V dopise adresovaném ČS fandomu (tedy provozovateli soutěže) skupina „přispěvatelů a čtenářů“ vybízela k přehodnocení přístupu k obálkám jednotlivých Mloků. Těm již několik let dominuje výrazná (a výrazně odhalená) ženská postava. Podle autorů dopisu se jedná o kresby neodpovídající prestiži soutěže, které navíc cílí na nízké pudy a především mužské čtenáře v duchu primitivních atrakcí devadesátých let. Cílem tedy bylo iniciovat změnu stylu obálek Mloka a také poukázat na údajně přežívající stereotyp, že fantastika je mužská záležitost.

Předčasné zveřejnění textu vyvolalo řadu ohlasů, z nichž některé vedly na sociálních sítích či na žánrových webech k rozvinutí debaty, jiné naopak tamtéž sklouzly k bagatelizaci možného problému i autorů (hlavně autorek) dopisu — především z hlediska fundovanosti a s ním spojeného věku. Ovšem právě věk je zde klíčový. Mezi podepsanými nalezneme například Julii Novákovou nebo Jana Kotouče — tedy dokonalé zástupce generace, která se možná fyzicky stále pohybuje hlavně v českém prostoru, ale virtuálně žije již někde jinde než generace předchozí. Oba publikují v angličtině a pomáhají prorazit dalším autorům a autorkám. Pokud tedy právě oni připojí k podobné výzvě svůj podpis, je třeba okamžitě s jakoukoliv bagatelizací přestat a zamyslet se.

Jsou stávající obálky Mloků vhodným reprezentantem Ceny Karla Čapka a potažmo i fantastiky jako takové? A máme zde jakousi genderovou revoluci?

V odpovědi na první otázku je třeba přiznat, že v dopise uvedený odkaz na pokleslou estetiku fantastiky devadesátých let je logický, když o obálkách rozhodují lidé plus minus o generaci až dvě starší než právě Kotouč s Novákovou. Na druhou stranu také platí, že oproti kdysi populárním „naolejovaným“ ilustracím Borise Valleja či Luise Roya se jedná vlastně o relativně vkusné akty.

Navíc fantastika má sklony ke klišé z principu — a stran obálek se nejedná o žádnou výjimku. Nahá či polonahá žena si může podávat ruce s podobně zobrazovanými muži, generickými krajinkami fantasy říší či sci-fi světů a nejrůznější havětí od draků po vetřelce. O fetišizaci strojů a mixu všeho zmíněného ani nemluvě. I tato klišé však prochází vývojem.

mlok-2016

A to nás vede k odpovědi na druhou otázku. Označovat obálky Mloka za sexistické a nedůstojné je přehnané. Ženský prvek na nich je navíc víc než čímkoliv jiným jen jakýmsi jednotícím prvkem řady — ale jako takový je namístě ho zhodnotit jako už zastaralý. Na mladší generaci — nikoliv na muže či ženy — už prostě nepůsobí dobře. Stejně jako na čtenáře zvyklé na obálkovou politiku nakladatelství, která nejsou primárně zaměřená na fantastiku (Argo, Host, Kniha Zlín aj.).

A právě tato obměna (generační a příliv čtenářů z mimofandomových vod) je pro současnou minikauzu určující, nikoliv gender jako takový. Vydavatelé Mloka použili obrázek, u něhož bylo hlavním kritériem, zda se jim líbí. Autoři dopisu by naopak rádi, kdyby se rozhodovalo především v návaznosti na obsah knihy (je tam podobná ženská postava? Ne? Tak proč je na obálce?), na prestiž soutěže a ceny (tady mám určité pochybnosti, že je to vzhledem k tomu, jakou má dnes Mlok pozici, úplně dobrý nápad…) a ještě jako bonus by se započítalo pozitivní ideologické působení kresby ve fantastice (aneb reflexe podílu ženských autorek a témat).

Třetí bod je ovšem příliš vágní. Jak by podle něj měla vlastně vypadat práce s ženskou postavou (protože zcela se jí vzdát by bylo proti zadání)? Snaha změnit styl mločích obálek je jistě namístě, ale cílem by mělo být především souznění s obsahem — ať už konkrétní ilustrací vycházející z děje, nebo kupříkladu čistě grafické řešení. Snaha propojovat obálku ještě s nějakým vzděláváním čtenářstva je však problematická obecně a u sborníků zvlášť.

Mločí kauza je tak spíše dalším z generačních konfliktů (pro který může být genderová problematika vzhledem ke složení aktérů sice logickým, ale v podstatě jen zástupným spouštěcím motivem), jakými byly v devadesátých letech nástup autorů obeznámených již nejen se sci-fi, ale i s fantasy, nebo ještě o něco později odklon od dějové fantastiky k textům pracujícím hlavně se stylem. S generačním rozměrem věci ostatně souvisí i způsob, jakým se dopis šířil. Zdaleka nejvíc nakonec o genderových stereotypech vypovídá skutečnost, že se celá diskuse v podstatě omezila právě na „ženskou“ otázku.

Zúžení problému na jedné straně a snaha vydestilovat jakousi genderově vyváženou estetiku s přesahem na druhé jsou však ve výsledku škodlivé a vedou k obdobě zákopové války reálně tak hrozí, že iniciativa, jako řada jiných, prostě vyšumí. Což by byla škoda, přestože je zábavným paradoxem, že taková „mločí“ genderová vyváženost by dnes v zahraničí byla konzervativním retrem, jak ukazuje například i u nás vydaný román (a obálka) Ann Leckieové Ve službách Spravedlnosti, který všechen gender řeší čistě přes lingvistiku a stereotypní uvažování čtenářů, zda je postava on nebo ona, podle situací, do kterých se dostane, a rolí, které v nich zaujme.