19/01/2022 | komentář |

Vyvětrat Kafku

Loňským laureátem Ceny Franze Kafky se stal spisovatel, dramatik a pedagog Ivan Vyskočil. Tomu je nyní 92 let, a je tak druhým po sobě oceněným devadesátníkem, předloni cenu totiž získal Milan Kundera. Má smysl v tomto věku ještě dostávat literární ocenění? Nebylo by lepší, kdyby zřizovatelé Ceny Franze Kafky ve svých nominantech trochu vyvětrali?

Cena Franze Kafky (dále jen CFK) se udílí od roku 2001. Je zřízena Společností Franze Kafky a částečně také hlavním městem Prahou, zároveň pod záštitou předsedy Senátu České republiky, ministra kultury a pražského primátora. Hlavní podmínkou pro udělení je humanistický charakter díla a to, že „oslovuje čtenáře bez ohledu na jejich původ, národnost a kulturu“. Cena si získala mezinárodní pozornost hned zpočátku, když se porotcům podařilo dva roky po sobě ocenit autory, kteří o několik měsíců později dostali Nobelovu cenu za literaturu. Na řadu let se tak na cenu upřela pozornost a zařadila se k dalším oceněním, která má smysl v mezinárodním kontextu sledovat.

Vladimír Železný, předseda a zakladatel CFK, uvedl, že ocenění Ivana Vyskočila (kterého vybrala porota ze čtrnácti nominovaných) je po loňském udělení ceny Kunderovi „další významnou splátkou dluhu, který má soudobá kultura vůči zakladatelským osobnostem, které v nestandardních podmínkách předchozího režimu vzdorovitě formovaly zásady svobodného a tvůrčího myšlení“.

Ivan Vyskočil, foto: ČTK

Není mnoho autorů dvacátého století, které by Kafka svým dílem neovlivnil, ať už přímo, nebo prostřednictvím jiných. Měl vliv na magický realismus, absurdní divadlo i společenské romány za totalitních režimů. Kafkovými tématy jsou postavení jedince ve světě, nerovný souboj s mocí a smrtí, groteskno, zapomnění, nevědění, putování krajinami snů a mytické alegorie. Jeho vize operují s tajemstvím, nevyřčením, metaforou. Nepotřebují historické kulisy, aby ukázaly, co je viditelné z každého okna. Mnohem tísnivější je bezčasí. Kafka popisuje úzkost moderního člověka z nejistoty vlastního pobytu na zemi. 

Vůbec nechci říct, že si Ivan Vyskočil a Milan Kundera ocenění nezaslouží. Naopak — jejich dílo je s tím Kafkovým, co se týče kvality, rozhodně spojeno na té nejvyšší úrovni. Navíc dílo Ivana Vyskočila, ať literární, divadelní, nebo pedagogické, si zasluhuje širší a obsáhlejší ocenění již dlouho. Zvlášť když už před lety dostal tuto cenu jeden z jeho žáků, Václav Havel. Problém vidím v poměru kandidátů k tomu, co představují a reprezentují. Ať si romanticky namlouváme cokoliv, udělování cen (a čím prestižnější a sledovanější, tím spíš) je gesto nejen umělecké, ale také politické. Loňská Nobelova cena je toho jasným důkazem. Sice připadla Afričanovi, ovšem Afričanovi především původem, ale vlastní habituací, působením a zázemím Britovi. Výběr je omezený a cenu nikdy nedostanou všichni, kteří si ji zaslouží, s tím je třeba počítat a občas nad tím krčit rameny. Ale ti, kteří tyto ceny udělují, s tím pracovat mohou. A mohou si nastavit mantinely, podle kterých je budou udělovat.

CFK by si mohla udržet prestiž (nebo nějakou navíc i získat) ve chvíli, když by se rozhodla podporovat i umělce, kteří na svém díle dosud pracují. Aby se stala podporou pro ty, kteří jsou stále ještě na cestě. Protože dávat je devadesátníkům je stejné jako předávat jeden z desítek čestných doktorátů, které výrazné osobnosti ke konci života sbírají, a které už pro ně proto nemají tak valný význam. (Vzpomeňte si na slova, která o těchto oceněních porůznu utrousili například Umberto Eco nebo Václav Havel, kteří jich oba za život dostali nespočet.)

Každá taková cena je navíc spojena s určitým finančním obnosem. Ta Nobelova člověku zařídí nějakou chvíli klidu nad hmotnými starostmi (když se k tomu navíc ještě připočte, že po jejím udělení masově stoupnou překlady a prodeje autorových děl), a spisovatel se tak může v poklidu věnovat životu a tvorbě. U CFK se jedná o sumu 10 tisíc dolarů (přibližně 215 tisíc korun), což jsou peníze, které by dospělému člověku jako jediný příjem nevystačily ani na rok. A to ji opět dostává do problematické pozice. Pro zahraniční celebrity, jako jsou Handke, Murakami nebo Atwood, jsou to jen drobné. Když se po udělení ptali Handkeho, co s penězi udělá, řekl, že si tentokrát nejspíš jen koupí pár obleků od Armaniho. Stejně tak se nedá předpokládat, že Ivan Vyskočil si je ve svém věku užije tolik, jako by si je užil před třiceti lety. (Například Seifert, když mu v nemocnici oznámili, že dostal Nobelovu cenu, řekl: „Ale co si teď počnu se všemi těmi penězi?“)

Kdyby je ovšem dostal autor mladší, stále aktivní a tvořící, mohl by je využít k tomu, aby alespoň chvíli nerušeně psal. Spisovatelů, kteří jsou v produktivním věku a jejichž dílo už vyjadřuje zásady, o kterých se zmiňuje preambule ceny, je přece jenom dost. Nemusí to být zrovna celebrity, ale vidíme i z předchozího ocenění Pierru Michonovi nebo Eduardu Mendozovi, že to mohou být autoři u nás prakticky neznámí.

Stejně neadekvátní je i poměr zastoupených žen. Za jednadvacet let existence CFK ji totiž obdržely jen tři — Elfriede Jelinek, Daniela Hodrová a Margaret Atwood. Zde platí, že spisovatelů, kteří stojí za ocenění, je víc než ročníků cen, kdy se ocenění uděluje. A proto by přece neměl být problém zajistit nějakou diferenciaci. I když bude ze začátku zavedena jakoby na sílu, brzy se stane přirozenou. Nobelovský výbor už tak pár let zodpovědně činí a pravidelně oceňuje mužské a ženské recipienty. Stejně tak zařazuje mezi zasloužilé umělce i mladší autory. Přesto se ještě nikdy za celou existenci Nobelovy ceny nestalo, že by byly oceněny dvě ženy po sobě. Pořád je kam směřovat. 

Z tohoto výčtu je zřejmé, že CFK cílí primárně na to, aby ocenila dlouhodobé spisovatelské zásluhy. Teď se ale nabízí otázka, kam s cenou dál — jestli chce být elitním seniorským klubem, který jen soškou potvrzuje kvality díla, o nichž jsou všichni široko daleko přesvědčeni, nebo se chopí příležitosti a dokáže upozornit na autory, kteří na tuto pozici aspirují. Jestli je cena, jak říká Železný, ke splácení dluhů, víme dobře, že dluhy se vždy pojí s minulostí. A pokud se bude stále hrát na dluh a stále něco splácet, do přítomnosti se nedostaneme. A už vůbec ne do budoucnosti. Průměrný věk laureátů je 72 let a z jednadvaceti jim jen osmi bylo v době předání ceny pod sedmdesát. Ale já nepochybuji, že jsou na světě zajímaví autoři v pětačtyřiceti letech, kterým by odměna dvou set tisíc korun prospěla v existenci a dodala klid na psaní.

Do světa je cena otevřená dost. Jen je škoda, že autorům, kteří CFK získají a nejsou tady tolik známí a většinou jsou zastoupeni jen jedním nebo dvěma díly, nezafinancuje zároveň vydání dalších knih. V současném nastavení tak nemá z CFK přílišný užitek ani autor (co je pro Murakamiho deset tisíc dolarů?), ani čeští čtenáři (z obsáhlého díla Pierra Michona je v češtině dosud dostupná jen jedna sedmdesátistránková knížečka). Možná by po jednadvaceti letech stálo za to tuto jedinou českou mezinárodní literární cenu trošku restrukturalizovat, vyvětrat a promyslet ji nově a čerstvě. A ocenit třeba také někoho, kdo ještě nemá cen plnou skříň a komu ocenění může pomoct v tom, aby se jeho dílo dostalo k většímu počtu čtenářů. Což je vlastně možná jediný smysl literárních cen, který není fetišistický.