Zapadat díky outsiderství

László Krasznahorkai v jednom rozhovoru říká, že je v současné maďarské literatuře outsider. Je to pravda? V určitém smyslu ano, ale je to nepochybně věc spletitější. Být či cítit se outsiderem v maďarské literatuře — nebo šířeji pojato v maďarském prostředí vůbec — není pro tamní kulturu nic neobvyklého a nového. Už autor maďarské hymny z roku 1823 Ferenc Kölcsey se vyznačoval tím, že „nenacházel vlast ve své zemi“, respektive „Uhry mu nebyly domovem“. O dalších autorech nemluvě. Proto se u Krasznahorkaiho vlastně doplňují dva zdánlivé protiklady: na jedné straně pocit outsiderství, o kterém mluví, reflektuje určité vyčlenění ze současné maďarské literatury, osamocenost, problematičnost „zařaditelnosti“ k určitým literárním skupinám či proudům. Na druhé straně — vezmeme-li v úvahu výše zmíněný jev, který je v maďarském prostředí přítomný prakticky kontinuálně od počátku devatenáctého století — můžeme říci, že pro svoje outsiderství Krasznahorkai paradoxně do maďarského kontextu více než zapadá. Když jsme u toho, kdo je v dnešní maďarské literatuře vůdčí osobnost, „hvězda“? Péter Esterházy? Péter Esterházy jistě patří i nyní ke stěžejním autorům maďarské literatury, avšak spíše z pozice současného „klasika“ — nezapomínejme, že literární dění neméně ovlivňují již další dvě generace. Podle mého názoru bychom těžko určili jednu osobnost nebo hvězdu… Prestižních autorů je na scéně více — kromě „klasiků“ (Imre Kertész, Péter Nádas ad.) jsou to z mladších autorů například László Szilasi, György Dragomán, Krisztina Tóth, Attila Bartis, Szilárd Borbély, Gergely Péterfy. Obecně lze říci, že tito nejoblíbenější autoři představují poměrně pestrou literární škálu, což zřejmě vypovídá i o určitém čtenářském spektru.

László Krasznahorkai, foto: Matyas Szollosi

Rezonuje v Maďarsku nějak Krasznahorkaiho mezinárodní uznání? Hýčkají si jej například jako „národního umělce“? Jeho knihy nejsou k tamní společnosti zrovna laskavé. Začnu od konce. Je pravdou, že Krasznahorkaiho knihy nejsou k maďarské společnosti příliš laskavé, to je zvlášť patrné na románech Satanské tango a Melancholie odporu, jejichž děj je zasazen do maďarského prostředí. Jenže Krasznahorkaiho knihy obecně nejsou laskavé ke společnosti jako takové, nebo, chceme-li, k lidstvu jako takovému. Myslím, že bychom tu asi těžko mohli nějak zásadně oddělit maďarského člověka a člověka jako takového, maďarskou společnost a společnost jako takovou. Krasznahorkaiho díla rozhodně nejsou lehkou, odpočinkovou literaturou, ale vyžadují si náročnějšího čtenáře. Avšak tam, kde jeho díla rezonují, je každopádně vysoce ceněn, o čemž vypovídají i četná domácí a mezinárodní uznání, jak ostatně prozrazuje také čerstvá Man Bookerova cena. A na tu maďarská literární scéna — ale samozřejmě nejen ta — po napjatém očekávání okamžitě reagovala. Totéž můžeme říct rovněž o dalších cenách. Byla pro Krasznahorkaiho renomé důležitá spolupráce s Bélou Tarrem? Satanské tango byla filmová senzace a dnes je to prakticky kult. Tato spolupráce určitě byla důležitá, jak sám autor v této souvislosti kdysi zmínil, sám netušil, že — volně parafrázováno — je románová fikce Satanského tanga natolik reálnou realitou, jak si v rámci příprav k natáčení uvědomil. Béla Tarr svým přístupem a pojetím „zviditelnil“ specifika tohoto románu, když se namísto dějové stránky soustředil na zachycení stavu věcí, na specifickou neverbální, skrytou komunikaci. Filmová adaptace se skutečně stala určitou senzací, na druhou stranu asi není od věci zmínit, že — jakkoli se román a jeho filmová realizace doplňují — prvotní a přetrvávající ohlas si dílo získalo jako literární artefakt. Jak vlastně maďarská společnost přijala Satanské tango, poměrně temné vyobrazení života na periferii za komunismu? Maďarská společnost přijala Satanské tango s velkým nadšením, jeho úspěch byl tehdy v polovině osmdesátých let opravdu mimořádný a z hlediska vývoje maďarské literatury takříkajíc průlomový. Ačkoli bylo i pro autora, jak sám v jednom rozhovoru zmiňuje, značným překvapením, že cenzura a tehdejší kulturní politika vydání románu povolily. Právě to temné vyobrazení života, ona beznaděj a vším prostupující zkáza jedinečným způsobem vyjadřovaly dobovou atmosféru. V této souvislosti bych ještě zmínila, že se z hlediska temného vyobrazení života, skepse, zkázy a podobně jedná o rys, který je pro maďarskou literaturu obecně velice charakteristický. Krasznahorkai sám říká, že spisovatel nemá žádnou politickou a společenskou povinnost. Je to jeho kosmopolitním životem — žije střídavě v Berlíně, New Yorku a Maďarsku —, nebo si opravdu drží od společenského dění odstup? Krasznahorkai si skutečně zachovává odstup od společenského a politického dění. Nepochybně i díky této nezávislosti se jeho próza v devadesátých letech nestala povrchnější či co do obsahu pomíjivější, jako to bylo dobře patrné na dílech jeho současníků, kteří tento odstup ztratili. Ale naopak, i nadále mohl ve svých prózách pronikat k hlubším podstatám dění a bytí — ne náhodou se v jeho dalších dílech ocitáme v kulturním světě Číny, Mongolska či Japonska. Ještě mě napadá, že nejen u maďarských autorů, ale obecně v našem středoevropském regionu jsme od devatenáctého století svědky toho, že literatura je mnohem těsněji spojena s politickým a společenským děním, respektive často přebírá úlohy, které by striktně vzato neměly být její náplní. V tomto smyslu je Krasznahorkaiho postoj jako spisovatele důsledný. Atmosféra v Maďarsku je přitom dost napjatá, ať už kvůli autoritářským tendencím Viktora Orbána, nebo sílícímu nacionalismu. Jak na stav maďarské společnosti a politiky reagují další literáti? Jistě, situace v Maďarsku není jednoduchá, ale ostatně — kde je jednoduchá? Kultura a literatura by nepochybně měly zaujmout postoj, zachovat si určitou nezávislost, v tomto smyslu se — podobně jako u nás či jinde — i maďarští spisovatelé vyjadřují k aktuálnímu dění. A to, že se vyjadřují, svědčí o tom, že se vyjadřovat mohou.