Západ, nebo Východ?

Vedle tzv. české otázky byla ve 20. století souběžně reflektována i naše „evropská otázka“, kterou intenzivně diskutovaly tehdejší politické, intelektuální a kulturní elity. Během dynamického „třicetiletí“ 1918—1948, které patří ke stěžejním obdobím českých moderních dějin, představovaly koncepty Nové Evropy, Panevropy a přemítání o české (československé) úloze v Evropě a v rámci geopolitické dichotomie Západ—Východ základní téma zdejší debaty. Antologie s podtitulem „České reflexe Evropy 1918—1948“ se snaží tuto debatu zprostředkovat.

Češi mezi Západem a Východem: Hledání místa v Evropě Země pomyslného středu Evropy, tohoto nejzápadnějšího poloostrova asijského megakontinentu, který své současné zeměpisné kontury získal teprve nedávno, představovaly v evropské mentální topografii vždy jakousi anomálii. Jako by se již na úsvitu své historické existence ocitly na podivném pevninském zlomu a staly se jakýmsi plovoucím „kontinentem v kontinentu“, aby byly dějinnými vichřicemi hnány střídavě do různých světových stran. Jako by zakotvily na samotném vrcholu střelky evropského mentálního kompasu a zmítaly se tak tu na východ, tu na sever nebo západ, jen zřídka snad i na jih. Zmínky o oblasti české kotliny a moravských úvalů nalezneme sice již ve starověku a raném středověku, kontinuálně, byť stále spíše sporadicky, zhruba od roku 800. Ještě krátce předtím byla tato část evropské pevniny vnímána jako výspa pohanského Východu, jakéhosi euroasijského Orientu ovládaného divokými Avary, zatímco křesťanský Východ byl reprezentován Byzancí, na Bosporu rozkročenou mezi Evropou a Asií, i když už notně zmenšenou dynamickou expanzí arabsko-islámskou. Právě porážkou Avarů se českomoravský prostor začal po roce 800 — zejména prostřednictvím intenzivní christianizace — stále více vylamovat z onoho „Orientu“ a v úvahách a činech svých elit se komíhal mezi křesťanským Západem a Východem, přičemž krátce snad tendoval i k pokusu o jakousi západo-východní syntézu, či spíše mentální „sponu“ evropského kontinentu. Onen projekt, který můžeme zjednodušeně označit jakožto „cyrilo-metodějský“, se sice brzy zhroutil, transformoval se však v jakousi fragmentární tradici, s níž české církevně-politické elity soustavně vedly dialog či polemiku. První fáze české christianizace vyvrcholila ještě před rokem 1000, přičemž Čechy, líčené v tehdejší hagiografii jako země pod severní točnou, tj. v biblických aluzích jako sídlo protibožských sil, jsou záhy prosvětlovány evangeliem, a tudíž mentálně transportovány z polopohanského Severu na křesťanský Západ. Snad můžeme říci, že mezi léty 800 až 1000 se české teritorium pozvolna, ale jistě přibližovalo k Západu, aby se nakonec stalo jeho významnou součástí. A dalších osm století bylo nezpochybnitelnou komponentou této geopolitické entity, totiž Západu, který sám sobě splýval s křesťanstvem i Evropou, přičemž stejně jako všichni reprezentanti misijních („globalizačních“) náboženství tendoval k tomu, aby se stal „světem“.

Český stát, ať už zahrnoval jakkoliv velkou část středu Evropy a přijímal na sebe jakákoliv jména, představoval geografickou periferii takto chápaného křesťanského Západu, mentálně (ve svých politických, náboženských a intelektuálních elitách) ovšem častokrát reprezentoval jedno z center západní civilizace. Jenže v (raném) novověku, především kolem roku 1800, byla takřka po tisíci letech „magnetické“ stability uvedena střelka mentálního kompasu Evropy opět do pohybu a celá střední Evropa se jakožto onen zmíněný „kontinent v kontinentu“ začala ze Západu, stále ještě častovaného epitetem „křesťanský“, znovu vylamovat. Tentokrát jako by odplouvala směrem k Východu. Není předmětem této úvahy vysvětlit, proč k tomuto procesu došlo; stane se tak později a jinde — v obdobné antologii mapující české reflexe Evropy v „dlouhém 19. století“. Snad byla tím důvodem marginalizace Čechů jakožto politického národa v rámci Svaté říše římské, respektive rakouské monarchie. Možná k tomu přispěla i další expanze habsburského impéria, jistě také za významného přispění mnohých Čechů, na východ a jihovýchod Evropy, jež se tak i geograficky prolnulo s oběma obávanými Orienty, totiž pravoslavným („schizmatickým“) i islámským („pohanským“) Východem, tj. Ruskem a Osmanskou říší. Jisté však je, že právě po roce 1800 část českých (českojazyčných) elit, hledajících v dějinných reminiscencích své nové sebevědomí, začala chvatně kormidlovat k Východu, jenž byl jimi apostrofován především jako „slovanský“. Jsou to právě Čechové, kteří, napájeni herderovskými romantickými deriváty, spustili lavinu slavofilie a panslavismu, opírající se o velikost ruského impéria, jehož elity, natož ostatní obyvatelé, zatím ani netušily, že by snad měly být Slovany. Skutečně můžeme zpětně konstatovat, že kolem roku 1800 začal v mnohém podivný proces, který (českojazyčné) Čechy stále více vzdaloval Západu, takže jedni mysleli, že je tento evropský prostor předurčen ke splynutí s Východem, druzí věřili v jeho specifickou prostředkující roli mezi Západem a Východem. Jistě není náhoda, že právě na počátku 19. století se poprvé objevil pojem „střední Evropa“ („Europe intermédiaire“, tj. vlastně „prostředkující Evropa“), a to symbolicky v roce 1815 na tzv. Vídeňském kongresu. Brzy se v českém prostředí vynořily tendence přímo protizápadní, ba protievropské (Jan Kollár), stejně jako ony „prostředkující“, k nimž můžeme počítat jak Palackého austroslavismus, tak česko-německo-židovský okruh kolem pražské revue Ost und West, vycházející v letech 1837 až 1848; nemluvě o prvních příkladech odporu k ruskému imperialismu, jako například u Karla Havlíčka Borovského (Slovan a Čech, 1846). Celé následné období let 1848 až 1918 pak můžeme označit jako proces pokračujícího mentálního „vydrolování“ Čechů a českých zemí ze Západu, který ovšem sám v této době hledal svou novou definici; nechybí samozřejmě ani pokusy o české udržení se v mantinelech západní civilizace. Západní akcent slábl, občas byl jakoby náhle posílen, jindy hledal smíření mezi slovanským Východem a románsko-germánským Západem. I samotná západní Evropa v čele s Francií čím dál častěji ztotožňovala starý (stále ještě formálně křesťanský) Západ se západní Evropou, také Němci se ve vztahu k této geopolitické terminologii zmítali mezi distancí a vůlí k evropskému vůdcovství; Velká Británie zůstávala se svým zámořským impériem jakoby mimo Západ, též „civilizačně“ evropské (anglosaské) exklávy jako USA či Kanada své západnictví zatím nereflektovaly. V českém kontextu je jasným předělem ono pověstné Psaní do Frankfurtu z roku 1848 z pera českého politika a historika Františka Palackého, kterým německému parlamentu vysvětloval důležitost rakouské říše, a uvnitř ní Čechů a Slovanů, pro Evropu. A zejména pak její úlohu v zadržování expanze, v níž pokračuje onen „veliký východ našeho dílu světa“, totiž univerzální monarchie ruská, která je podle Palackého nebezpečím nejen pro Evropu, nýbrž obecně pro lidskost a vzdělanost. Tak se zrodila idea austroslavismu, jakýsi pokus o multinacionální syntézu rakouské monarchie zajišťující geopolitickou existenci středoevropského prostoru mezi agresivním samoděržavným Ruskem a vznikajícím sjednoceným Německem. Právě v roce 1848 se jazykově české obyvatelstvo konstituovalo jakožto politický národ, jehož reprezentanti hledali ukotvení Čechů a formálně stále trvající české státnosti v souřadnicích rakouské monarchie a celé Evropy. Dichotomie Západ—Východ v tom sehrávala zásadní roli. Tato Palackým formulovaná „západní konfese“ vznikajících českých politických elit však dostávala své trhliny, neboť vliv Čechů v rakouské monarchii neodpovídal jejich ambicím a pro část německojazyčných elit bylo Rakousko jen dalším, byť po dlouhou dobu nejsilnějším, německým státem. Už po roce 1860 tak můžeme v české politice zaznamenat jakýsi „obrat k Východu“; české rusofilství se zakymácelo jen krátce v debatách kolem polského povstání v roce 1863. Na rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 a přeměnu monarchie v duální stát ignorující tradice české státnosti reagovala česká politická reprezentace (F. Palacký, F. L. Rieger) ještě téhož roku ostentativní „poutí na Rus“, tak říkajíc k podnoži carského trůnu, což bylo v prostředí západních elit, zejména německých, francouzských a též polských, považováno za zradu Západu. Naléhavě se otázka naší zpochybňované přináležitosti k Západu ozývá u Huberta G. Schauera (Naše dvě otázky, 1886), který si je vědom, že Čechové byli a jsou „v úzkém, nerozlučitelném styku se Západem“, přičemž se opět vážně táže na naši prostředkující úlohu mezi Západem a Východem. Brzy došlo na geopolitické „lámání chleba“, jímž se stala zničující evropská „Velká válka“ (1914—1918). Jednoznačně proruskou kartou hráli v této partii nejen osobnosti jako Karel Kramář nebo Josef Dürich, nýbrž i sám T. G. Masaryk považoval ideu českého státu integrovaného do slovanské veleříše za reálnou alternativu k aktuálnímu uspořádání střední Evropy. A tak můžeme vlastně považovat za zázrak, že se roku 1918 vynořil obnovený český stát právě v podobě republikánského Československa s ustrojením ve formě specifické liberální demokracie. Nadto jako stát vzniklý z vůle západních mocností a do západních struktur integrovaný, věrný spojenec republikánské Francie ve střední Evropě. To byl stav, který můžeme označit jako „nečekaný“, ba dokonce „nehledaný“, vskutku anomálie — dle mnohých (nezasloužený) dar z nebes. Můžeme konstatovat, že rokem 1918 se náš mentální kompas opět vychýlil k západu (a k „Západu“), právě v době, kdy tato geopolitická a mentální entita v návaznosti na apokalyptické běsnění první totální války v dějinách lidstva znovu rozvažovala nad svou identitou, svými hranicemi i svou úlohou ve světě. České politické, intelektuální a hospodářské elity se mentálně „stěhují“ na Západ, aby byly doslova vrženy do tohoto přemítání, v němž se v onom dvacetiletém nadechnutí před dalším pokračováním války (kdo to ovšem tehdy tušil?) střídaly entuziasmus s depresí.   Vydává nakladatelství Academia.