Všudypřítomné struktury

Slovník literárněvědného strukturalismu je komplexní terminologickou příručkou zaměřenou na (nejen literárněvědný) strukturalismus tak, jak se v pojetí různých badatelů rozvíjel od dvacátých let dvacátého století. Kolektiv autorů koordinovaný oddělením teorie Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky shromáždil více než tři stovky hesel pojednávajících o různých aspektech a souvislostech centrálního pojmu.

Pod vedením hlavního editora Ondřeje Sládka do slovníku přispěla zhruba třicítka autorů různých afiliací, generačních zkušeností, ale i badatelského zaměření.

Nejen díky autorské pluralitě, ale i s ohledem na bohatou tradici strukturalistického myšlení a existenci jeho různých variant a odnoží je takřka přirozené, že předložená práce není striktně monotematická, ale prezentuje širokou paletu pojmů a koncepcí, jejichž společným jmenovatelem je právě funkčně-strukturální přístup. Třebaže jsou zde z pochopitelných důvodů významně zastoupena především hesla vztahující se k českému (československému) strukturalistickému myšlení v čele s Pražskou školou a několika generacemi jejích následovníků, systematicky se poukazuje i na mezinárodní kontexty. Něco obdobného lze říct rovněž o literárněvědné orientaci vetknuté do titulu slovníku, neboť i ta je do značné míry relativní, když se, ať už příležitostně, či v rámci samostatných hesel, pravidelně probírají četné průniky strukturalismu s filozofií, psychologií, estetikou, sémiotikou, teatrologií, filmovou vědou a dalšími disciplínami. Jistá flexibilita se odráží také v jednotlivých heslech, majících formu ucelených, navzájem provázaných studií různého rozsahu: jejich podoba je ovlivněna nejen příslušným tématem, ale také individuálním stylem, do něhož se vždy v jisté míře promítá specifické odborné zaměření a založení daného autora.

Z abecedně řazeného hesláře lze abstrahovat několik relativně samostatných okruhů; editor slovníku je v úvodní poznámce rozděluje do osmi skupin pokrývajících:

1. strukturální poetiku (např. aktualizace, básnická osobnost, chronotop, motiv, obsah a forma); 2. strukturální estetiku (např. artefakt, estetická funkce, norma a hodnota, estetická libost/nelibost); 3. strukturální lingvistiku (např. jazyk, dialog, monolog, strukturální a funkční lingvistika, styl, stylistika); 4. sémiotiku (např. znak, ikon, index, symbol); 5. obecné pojmy (např. funkce, struktura, systém, smysl a význam); 6. teoretické a metodologické principy (např. interpretace, strukturální metoda, rozumění); 7. hlavní školy a směry (např. americký strukturalismus, francouzský strukturalismus, ruský formalismus, kroužek M. M. Bachtina, Tartusko-moskevská škola, Pražská škola, Kostnická škola, fenomenologie, hermeneutika, strukturalismus) a 8. oblasti aplikace strukturalismu (např. strukturalismus a divadlo, strukturalismus a film, strukturalismus a marxismus).

Při uvedené systematičnosti se nezdá, že by „něco zásadního“ chybělo, třebaže by minuciózně bylo možné uvažovat také o zařazení dalších, v kontextu strukturalismu potenciálně bezesporu rovněž zajímavých samostatných hesel, jako například centrum a periferie, antropologická konstanta či třeba (v poslední době čím dál oblíbenější) topos (topoi).

K slovníku je tak možno přistupovat různým způsobem, například zaměřit se na hesla náležející pouze k některé z výše uvedených, avšak v samém hesláři spíše implicitních „kapitol“. Takové čtení je samozřejmě nejvhodnější pro ty, kteří se se strukturalismem, respektive vůbec s literární a uměnovědnou teorií teprve povšechně seznamují, tj. zejména pro studenty ať už filologických, či uměnovědných oborů. Nejen pro tyto čtenáře je užitečné, že na konci každého hesla je uveden podrobný seznam použité literatury, zahrnující bibliografické údaje citovaných pramenů, ale i další sekundární literatury k tématu. A uvažujeme-li o publikaci jako o didaktické pomůcce, je z hlediska přehlednosti bezesporu vhodné i to, že seznam hesel obsahuje jak hesla plnotextová, tak hesla pouze odkazová; pro názornější zprostředkování složitých, často mnohostranných provázaností, souvislostí a hierarchií některých konceptů by se nadto snad dalo uvažovat také o využití některých speciálních vizualizačních nástrojů, například myšlenkových map doprovázejících určité okruhy či témata (což však vezměme spíše jako výzvu pedagogům využívajícím přítomný svazek ve výuce než jeho zásadní kritiku).

Ať už strukturalismus chápeme jako jeden z nejvlivnějších — a stále produktivních — badatelských směrů, nebo jako specifickou — stále oblíbenou — výzkumnou metodu, v přítomné publikaci se nám dostává množství erudovaných historicko-komparativních vhledů do takřka všech jeho myslitelných rozměrů.


Ondřej Sládek a kol.: Slovník literárněvědného strukturalismu, Host, Brno 2018