Vztah k literatuře přestal být čímsi samozřejmým

Má literatura jako povinný maturitní předmět dnes ještě smysl? V maturitě má literatura smysl jen na některých školách a v profilové části. Zkoušet literaturu jednotným, centrálně nařízeným způsobem podle mě smysl nemá. Na podobu maturitní zkoušky z češtiny a literatury se snáší z různých stran kritika — nutí k samoúčelnému memorování, konzervuje literaturu, nenechává prostor pro interpretaci a podobně. Jak by měla vypadat dobrá zkouška z literatury? Jasněji bych oddělil společnou a profilovou část maturity. Ve společné části, tedy testu, literatura fakticky už dnes není, respektive zcela okrajově. To je myslím správně. V profilové části bych přizpůsobil podobu zkoušky charakteru školy a absolventů. Tedy někde to může být včetně literárního dějepisu a teorie, někde s důrazem na interpretaci, někde směřováno na „občanskou“ orientaci v literatuře. Současný jednotný mustr a tuhý itinerář hodnotě zkoušky neprospívá. Na druhou stranu mám pocit, že dnešní podoba maturity je přece jen lepší než ty desítky maturitních literárně-dějepisných otázek, které byly ještě před pár lety fakticky normou. Dobrá výuka literatury a zkouška z ní má konkrétním studentům konkrétní školy ukázat, proč je to důležitá disciplína, proč je nutnou součástí moderního vzdělání a k čemu jim v jejich osobním a pracovním životě bude. Toto pojetí na školách existuje, ale spíše výjimečně.

Tomáš Feřtek, foto: archiv Tomáše Feřteka

Když se posuneme od maturity do výuky, je pro výuku dnešních dětí systematické setkávání s literaturou důležité? Připadá mi klíčové. Bez ní ztratí kontakt s kulturou dvou tří staletí. Literatura představuje fascinující a mimořádně komplexní „konzervu“ uplynulého času. Navíc přece jen přístupnější širšímu publiku, než je výtvarné umění či hudba. A to není jediný důvod. Literatura je osobitý způsob interpretace světa, nenahraditelný jakýmkoli jiným výkladovým klíčem – čistě estetickým, emočním či naopak scientistickým. Výstižné mi přijde to, co píše Kundera v eseji Umění románu – že román je neredukovatelným způsobem pojmenování reality. Často se výuce literatury vyčítá zbytečný důraz na „biflování“ a naopak málo interpretace a kreativní práce s textem. Lze se ale literaturou zabývat bez znalosti alespoň základních faktů a historického kontextu? To přece není nesmiřitelný protiklad. Problém současné školy je, že se učíte kontext a fakta a na interpretaci nedojde nebo je školometská a nikoho nezasáhne osobně. Pokud jsem to zažil opačně, tedy že se primárně pracuje s dílem a textem jako s osobním sdělením a tam, kde je to nutné, se doplňuje kontext a fakta či literární teorie, fungovalo to výborně a mimořádně motivačně. Základem je zkoumat živý text, to ostatní jsou jen nástroje, které volím podle toho, zda jsou potřeba. Někdy ta fakta k interpretaci potřebujete, někdy ne. Úlohou učitele je to rozlišit. Čtenářské výzkumy Jiřího Trávníčka ukazují pokles zájmu o čtení především u mladých lidí. Jak si dnes mládež buduje ke knihám a literatuře vztah? Už nežijeme v alfabetické kultuře, ale v audiovizuální, takže je ten pokles logický. Na otázku, jak si k literatuře mládež dnes buduje vztah, odpovědět neumím, respektive o tom vím velmi málo. Je zjevné, že vztah k literatuře a čtení dnes přestal být čímsi samozřejmým a je třeba volit strategie, které žákům vysvětlí věci, jež ještě před dvaceti lety byly samozřejmou součástí kulturního kódu. Ale ty „technologie“ pro budování čtenářské gramotnosti, výuku psaní, vnímání a interpretaci literatury existují, jsou ověřené a mnoho učitelů je po léta úspěšně používá. Ale je fakt, že ono „mnoho“ znamená pravděpodobně jen pár procent z celkového počtu pedagogů. V literárních kruzích, například na nedávném Sjezdu spisovatelů, se mluví o tom, že současná česká literatura se málo čte i kvůli podobě školní literární výuky. Vidíte tam spojitost? Jen okrajovou. Ten hlavní propad je způsoben změnou distribuce informací v prosíťované společnosti, poklesem veřejné autority psaného slova, změnou postavení spisovatelů jako veřejně činných a ceněných intelektuálů a dalšími společenskými fenomény. Způsob výuky v tom hraje jen malou roli. A je tedy samozřejmě otázka, nakolik a u jak velké části populace „dobrý“ způsob výuky může vliv těchto trendů změnit. Učitel může motivovat část třídy k tomu, aby vnímala současnou literaturu jako důležitou, přesto není pravděpodobné, že by to změnilo postupné uvadání jejího vlivu. Ale podobně „uvadl“ o dobrých sto let dříve vliv vážné hudby a skladatelů, kteří byli v osmnáctém a devatenáctém století společenskými ikonami. Nejde tedy o nic nového a je jen otázka, kdo další je na řadě.