Při vzpomínce na Vrána u sebe v pracovně jsem se div nerozesmál. Vrán vystavující účet za absolvované sezení. Vrán doporučený praktickým lékařem jakožto kontakt dohledatelný v seznamech Národní zdravotní služby. Vrán zvažující psychoanalýzu podle Winnicotta, pak zavrtění hlavou a zdráhavý příklon ke Kleinové.

Ano, je vážně vynikající, ujistil jsem svého nejlepšího kamaráda. Nemusíš si dělat starosti. Vzal si mě pod křídla specialista.

 

Kluci

Někdy v době, kdy mamka umřela, se přihnal hurikán a vyvrátil hodně stromů. V lese u pláže poblíž babiččina domu zůstala spousta zpola spadlých kmenů, které se opíraly o ty, co tu melu přestály.

Lezl jsem po nich výš a výš, až je váha mého těla strhla a já spadl na zem. Občas do měkkého zeleného jehličí, jindy do hromady pichlavých větví. Můj bratr křičel: MRTVOLA!

Už si nepamatuju, jestli tu zábavu vymyslel on nebo Vrán.

Táta pro nás do lesa přišel, když se začalo stmívat, a vyděsil se: „Ty krvácíš. Sakra, krvácíš úplně všude!“ Byl jsem otupělý zimou a škrábance mě pálily a táta brášku napomenul, že by se měl nad svým chováním vážně zamyslet.

 

Vrán

Tohle je pravda pravdoucí.

Létal světem jeden démon, který se živil žalem. Vtom k němu ze dveří a z oken domu čerstvého vdovce zavanula lahodná vůně syrové hrůzy a nečekané ztráty.

A tak se ten zloduch rozhodl, že si najde cestu dovnitř.

Když byly jednou večer děti čistě vymydlené a otec jim vyprávěl pohádku, ozvalo se rázné:

Buch buch buch. „Otevřete, otevřete, prosím. To jsem já z domu číslo padesát šest… Keith. Keith Coleridge. Došlo mi mléko — nevypomohli byste mi?“

Moudrý otec však věděl, že v jejich tiché krátké ulici žádný dům číslo padesát šest není, a neotevřel.

Další noc to démon zkusil znovu.

Buch buch buch. „Otevřete, otevřete, prosím. Jsem z vydavatelství Parenthesis. To jsem já, Paul… Paul Graves. Dozvěděl jsem se tu hroznou novinu. Je mi vážně moc líto, že jsem se u vás nestavil dřív. Nesu pizzu a nějaké hračky pro děti.“

Nicméně bdělý otec věděl, že v Parenthesis pracuje jeden Pete a jeden Phil, ale žádný Paul, a tak neotevřel.

Další večer zloduch narazil do dveří, modře blikal a houkal jako siréna.

BUCH BUCH BUCH! „Otevřete! Policie! Víme, že jste tam! Tak pohyb, je to naléhavé! Máte pět vteřin na to, abyste otevřel, jinak vyrazíme dveře!“

Jenže zkušený truchlící muž věděl něco o zákonech i o policejní praxi a vycítil lež.

Démon odešel s nepořízenou a lámal si hlavu, jak to nastrojit. Byl to ukázkově podlý démon, a tak vymyslel mrzký, zato slibný plán.

Buch buch buch. Ťuk ťuk ťuk. „Kluci? To jsem já, maminka. Miláčku? Jsi tam? Chlapci, no tak, otevřete mi. Vrátila jsem se. Zlatíčka, pusťte mě dál.“

Děti se odkopaly, bez meškání přehodily nožičky přes okraje postelí a rozběhly se po schodech. Komůrky jejich zmatených srdíček se naplnily touhou a brněly, a tak pelášily dolů k předtím, předtím, předtím! Otec, omámený hlasem své milované, běžel za nimi. Zvuk jejího hlasu bodal, jako prudký příliv zaléval všechny jejich obnažené, beznadějně prázdné póry a rozleptával, dokonale rozleptával.

„Už letíme, mami!“

Jejich přítel a spolubydlící Vrán je u domovních dveří zastavil.

Ouha, milánkové, oslovil je.

Mí drazí nebozí milánkové, tohle bude nějaká mýlka. Vraťte se pěkně do postelí a nechte mě, ať si s tím poradím. To není ona.

Chlapci se chopili svého splasklého, zkrabatělého otce z každé strany jeden, odnesli jeho bezvládné nehmotné tělo až do postele a uložili ho ke spánku. Pak se usadili v podkrovním výklenku a sledovali, co se dole děje. Moc se jim to zamlouvalo, protože kluci jsou zkrátka takoví.

Vrán vyšel ven, usmál se, nasál do nozder vzduch, popřál příchozímu dobrý večer a kopnutím za sebou zavřel. A vzápětí démonovi ukázal, co dovedou příslušníci jeho druhu, když chtějí vypudit ze svého plného hnízda vetřelce:

Nejdřív jedno hlasité KRÁ, hop hop po zemi, taneček rozptylující pozornost, SKRÁ, otočka a vzhůru, jako když disk vylétne do výšky, jenže kdepak, jako by byl upevněný na lanku, které ho zase strhne k zemi, a takhle si tam chvíli řádil jako výbušnina; pak se jeho zobák s křupnutím zabořil do protivníkovy lebky, hned se zase zvedl a udeřil znovu, prorazil kost, mozek, morek, membránu, zaťal se do zmítající se míchy, obratel křupl, obratel praskl, obratel se ocitl v zobanu a byl rázem vyplivnut; a potom raz-dva-tři-čtyři-pět, celou zloduchovu páteř pozřel natošup jako piraňa, štípal, řezal, rozděloval maso démona, rozstřikoval krev i mozkomíšní mok i stolici i moč, vytrhoval vnitřnosti, vazivo, nervy, omotával si je kolem zobáku jako špagety, drásal, trhal, štípal, srkal, krkal, s upřímným nadšením ubližoval a ubližoval a ubližoval, neboť to pro něj bylo jako najít báječný odpadkový koš plný hranolků a zmrzliny a buřtů a červenčích mláďat a dalších hříšných pochoutek a zažíval při tom rozkoš jako při letu v západním větru nad mokřady, jako ve větvích košatého jilmu zmítaných povětřím, jako by vypátral nesmírnou hojnost potěšení, které ocení jedině on. Pak vzrušeně stanul v kaluži špíny, načež smetl křídly a pařáty ostatky démona do kanálu.

Sotva s tím otrapou skončil, jal se poskakovat ulicí a trousit varování, zatímco chlapci v pyžamech tleskali a tlumeně jásali za oknem ložnice. Vrán vykřičel varování celému městu, veršované varování i varování v mnoha jazycích, varování s krvácejícími okraji, humorná varování i varování s tancem a skrytými výhrůžkami, vroubené urážkami a pozoruhodně starodávnou ohavností.

A když byl konečně s výstupem u hnízda spokojen, vydal se najít něco k snědku.

 

Táta

Jako špatný vtip, špatný sen nebo špatný verš, tak jiný je tenhle pl

pl

pl

pl

pl éd, pl yš, pl yn, pl k

Pl

Pl

pl

á

Pláč.

 

Kluci

Byl mladý a hodný, někdy i zábavný. Býval tichý a pak zase jako z divokých vajec, pak nevraživý a uzavřený, potom začal být posedlý a míval vidiny a psal, psal, psal.

Pojďte se na něco mrknout, vyzval nás Vrán, váš otec vypadá jako mrtvola!

Vplížili jsme se dovnitř a ucítili mrtvou myš, na posteli stály popelníky a na podlaze hřadovaly láhve. Táta ležel s roztaženýma rukama a nohama jako polámaná hračka a jeho rty byly našedlé, povolené jako nepovedený vaječný svítek.

Táto, tys umřel?

Tati, tak umřels?

Odpověděl nám dlouhý hlasitý pšouk a potom cuknutí nohou.

Jasně že neumřel, ty troubo! okřikl mě bratr.

Já přece netvrdil, že jo.

Jejda, ozval se Vrán.

Nejsem mrtvý, ozval se táta.

 

Táta

Milý Vráne,

dneska jsem nakreslil obraz, na který jsem vážně hrdý. Je to tvůj portrét, jak sedíš na židli s maňáskem Teda. Proti tobě sedí Ted, taky na židli, a na ruce má maňáska, který jako by ti z oka vypadl. Podoba je dokonalá!

Tedův maňásek má u zobáku komiksovou bublinu. Jeho maňáskový Vrán prohlašuje: „TEDE, SMRDÍŠ JAKO RASŮV PYTEL.“

Řekl bych, že se ti bude moc líbit.

 

Kluci

Táta nám vyprávěl příběhy a ty se proměňovaly s tím, jak se měnil on.

 

Vzpomínám si na vyprávění o krysaři. Ten si přitloukal ocasy mrtvých krys na čelo postele — jeden, druhý, třetí, čtvrtý, pátý. Pak krysař zabil i jejich krále, ale bylo všeobecně známo, že takový král krysa není úplně po smrti, dokud se neuvaří jeho srdce. Jenže ten chlápek si přibil jeho ocas zase klidně na čelo postele, v noci se ten oživlý ocas propletl s ocasy jeho mrtvých poddaných a společně krysaře uškrtily. Krysař, krysy, povídá táta. Co si o tom myslíte?

Táta nám vyprávěl příběhy a ty se proměňovaly s tím, jak se měnil on.

Vzpomínám si na vyprávění o japonském spisovateli, který spadl na svůj meč a ten byl tak ostrý, že projel jeho tělem a vyšel mu ze zad nezakrvavený.

Vzpomínám si na vyprávění o irském
válečníkovi, který omylem zabil svého syna,
ale když to zjistil, ani se tím moc netrápil,
protože ten neřád si o to koledoval.

 

Táta

Když kluci snídají cereálie, opírám se vždycky o jistou část kuchyňské linky. Je to místečko hned vedle té části linky, o kterou se pokaždé opírala moje žena.

PROBÍHAJÍCÍ BOJE JSOU VELMI TĚŽKÉ A NELZE ODHADNOUT, JAK DLOUHO POTRVAJÍ. PANUJÍ VÁŽNÉ OBAVY O OSUDY CIVILISTŮ, KTEŘÍ VE MĚSTĚ ZŮSTALI.

Poslouchají zprávy. Potřebují to vědět. Hodně jim o té válce vyprávím.

Ztráty a bolesti světa jsou nepředstavitelné, ale já chci, aby se o tu představu aspoň pokusili.

Překlad Jana Jašová.

 

Vydává nakladatelství LEDA.