Vznešený pan Fantastik
Počátkem září Nová cena za literaturu, z pragmatických důvodů přezdívaná „náhradní nobelovka“, oznámila jména čtyř kandidátů na jejího laureáta. Vedle tří obvyklých podezřelých zaujalo literární a čtenářskou veřejnost především jedno jméno — Neil Gaiman. Globálního literárního uznání tak doznává jak žánr, tak jeden z jeho nejzářivějších proponentů.
O tom, co vedlo ke vzniku „alternativní nobelovky“ za literaturu, už psali jiní a povolanější. Nedávno byl ovšem zveřejněn užší výběr nominovaných. Čtyři jména, čtyři osudy.
Haruki Murakami je vzhledem ke své globální popularitě již obvyklým podezřelým (aniž by mu to zakládalo pozici favorita). Maryse Condé je významnou francouzsky píšící karibskou autorkou už drahně desetiletí, mapuje kolonialismus, postkolonialismus a neokolonialismus (a vůbec věci s nimi spojené a bohužel ani dnes nepřekonané). Kim Thúy, narozená v Saigonu, ale žijící v Kanadě, pak vnáší život do témat hledání identity mimo rodnou půdu, evokující barvy i vůně Vietnamu… To všechno jsou jména a s nimi spojená témata či pověst, které od nobelovky čekáme. Čtvrté jméno se však vymyká: Neil Gaiman. Dle slov doprovázejících jeho nominaci „ve fantasy komunitě skutečná superhvězda“.
Pokud bývají jména spojovaná s nobelovkou vyměřována národním rozměrem (to platí i v případě Murakamiho, protože s jeho jménem spojované prolínání východních a západních vlivů je přece japonská tradice už od kulturních výpůjček ze staré Číny), případně velkými ideály společenskými či snahou rozšířit vnímání literatury jako takové (Bob Dylan a diskuse nad jeho „literárností“ či „písničkářstvím“), tak Gaiman je zcela novým typem nominovaného. Je totiž definován svou rolí v žánru a obci jeho fanoušků. A v tomto ohledu skutečně nemohli hlavy študované vybrat lépe.
Než se dostaneme k tomu, proč je Neil Gaiman ve svém rybníčku (který je ve skutečnosti oním záhadným oceánem na konci uličky, abychom parafrázovali jeden z jeho posledních románů) možná tím největším jménem, je dobré si připomenout, že je vlastně logickou volbou i pro klasickou nobelovku a její konzervativnější pojetí.
Brit s židovskými předky z východní Evropy, který se prosadil nejprve jako novinář (a autor jednak skvělé monografie o Douglasu Adamsovi, jednak souboru nejzábavnějších výroků spojených s fantastikou), se stal jednou z nejzářivějších hvězd na poli komiksu v době, kdy se toto médium definitivně zbavovalo nálepky pokleslé či dětinské zábavy (především sérií Sandman), přesídlil do Spojených států, prosadil se jako romanopisec, který odhalil magickou realitu nejen Londýna (Nikdykde), ale i Spojených států a celého Nového světa (Američtí bohové). Jako by byl věčným poutníkem (slovo tulák se zde skutečně nehodí) mezi médii a světy. Jeho tvorba, osekána na kost, je vyprávěním o síle vyprávění, jak předávání příběhů mění realitu a nás samé. Jeho práce by se neztratily vedle Ishigura ani Rushdieho — v některých ohledech spíše naopak.
Gaimanovo Nikdykde je dodnes dílem, které poměřuje kvalitu tzv. městské fantasy — příběhů odhalujících magický rozměr moderních velkoměst, v nichž se prolíná všednost a magie. Gaiman je zde dědicem Charlese Dickense i Mervyna Peaka. V Amerických bozích koncept městské fantasy narouboval na až kerouackovský příběh „na cestě“ o hledání duše jednoho kontinentu a moderní doby. Pokud bychom měli jmenovat jediný fantasy román, který v posledních dvaceti letech ukázal sílu, potenciál a ambice žánru, jsou to právě Američtí bohové (a hodně daleko za nimi Nádraží Perdido, jehož autor China Miéville bohužel přesně v polovině hodil ambice za hlavu a střihl to zkratkou k brutálně zábavnému béčku ve stylu new weird).
Gaiman ovšem fascinuje i svými knihami pro mládež — Hvězdný prach je jednou z nejkrásnějších moderních pohádek, Koralina jednou z nejděsivějších. A Kniha hřbitova je něčím, co by chtěl asi napsat Tim Burton, až jednou vyroste (což se už asi nikdy nestane). Gaiman je mistrem v temné linii dětských příběhů, do nichž občas zavítali takoví autoři, jako jsou Stephen King (Dračí oči) nebo Clive Barker (Zloděj duší, Abarat). Ponechme stranou všechna kouzla a dostaneme hodně kruté, ale nakonec romantické a nadějeplné příběhy o paměti, ztrátě nevinnosti, odpovědnosti. No a mimochodem, krom skvělých románů píše Gaiman i skvělé povídky.
To vše je ovšem jen část jeho úspěchu. Důvod, proč tak skvěle reprezentuje to nejlepší z fantasy (nebo fantastiky), je i jeho osobní kouzlo. Poslechněte si jím namluvený Hvězdný prach, prozkoumejte zákoutí vzájemného přátelství mezi ním a Tori Amos nebo jeho ženou Amandou Palmer. Přečtěte si jeho sloupky, komentáře nebo si poslechněte jeho historky — jako třeba tu o něm a Terrym Pratchettovi, kde dochází k pointě, že jednoho z nejlepších humoristů dvacátého století poháněl především zuřivý vztek (napsali spolu apokalyptický román Dobrá znamení).
Gaiman je prostě a jednoduše dokonalý mix čaroděje — vypadá jako mladý Gandalf v dobách, kdy ve Středozemi byl ještě čas na punkové večírky — a skutečného britského gentlemana bez zátěže aristokratického elitářství. Je autorem, který ukazuje, že mít fantazii a sny, a dokonce v ně věřit, není dětinské ani podezřelé, ale vznešené. A že ta vznešenost opravdu může být zábavná!
Pro cenu, která si dala za cíl ukázat, že v literatuře jde především o lidskost oproštěnou od předsudků i rigorozity, je dokonalou volbou.