14/03/2018 | portrét |

Za divočinu se platí zimou, nedostatkem, mlčením…

Spisovatel a publicista Aleš Palán (nar. 1965) je autorem úctyhodných čtyř desítek titulů, z toho zhruba polovinu tvoří knižní rozhovory. Vždy věděl, za kým jít, vždy se uměl tázat, ale v jeho posledních knižních projektech se zřetelně rýsují vyšší ambice. Autorské? Ne nutně. Když se výživné téma, respondenti, důvěra, otázky i odpovědi střetnou v ideální konstelaci, z „reportéra“ se stává demiurg, klíčník k zasutým světům. Přesně to se odehrálo v Palánově nové knize rozhovorů věnovaných šumavským samotářům Raději zešílet v divočině.

Kdo nebo co vás k této práci inspirovalo a jak dlouho trvala?

Trvalo to dva roky. Ne, že bych na Šumavě strávil celou tu dobu, ale pobýval jsem tam opravdu hodně. A ještě víc času jsem věnoval zpracování svých nahrávek z divočiny. Inspirace? Na tu já moc nevěřím. Věřím na práci a na pochopení souvislostí. Mnoho z to, čím si šumavští poustevníci prošli, přitom dodnes plně nechápu. Ale nevzdávám to. Tahle má „práce“ bude pokračovat i po vydání knihy.

Hádám, zda za tím vším nevězí docela známý básník Roman Szpuk, který knihu otevírá.

Ne, že by Roman stál za vším, ale první byl. V době, kdy jsem s ním mluvil, spal od jara do podzimu pod širákem, v hovoru byl až sebevražedně otevřený. A znal pár dalších samotářů. Ti pak věděli zase o někom dalším. Takto, na doporučení, jsem mohl nahlédnout do toho fascinujícího světa lesních chýší, samot a maringotek.

Jak jste si „otevíral“ lidi, kteří osaměle žijí v šumavské přírodě? Takové osoby asi moc o publicitu nestojí. Neměly obavy, že vydání knihy bude zároveň „výprodejem“ jejich ústraní?

Já si je neotvíral. Obdivoval jsem je. Vážil si jich. Choval k nim respekt. Stal jsem se jim přítelem – alespoň některým z nich. Teprve pak jsme si mohli začít povídat, opravdu jako rovný s rovným. V podmínkách, ve kterých by zřejmě žádný z nás nepřečkal ani týden, oni žijí deset až padesát roků. Dokážou se o sebe postarat, nacházejí svobodu ve skromnosti, rozumějí podnebí, setkávají se s divokými zvířaty i s přízraky… Obstáli. Takové osobnosti nemůže nějaká kniha rozhodit. Přečkali už horší věci. To spíš my bychom mohli mít obavy z toho, když nahlédneme do jejich světa. Možná na něco tak odlišného nejsme připraveni. Jak bychom mohli být?

Aleš Palán a poustevník Mirek Sedláček, foto: Roman Szpuk

Čekal bych, že výsledek zaujme řekněme sociologicky, různými spletitými příběhy a motivacemi odchodů do divočiny, ale tato linka je vlastně docela očekávatelná. Co působí nejvíc, jsou svědectví o duchovním hledání těch lidí. Někdy kráčí skoro po hraně šílenství, ale vždy je to velmi autentické a v ničem nepodobné obligátním duchovním eskapádám.

Potřeba samoty a vnímání duchovní roviny našich životů. To jsou jediné dva svorníky, které jsou společné všem mých osmi šumavským respondentům. Všichni mluví o svých transcendentálních zkušenostech nesmírně otevřeně a ochotně. Někteří to téma sami začali – kolikrát se s něčím takovým setkáme ve světě, který obýváme? Nejsou to žádná prefabrikovaná moudra z kostelů a knih. Vše je navýsost originální. A protože jsem dlouhodobě přesvědčen, že pravda se zdržuje zejména na okrajích, myslím, že se tu můžeme dozvědět něco zcela podstatného.

Jedna z mnoha vašich replik zní: „Skoro všichni jsme nějak zakotvení, chycení (tj. v práci, rodině, společnosti). V téhle knížce hledám, jestli a za jakou cenu, je možný opak.“ Jaká je tedy cena za ústraní v divočině?

Ta cena je strašlivá. Zaplatit ji dokáže jen opravdový boháč. Platí se zraněními, podotýkám, že nepoukazuji na žádná abstrakta, mluvím třeba o zlomené páteři či uříznuté ruce, platí se zimou, nedostatkem, mlčením… Před mnoha lety jsem dělal knihu rozhovorů se syny staroříšského nakladatele Josefa Floriana. Od svých spolupracovníků, rodiny i sám od sebe požadoval iniciátor Dobrého díla bezmeznou loajalitu a nasazení bez nároku na odměnu či ohlas. Nabízel ono churchillovské krev, pot a slzy, ale navíc také spásu. Nic menšího. Požadoval úplně všechno – a úplně všechno ve svém křesťanském pojetí světa i zprostředkovával. Tyto maximální veličiny na obou stranách úměry má dáti – dal nacházím i u šumavských samotářů.

Zřejmě i laika neznalého řemesla nad stránkami napadne, nakolik jde o záznam skutečně řečeného a nakolik je text svébytným literárním žánrem. Nejde spíše o jakési autorské „esenciální zkratky“ dotyčných lidí a jejich výpovědí?

Literární žánr, autorský přístup? Tohle mě opravdu moc nezajímá. Mě zajímají ti lidi. Každý z nich je jiný, jeden přemýšlí ve faktech, jiný se ukolébává svými vizemi, další sám sebe vnímá jako nějaký mýtus. Tomu odpovídalo mé naslouchání a následně zpracování textu. Snažil jsem se pochopitelně vyhmátnout to podstatné. Ale tak je tomu v každé dobré publicistice. Pokud si někdo po nobelistech Alexijevičové a Dylanovi pořád namlouvá, že román je něco víc než esej a dejme tomu poezie víc než rozhovor, jsou to klapky na očích, které přidržuje sám sobě.

Co jste se při té zvláštní práci dozvěděl sám o sobě?

Že bych také chtěl žít v divočině. Chtěl bych číst tolik, jako Tony ve své maringotce. Rozumět mrakům tak, jako Roman na meteorologické stanici. Potkat se s rysem na dva metry jako Míra. Dokázat se vymanit z moci vlastních démonů jako Jáchym. A milovat zvířata nesentimentální láskou jako Martina. Kromě toho jsem se dozvěděl, že nic z toho nedokážu. Mám ale dobré učitele.