aby bylo jasno. Akorát se obrnila krunýřem dražších doplňků a nasadila nesnesitelně afektovanej tón hlasu. To je celý. A přece je vídáme na nárožích, penzisty, co jsou jednou nohou v hrobě, a přitom si s vášní a zápalem špitaj o zašlejch časech. Vypadaj jako živí.

S chorobným vzrušením zblízka sledujou probíhající práce na rohu ulice. Pozvedaj oči podlitý úžasem k mechanickýmu rypadlu. Nacházej zázraky na každým kroku. Takže jsou živí. Takže nevíme úplně všechno. Existuje ještě něco dalšího. Kdo nám doprdele tají, jak se věci ve skutečnosti maj? Existuje ještě něco dalšího a nás se to netýká. Existuje povrchnost těch, co tvrděj, že to bude trvat celej život. Není to pravda. Nadšení, to sprostý slovo. Otupuje mě. Nadšení ze mě vysává sílu. Když mám protřít oko a předstírat vitalitu, zabíjí mě v chládku. Prosím vás, neříkejte tomu deprese. Neřiďte se tím, co jedna paní povídala, časopisama s anketama v příloze, nepropadejte se do mzdovejch tarifů sto padesát tisíc lir za hodinu. Nestřílejte od boku, protože vám to poradili. Nepodceňujte moji, svoji jedinečnost, která uniká těm vyjebanejm mozkům s diplomem, co jim visí nad psacím stolem jako gilotina. Od chvíle, kdy mi došlo, že univerzitní profesor je nesympatickej, frustrovanej a zbabělej, jsem pojal nedůvěru k vysokoškolský průpravě. Univerzitní profesor je vždycky zbabělec. Knihy jsou jeho zákop. Publikační činnost jeho mušketa. Ale za tím už není nic. Kromě ošklivý a páchnoucí manželky nebo manžela, co doma tiše prdí do polštáře v křesle, aby si toho nikdo nevšimnul. Je to tak, přísahám. Viděl jsem to na vlastní oči a nenechal jsem se oklamat. Kolem univerzitního profesora se pořád vznáší smrad. Jeho snobství je přímo úměrný jeho nepochopení bytí. Jsou to strašný snobi. Celej problém maj přímo před nosem, ale jejich očím, zamlženejm od popsanejch stránek, všechno uniká. Život, kterej se anarchicky rozvíjí všude možně, s výjimkou — a tomu se říká ironie osudu — jejich popsanejch stránek. Chtěli by ho pochopit. A zapomínaj žít. Čerpaj vědomosti. Vytěsňujou se do sousedství života. A v tom je jádro pudla. Zády k životu naháněj psací stůl. Přivazujou se k němu při marnejch pokusech si ho vyhonit. S tak překotnou ejakulací a s tak ocelovou silou, že jim to vydrží celej život. Před tímhle je třeba se mít na pozoru. A pro dobro věci.

Syfilitici intelektu pochybujou o správnosti ironie, protože je v ní obsažena veškerá tvárnost, která je děsí, kvůli který jsou překonaný, zlikviduje je průzračnost smíchu. Není jasný, odkud se bere. Vyleze zpod dlaždičky a rázem jste směšný a bezbranný. Dokořán otevřený a nechráněný. Ironie zjednodušuje domnělou složitost univerzitních profesorů. Pro ně se z ironie pokaždý stane nepřípustná extravagance. Stávaj se otroky vlastních rozpaků, naserou se a zabarikádujou se za regálem knih, zvýšej hlas, ale chybí jim nástroj. Hlas. Nechte mě to říct, protože já mám hlasu na rozdávání, takže bych ho moh prodávat ve velkoobchodě. Kvůli neustálejm dedukcím zapomínaj odbočovat od tématu, což je přitom tajemství pěknýho dne. Usilujou o komplexnost výčtů a vynechávaj nuance, který díkybohu celej život unikaj katalogizaci jako dobře maskovanej zločinec na útěku.

A to je činí nadbytečnejma.

Jenže jakmile se stanou nadbytečnejma, zarmouceně si uvědomíme, že se nám po nich stejská. Protože bděli nad naší produkcí ironie a nuancí jako nějaký panbíčkářský hlídky. Vesele nás vyzývali na souboj. Teď když intelektuálové zmizeli, musíme nakonec bojovat s vlastníma slovama anebo s nýmandama, který povýšili naprostý ignorantství na svoje nevyčerpatelný krédo. Bezduchost jako bezduchost, ale lepší je ta, co se opírá o aspoň minimální průpravu.

Ale pak, zničehonic, ale zase ne tak docela, další pochod na Řím, a vida, máme tu vojsko novejch inteligentů, sebejistý mládeže s počínající pleší, fanfáry omšelejch a otřepanejch frází.

Řečníci, oběti, hrdinové. Kompletní program, kterej vážně není k vydržení. Ale kterej má svý šupácký publikum. A to mu to bezostyšně, bezstarostně, lehkomyslně žere. Zdá se, že co svět světem stojí, nedokáže se obejít bez řečníků. Dovedou ho okouzlit jako kouzelník Silvan na začátku svý kariéry. A jejich oběť pustí ze řetězu tu hnusnou bestii solidarity. Nezkrotnou. Kdyby se mě někdo zeptal, co chci vyškrtnout z tohohle podělanýho života, nerozmejšlel bych se dvakrát: solidaritu. To je něco tak abstraktního, že to přináší útěchu jen chodícím mrtvolám. A hrdina, kdysi nadutej a vychloubačnej, uvolnil místo plachýmu a pokornýmu, čili další oběti. Po tomhle obyvatelstvo pase. Tohle mu vychcánci předhazujou v plen. Pohodlný názory, už pěkně nachystaný ke konzumaci jako mražená pizza. V hloubi duše jsou uklidňující.

Všechno, co vyvádí z míry, nás kdysi nutilo k zamyšlení, a dneska se nám to jednoduše hnusí. Pozvěte si do bytu zloděje, ale provokatéra nechte za dveřma, přesně tohle nám sdělujou. Je to úpadek. Kutálíme se směrem k nekonečný pádský nížině volovin. Ale tak to je. Všechno, čemu říkaj pokrok, se dál jeví, ale jen hrstce lidí, nebo možná jenom mně, jako náramný a znepokojivý zklamání.

Překlad Alice Flemrová

Vychází v nakladatelství Dybbuk.