Vyjednávání o literatuře
Slýchávám i dočítám se často, že nových titulů české literatury u nás vychází každoročně dost a dost, a že tedy máme z čeho vybírat. Toto banální tvrzení překvapí asi málokoho. Nová není ani úvaha, že kdokoli, kdo by se chtěl v hojné produkci orientovat, nenajde pro to spolehlivý ukazatel. Není instituce ani aplikace, která by dokázala kvanta knih registrovat, číst, posuzovat a podle preferovaných kritérií třídit.
Ve skutečnosti je totiž (různých) ukazatelů (různé) kvality tolik, že i pro orientaci mezi nimi by bylo žádoucí obrátit se k nějaké vyšší instanci výběru. Něco takového však k dispozici nemáme, a tak svým způsobem produktivní chaos trvá. Není to ale důvod ke skepsi, naopak, rozhodovací právo o tom, co je dobré a co ne, je tím důrazněji přeneseno na samotné čtenáře, jimiž koneckonců jsou i oboroví profesionálové. Právě mezi nimi se o hodnotách v literatuře nejčastěji a nejhlasitěji, tj. s nejvyšším nárokem na platnost, vyjednává. Naposledy se tak dělo 5. prosince, kdy spolu rokovali účastníci veřejné diskuse pořádané každoročně Ústavem pro českou literaturu AV ČR pod názvem Česká literatura: první bilance.
V panelu sedmého ročníku zasedli a své „teze o literárních událostech posledních dvanácti měsíců“ přednesli dva hosté ze Slovenska — Ivana Taranenková (próza) a Radoslav Passia (poezie; oba z Ústavu slovenskej literatúry SAV v Bratislavě) — a dva domácí bohemisté, kteří slovenskou literaturu sledují soustavněji — Lubomír Machala (FF UP v Olomouci) a Michal Jareš (ÚČL AV ČR v Praze).
Ve zkratce lze soud slovenských kolegů vyjádřit takto: současná česká poezie je co do žánrů i stylů strukturovanější, pestřejší a více svázaná s aktuálním světem, ta slovenská je textostřednější, více zaujatá hledáním adekvátního výrazu na úkor vlastního sdělení. Současná česká próza obdobně uplatňuje širší žánrové pole a více se věnuje společenským tématům, próza slovenská je naopak egocentričtější.
Taranenková i Passia byli ve svém hodnocení poněkud opatrní, odvolávali se na nedostatečnou znalost našeho literárního kontextu (oba jsou slovakisté). Přesto jim právě jejich pohled, nezatížený povědomím o vztazích a příbuznostech mezi autorskými osobnostmi a jejich díly, umožnil nahlédnout českou literaturu jinak. Za všechny uvedu případ Zóny Ondřeje Buddeuse.
Radoslav Passia přečetl jeho sbírku, v sousedství ostatních vybraných, o poznání tradičněji pojatých básnických titulů, jako intelektuální koncept, jehož záměr spočívá primárně v experimentu. Na rozdíl od českých recenzentů, kteří měli potřebu jedinečnost Buddeusovy sbírky tematizovat, chápal ji Passia na pozadí znalosti slovenské poezie jako vcelku rozšířenou podobu básnické tvorby (Buddeus udržuje kontakty s podobně orientovanými slovenskými autory), nad níž jako takovou se není třeba zvlášť zastavovat, a rovnou poukázal na jistou předvídatelnost, snad dokonce mechaničnost autorovy poetiky. Základem Passiovy interpretace se tedy stala situace na Slovensku, kde konceptuální poezie zažívá svůj boom, a proto není — ještě stále ani už zase — něčím překvapivým, nepředstavuje hodnotu samu pro sebe a neprobouzí tolik zvědavosti.
K vlastnímu účelu bilance, konkrétnímu hodnocení dvanácti básnických a dvanácti prozaických děl, se slovenští arbitři dostávali postupně, pod tlakem otázek moderátora Pavla Janáčka, který na nich zcela oprávněně žádal jednoznačné odpovědi. Dostalo se mu jich jen částečně. Kdyby se hosté příště více odvážili, mohla by slovenská perspektiva nadále sloužit jako podnětná protiváha či komplement hodnocení do sebe nevyhnutelně zahleděné perspektivy české.
Jakkoli chápu, že bylo vzhledem k formátu pořadu (natáčeno Českým rozhlasem) třeba, aby teze obou hostů zazněly in extenso, stalo se tak myslím zčásti na úkor výše zmíněné potřeby o knihách vyjednávat, tedy diskutovat a dopouštět se hodnocení.
Na nedávném křtu ročenky Nejlepší české básně 2017 připomněl Jan Šulc, její editor, slova Milana Jankoviče: „Hodnoty nelze dokazovat, lze na ně pouze poukazovat.“ V tomto ohledu prokázali účastníci bilance vybraným dílům české literatury dostatečnou službu, upozornili na texty, které za přečtení stojí, třebaže se jejich hodnocení opíralo víc o respekt k autorovi než o skutečné čtenářské zaujetí (to bylo patrné například u Topolova Citlivého člověka). Z citovaného Jankovičova výroku konečně vyplývá, že takového poukazování nemůže být nikdy dost. Je-li to skutečně pravda, pak by se snáze obhajovalo, proč se v posledních letech česká literární kritika někdy raduje z mála, proč je shovívavější, než by být měla, a proč se příliš neohlíží po kritériích nadčasovějších, která by díla současnosti obnažila v jasnějším světle.