Pohleďte na duhu. Dokud trvá, je to — nebo se jeví, že je to — pestrobarevný oblouk klenoucí se v prostoru. Dotýká se obzoru mezi tamtím komínem a támhletím stromem. Vedu-li přímku od slunce, které je za mnou, skrze svou hlavu dopředu, směřuje přímka do středu kružnice, jejíž je duha částí. A teď, ještě než se duha vytratí, rozpomeňte se na všechno, co jste kdy slyšeli o ní a jejích příčinách, a položte si otázku: Existuje duha doopravdy?

Jistě víte, že kdyby pár kilometrů před stávajícím obzorem stál kopec, duha by se dotýkala země před ním, nikoli za ním, kde je teď. Také víte, že kdybyste se odebrali na místo, kde se duha dotýká země (nebo se tak jeví), zcela určitě byste ji „tam“ nenalezli. Zkrátka, takové zamyšlení vás přivede k závěru, že duha je výsledkem spolupůsobení dešťových kapek, slunce a vašeho vidění.

Když se ptám, zda nějaký neuchopitelný jev nebo reprezentace existuje doopravdy, obvykle tím míním otázku, zda existuje nezávisle na mém vidění. Bude duha na svém místě například, když zavřu oči, když popojdu nebo když se od ní odvrátím? Jestliže slovo „existuje doopravdy“ míníte právě takto, budete v pokušení dodat, že dešťové kapky a slunce existují doopravdy, ale duha ne.

Vyplývá snad z toho, že když někdo zahlédne duhu, tak duha „je“, jinými slovy že nelze rozlišit mezi halucinacemi nebo představami blázna, který vidí duhu třeba i za jasného dne, a duhou skutečnou? Jistěže nikoli: nebyla jste přece sama, kdo tu duhu viděl, byl přece s vámi i váš přítel. (Vyhýbám se otázce, zda jste oba pozorovali „tutéž“ duhu, protože tato kniha se nezabývá metafyzikou, ale dějinami, a tyto úvodní kapitoly mají jen rozptýlit jisté klamné představy.) Navíc prostřednictvím lidského jazyka dobře víte, že i tisíce jiných lidí pozorovaly duhu poté, co zapršelo, avšak nevíte o nikom, kdo by tvrdil, že zahlédl duhu, když bylo úplně zataženo nebo úplně jasno. Když vás tedy někdo bude za bezoblačného dne přesvědčovat, že vidí duhu, pak sice můžete věřit, že ji snad i vidí a nejde o prachobyčejnou lež, a přesto můžete spolehlivě prohlásit, že duha, kterou vidí, „není“.

Zkrátka, pokud jde o to, zda nějaká věc je či není, praktický rozdíl mezi duhou ve snu či v halucinaci a duhou opravdovou spočívá v tom, že ačkoli v obou případech jde o reprezentaci či jev (tj. něco, co vnímám jako jsoucí), jen ten druhý případ je reprezentace sdílená čili kolektivní. Nyní pohleďte na strom. Ten se od duhy značně liší. Když k němu dojdete, najdete ho „tam“. Navíc, v tomto případě, se nemusíte jen dívat. Slyšíte třeba šum jeho listí ve větru. Možná vnímáte jeho vůni. Bezpochyby se ho můžete dotknout. Vaše vjemy se propojí a ujistí vás, že před vámi je to, čemu říkáme pevná hmota. Proberte si teď strom stejně, jako jste probrali duhu. Rozpomeňte se na vše, co jste kdy slyšeli o hmotě a její elementární struktuře, a ptejte se, zda strom „doopravdy existuje“. Jsem dalek toho, abych vás dogmaticky přesvědčoval, že atomy, elektrony, jádra atd. — z nichž, jak jsme se učili, sestává všechna hmota včetně dřeva — představují konkrétní a rozpoznatelné objekty srovnatelné s kapkami deště. Avšak pokud „částice“ (pro jednoduchost jim budu takto říkat) existují a všechno se z nich skládá, tak — protože „částice“ nejsou o nic víc jako to, co nazývám stromem, než jsou vodní kapky jako to, co nazývám duhou — pak z toho medle plyne, že jako duha vyvstává spolupůsobením vodních kapek a mého vidění, i strom je výsledkem spolupůsobení částic a mého vidění a jiného smyslového vnímání. Ať definujeme částice jakkoli, strom jako takový je reprezentací. Rozdíl mezi skutečným stromem a halucinací stromu je pro nás stejný jako mezi duhou a halucinací duhy. Jinými slovy, strom, který „doopravdy existuje“, je kolektivní reprezentace. Skutečnost, že přelud stromu se liší od stromu skutečného a že je pošetilost obojí zaměňovat, je vskutku a doslova věcí „obecného povědomí“.

I v případě vodních kapek se samozřejmě stejně jako v případě stromu předpokládají částice v pozadí. Vztah kapka—duha je jen obrazem či analogií, nikoli instancí vztahu částice—reprezentace.

Znovu dodávám, že pokud si někdo bude přát rozvíjet tento argument do hloubky a prohlásí, že co platí pro kapky, musí platit i pro samotné částice, a tudíž neexistuje žádná „realita mimo myšlení“, nebudu se s ním hádat, ale ponechám ho v jeho samotě. Toto není kniha o metafyzice a nic mě nepudí k tvrzení — patrně beztak nedávajícímu příliš smysl —, že stromy či duha, anebo i částice „neexistují doopravdy“. Tato kniha nebyla napsána proto, že by autor měl ambice předložit teorii vnímání, nýbrž proto, že má dojem, že překotný rozvoj věd, zejména fyziky, v devatenáctém a dvacátém století měl některé závažné důsledky, které nebyly dostatečně brány v úvahu při utváření obecné představy, kterou ve dvacátém století máme o podstatě vesmíru a o dějinách planety a člověka. Lepším termínem než „částice“ by snad bylo „nereprezentované“ — to proto, že cokoli částicového jakožto základ reprezentací bude vždy svádět k další fyzikální analýze. Navíc atomy, protony a elektrony moderní fyziky jsou dnes obecně pojímány nikoli jako částice, ale spíše jako teoretické modely či symboly neznámé podstaty za hranicí vnímatelnosti. V těchto úvodních odstavcích se nesnažím o nic jiného, než abych poukázal na to, že ať budeme pokládat za „nereprezentované“ pozadí našich vjemů cokoliv, svět, jak ho známe, který vnímáme a ve kterém jsme doma — modrá obloha s bílými oblaky, zvuk vodopádu nebo autobusu, tvary a vůně květin, vzhled a projevy zvířat i tváře našich přátel —, a také svět (s výjimkou speciální oblasti fyziky), který metodicky prozkoumávají nejrůznější odborníci, je soustava kolektivních reprezentací. Nastává čas, kdy musíme buď přijmout tuto pravdu o světě, anebo zavrhnout fyzikální teorie jakožto vyumělkované bludy. Obojí najednou mít nemůžeme.

Překlad Milan M. Horák a Anton Markoš

 

Vychází v nakladatelství Malvern.