11/02/2021 | komentář | Miroslav Balaštík

Za kulturní politiku si můžeme sami

Ty události se ve třetím adventním týdnu sešly téměř na den. Pohřeb světově proslulého novináře a jednoho z hybatelů československého jara šedesátých let Antonína J. Liehma a veřejná diskuse nad Tezemi státní kulturní politiky 2021—2025 pořádaná ministerstvem kultury. Přímá souvislost mezi nimi není žádná, přesto jako by k sobě zvláštním způsobem patřily.

Osud A. J. Liehma je v mnoha ohledech typický pro řadu posrpnových exulantů. Zásadním způsobem se podílel na kulturním zázraku šedesátých let, který ukázal, že Československo ani dvacet let po komunistickém puči nepřestalo být součástí Evropy. Ba co víc, že filmy, romány, divadlo i výtvarná scéna (navzdory a částečně možná i díky režimu) jsou schopny inspirovat daleko za hranicemi a, jak by řekl Milan Kundera, obhájit právo malého národa na vlastní existenci. Po příchodu sovětských vojsk Liehm pochopil, že on sám by svou další existenci zde uhájil stěží, a odešel tam, kde byl doma alespoň kulturně. Výčet jeho aktivit v americkém a francouzském exilu je ohromující, zato návrat do vlasti po roce 1989 spíše rozpačitý. „Po pěti letech se vrací těžko, po deseti letech to prakticky nejde a po dvaceti letech není kam se vracet,“ napsal v knize Minulost v přítomnosti. Po dvacetileté zkušenosti života na Západě Liehm dobře věděl, že zavedení demokracie a kapitalismu přinese svobodu a na pulty vše od banánů po hrady a zámky, ale samo o sobě nás to ve světě výjimečnými neučiní. Demokracie ani kapitalismus nejsou zásluha, a co hůř, tyto principy přijímané bezhlavě mohou být ve vztahu ke kultuře a umění dokonce destruktivní. A protože mluvil a psal o tom, že novou přítomnost nestvoříme jen tím, že zavrhneme minulost, brali ho budovatelé trhu a peněz bez přívlastků, s blazeovanou shovívavostí jako popleteného levičáka, který uvízl v šedesátých letech. A. J. Liehm po čtrnácti letech v Listech vzpomínal:

V devadesátém roce mě pozvali na schůzi předsednictva FITESu. Zapřísahal jsem všechny přítomné, aby nedopustili privatizaci Barrandova ani rozkulačení Státního filmu, aniž bude jasné, co dál. Málem mě vyhodili z okna, včetně Věry Chytilové a Vlaďky Vihanové — které pak, mnohem rychleji než ostatní, pochopily a litovaly. O pár let později potvrdil český ministr kultury před nechápajícím fórem, že my žádnou kulturní politiku nechceme, nemáme a mít nebudeme, protože kulturní politika je komunismus… A to už radši nepřipomínám program, který vyhlásil dnešní prezident, tehdy ministerský předseda [Václav Klaus — pozn. M. B.]: „Musíme skoncovat s obrazem Čech jako země kultury.“

Jako jeden z mála si Liehm v devadesátých letech uvědomoval, že vysoké a náročné umění se v tak malé zemi neobejde bez výrazné a systematické státní podpory. Že stát musí mít svou kulturní politiku, protože místo v Evropě nám nezajistí export smontovaných plechů, ale jedině umění, které bude podněcovat představivost a tvořivost v dalších oborech a za našimi hranicemi.

Na Liehmovy názory jsem intenzivně myslel, když jsem sledoval online debatu nad Tezemi státní kulturní politiky pro nadcházející pětiletku, které připravuje ministerstvo kultury, a zažíval pocit několikerého déjà vu.

Za posledních dvacet let vznikly na ministerstvu kultury kromě mnoha jiných strategických dokumentů přinejmenším čtyři detailně rozpracované „kulturní politiky“ — dokumenty schválené jednotlivými vládami, a to včetně konkrétních úkolů, zodpovědnosti za jejich plnění a termínů. Ve všech těchto dokumentech se ve vztahu k živému umění dvacet let opakuje jinými slovy totéž: je třeba zjednodušit a sjednotit grantový systém (a vyřešit fungování Státního fondu kultury), umožnit víceleté a vícezdrojové financování kulturních aktivit, institucí a příspěvkových organizací a především: navýšit výdaje na kulturu (mimo výdaje na církve, které dnes v rámci rozpočtu ministerstva tvoří téměř čtvrtinu!) na jedno procento státního rozpočtu. Právě na něm totiž stojí koncepce celé kulturní politiky.

Více než dvacet let se k tomu vlády i ministři kultury dokola zavazují, zadávají si úkoly a termíny, aniž by se však cokoli splnilo. A bohužel aniž by plnění vůbec někdo vyžadoval. Výsledkem je, že česká kultura je v evropském (neřkuli světovém) měřítku desítky let zcela neviditelná a jako otázka národního významu se řeší to, jestli se mohou superby vyrábět v Bratislavě.

Má-li být ministerstvo pro kulturní obec důvěryhodným partnerem, je v první řadě potřeba udělat audit toho, k čemu se zavázalo v minulých letech, posypat si hlavu popelem (je úplně jedno, že za to současný ministr nemůže, protože je-li ministrem, reprezentuje resort i ve vztahu k jeho minulosti), vyvodit odpovědnost a pokusit se o nápravu. A to i za tu cenu, že ministr kultury práskne dveřmi a odejde z vlády, pokud ono slibované procento ze státního rozpočtu nezíská.

Ministerstvo se však, zdá se, vydává opačnou cestou. To, co se doposud neudělalo, buď vypouští (převedení příspěvkových organizací na veřejné kulturní instituce, k čemuž se zavázala i tato vláda ve svém programovém prohlášení), nebo posunuje do říše snů, kde je možné cokoli. Přestože se jeho rozpočet ani zdaleka neblíží jednomu procentu a letošní rok počítá dokonce se snížením oproti loňsku (!), mluví se rovnou o jednom a půl procentu a vymýšlí se další oblasti, kam by měly tyto imaginární prostředky směřovat (jako jsou kreativní průmysly). Nemá však smysl namítat, že pokud by k takovému rozšíření došlo v rámci stávajícího rozpočtu, znamenalo by to pouze neřízenou destrukci. Stejně jako u předchozích kulturních strategií se s pravděpodobností hraničící s jistotou nic z toho nikdy realizovat nebude. Vytvářet další novou kulturní politiku je u nás totiž stejné jako věštit nebožtíkovi z dlaně šťastnou budoucnost.

Co je však na celém tomto pětiletém rituálu sestavování a debat nad další novou kulturní politikou zarážející, je ochota kulturní obce se ho účastnit a devótní vděčnost, jakou přitom její zástupci projevují svému resortnímu ministrovi za to, že s nimi vůbec mluví.

V případě Lubomíra Zaorálka pro to lze mít do jisté míry pochopení, neboť je to vzdělanec a intelektuál a mluví stejným jazykem. Neznamená to však, že bychom byli na stejné lodi. Lubomír Zaorálek je ministrem a od této funkce musíme očekávat něco zcela jiného než inteligentní diskusi a pocit, že nám někdo rozumí. Myslet si totiž, že sebelépe napsaná strategie může změnit uvažování ministerstva financí, které už od dob zmiňovaného kulturtrégra Klause řídí naši zemi, je stejně naivní jako doufat, že když hezky poprosíme bankomat, přihodí nám stovku navíc.

I toho si byl A. J. Liehm vědom. „Bez tlaku zvenčí,“ psal v Listech, „přece žádná vláda ani parlament neudělají, k čemu nemají samy chuť nebo o čem si myslí, že jim nepřinese dost hlasů.“

To, že z kulturní politiky se za dvacet let nepodařilo nic realizovat, je tedy také chybou nás, kteří kulturu navzdory všemu vytváříme a poskytujeme vládě alibi tím, že se účastníme nových a dalších bezvýznamných debat. Nevážíme si zřejmě vlastní práce natolik, abychom byli ochotni opustit své kruhy a hlasitě se dožadovat plnění slibů, které tato a předchozí vlády ve vztahu ke kultuře nesčetněkrát učinily. Možná ale skutečně není čeho si vážit, neboť za třicet let svobodného vývoje nedokázala naše „demokratická“ kultura vyprodukovat ani zlomek toho, co ta „komunistická“ během jednoho desetiletí. Možná si tedy další novou kulturní politiku zasloužíme.

Autor je šéfredaktor Hosta.