Zameandrování

Asi se to stane každému. Přečtete knihu a na jejím konci zjistíte, že vlastně nevíte, co jste četli. A ne že by ta kniha byla tak špatná; prostě jste se s ní nějak minuli. Mezi vysílačem a přijímačem zkrátka došlo k poruše.

Čili další titul, který je zajímavý spíše tím, jak je udělán, než že by byl čtenářsky podmanivý. Bavíte se tu spíše konstrukční schopností autora. Román je totiž vyprávěn třemi vypravěči. Každý z nich podstupuje výslech, v jehož rámci sděluje své zážitky s oním „soudruhem Nulou“, je to jistý Kežen, což čínsky znamená osoba, jedinec. Je to jednak postava fiktivní, jednak však taková, jíž se podařilo být u všeho podstatného, čím čínské dějiny od dvacátých let minulého století až po vítěznou komunistickou revoluci prošly. Tak trochu čínský Jára Cimrman a také Čapkův Foltýn. Tedy: u všeho byl, se všemi relevantními notábly mluvil, stejně jako ten, jehož identita je spletena pouze z toho, co o něm řekli jiní. Několikerý život smyšleného velikána, který však svým vlivem daleko přesahuje velikány skutečné.

Brzy si zvykneme, že skutečným motorem tohoto románu je spíše radost z vyprávění než to, co se říká. Rabelaisovsky se zde přehání a sternovsky se kličkuje v meandrech vyprávění. Záložka román inzeruje jako „dokumentární fikci“ a na jednom místě Soudruha Nuly stojí toto: „Skutečnost je velmi iluzorní koncept.“ Ano, fikce a dokumentárnost se zde páří ve svobodném reji vyprávění, jeho možností, jazyka, mluvenosti, přehánění, odboček. Už v předmluvě se nám říká, že máme zapomenout na linearitu. Román totiž tvoří dvě pásma: jedním jsou výslechy tří postav, druhým poznámky rámcové vypravěčky svazku, což má být zároveň editorka všeho, co se tu shromáždí. A tato editorka, věrna svému poslání, vstupuje s opravnými a zpřesňujícími glosami do partů vyslýchaných postav, ve svém partu pak zase sahá k množství dokumentární literatury, vlastním komentářům. Čtenáři, vyber si, zda chceš číst text, jak leží a běží, tedy ve střídání jednotlivých poloh, nebo napřed budeš číst text hlavní a poté partie doplňující.

No právě. To, co by se mělo stát radostně bujarým rejem, je po nějaké chvíli dost otravné. Ten nápad jaksi nemá na to, aby utáhl tak tlustý román. Navíc je tu i problém kulturního transferu. Lze pochopit, že pro Číňany se v románu skrývá spousta špílců přímo k popukání, jež však zabírají jen tam, kde funguje patřičný kontext. A ani velmi podrobný slovníček postav, který kniha obsahuje, tomu není s to pomoci. Číst o Maových problémech s vyměšováním je asi pro někoho k popukání, možná se v tom skrývá i kus čehosi osvobodivého: revoluci nelze dělat, když vám z těla neodcházejí exkrementy.

Tušíme, že tato kniha musela být velkým dobrodružstvím pro jejího překladatele, který si s ní — podle všeho — vpravdě vyhrál. Je otázkou, kolik se z tohoto dobrodružství dá přenést na čtenáře, a zda vůbec. Sám překladatel píše, že tento román vnímá „jako velkolepé bludiště“. Bludiště bez Ariadniny nitě, dodáváme my. Jak osvobodivé! Jak ve své osvobodivosti úmorné! Sebevyčítavě si však říkáme, zda jsme tomuto románu neměli dát ještě jedno čtení… a pak třeba další. Dost možná by poté… Ale ne, život je krátký, takže se raději těšme na další svazek. Ve Verzone totiž umějí vydávat nejenom knihy zajímavé, ale i čtenářsky strhující.


Li Er: Soudruh Nula, přeložil Denis Molčanov, Verzone, Praha 2015