Dnešní rozšíření komunikace a fragmentace informací ostře kontrastují s tím, jak lidské komunity vypadaly třeba i v docela nedávné minulosti. Až do posledních desetiletí 20. století měla většina lidí světa omezený přístup k informacím; díky státnímu školství, státem řízenému rozhlasu a televizi a sdíleným tiskovinám však bylo pravděpodobné, že lidé z téhož státu, národa nebo společenství budou z velké části znát tytéž věci. Dnes platí opak. Kromě obyvatel subsaharské Afriky má většina lidí přístup takřka k nekonečnému množství dat. Jelikož ale neexistuje žádná společná kultura (mimo úzkou elitu, avšak někdy ani tam ne), záleží to, jaké informace si lidé konkrétně vyberou nebo s jakými se setkají, na jejich vkusu a jejich rozličných zálibách a zájmech. S postupujícím časem toho každý z nás má pořád méně společného s rychle se zmnožujícími světy našich současníků, o světě našich předků ani nemluvě.

To všechno je jistě pravda — a má to znepokojující důsledky pro budoucnost demokratického vládnutí. Rozkladné změny, ba ani globální transformace však samy o sobě nejsou nic bezprecedentního. Ekonomická „globalizace“ konce 19. století nebyla o nic méně rozkladná, jenom její důsledky zprvu pocítilo a pochopilo mnohem méně lidí. Tím, co je význačné u dnešního věku transformací, je unikátní bezstarostnost, s níž jsme opustili nejen svou někdejší praxi — to je celkem normální a nijak zvlášť alarmující —, ale i vzpomínky na ni. Svět, který jsme ztratili teprve nedávno, už je zpola zapomenutý.

Na co jsme tedy pozapomněli ve svém spěchu, abychom 20. století nechali za sebou? Jakkoliv to může vypadat zvláštně, zapomněli jsme (alespoň my Američané), co znamená válka. Tak tomu je možná proto, že dopady války, ač měly globální dosah, nebyly ve 20. století všude stejné. Pro většinu kontinentální Evropy a velkou část Asie bylo 20. století alespoň do sedmdesátých let dobou prakticky neustálých válek: kontinentálních, koloniálních nebo občanských. Válka v minulém století znamenala okupaci, ztrátu domova, nouzi, ničení a masové vraždění. Země, které válku prohrály, často přišly o obyvatelstvo, území, bezpečí a nezávislost. Podobná však byla i zkušenost zemí, které formálně zvítězily. Tyto země si obvykle válku pamatovaly stejně dobře jako poražení. Jako příklad mohou posloužit Itálie po první světové válce, Čína po druhé a Francie po obou. A pak zde jsou překvapivě časté případy zemí, které vyhrály válku, ale „prohrály mír“: tj. které zbytečně promarnily příležitosti, jež jim jejich vítězství přineslo. Nejvýmluvnějším příkladem zůstává Izrael v dekádách po svém vítězství z června 1967.

Nadto válka ve 20. století často znamenala válku občanskou, nezřídka probíhající pod pláštíkem okupace nebo „osvobození“. Občanské války hrály důležitou roli v rámci „etnických čistek“ a nucených přesunů obyvatelstva, rozšířených od Indie a Turecka po Španělsko a Jugoslávii. Vedle zahraniční okupace je občanská válka jednou z velkých „sdílených“ vzpomínek z posledního století. V mnoha zemích poválečné vlády primárně usilovaly o to „nechat minulost minulostí“: tj. dohodnout se na tom, že vzpomínky na nedávné bratrovražedné konflikty a násilí mezi komunitami budou překonány či zapomenuty (nebo zapřeny). V tom někdy byly úspěšné, v některých případech až příliš.

Spojené státy se tomu všemu vyhnuly. Jejich zkušenost s 20. stoletím byla mnohem pozitivnější. Spojené státy nebyly nikdy okupovány. Neztratily velké množství občanů ani rozsáhlé území v důsledku okupace nebo rozdělení země. Ač byly pokořeny v neokoloniálních válkách (ve Vietnamu a nyní Iráku), nikdy nezakusily důsledky porážky. Vzdor ambivalenci jejich posledních podniků se většina Američanů pořád domnívá, že války, v nichž jejich země bojovala, byly „dobré války“. Účast v obou světových válkách Spojené státy učinila bohatšími, nikoliv chudšími. V tomto ohledu USA nemají nic společného s Británií, jedinou další významnou zemí, která ze světových válek vyšla jednoznačně vítězně, ale za cenu skoro úplného bankrotu a ztráty impéria. A ve srovnání s ostatními důležitými účastníky bojů 20. století USA přišly o poměrně málo vojáků a neutrpěly skoro žádné civilní ztráty. V důsledku toho jsou dnes Spojené státy jedinou vyspělou zemí, která stále oslavuje a velebí armádu, což je postoj, který byl v Evropě běžný před rokem 1945, ale nyní je tam v podstatě neznámý. Američtí politikové a státníci se obklopují vojenskými atributy a symboly vojenské moci; komentátoři se vysmívají zemím neochotným účastnit se válečných konfliktů a pohrdají jimi. Tím, co vysvětluje protichůdné reakce USA a jinak srovnatelných zemí na dnešní mezinárodní politiku, není nějaký strukturální rozdíl mezi nimi, ale právě tyto odlišné vzpomínky na válku a její dopady.

Tento rozdíl také možná objasňuje specifický charakter mnohých amerických textů — těch akademických i těch určených širokému publiku — o studené válce a jejím výsledku. V evropských líčeních pádu komunismu a železné opony převládá pocit úlevy nad definitivním koncem jedné dlouhé a smutné kapitoly. Tady v USA se však tentýž příběh typicky nese v triumfálním duchu. Pro mnoho amerických komentátorů a politiků zní poselství minulého století tak, že válka funguje. Důsledky této interpretace dějin jsme už pocítili v rozhodnutí napadnout v roce 2003 Irák. Pro Washington válka zůstává možností — v tomto případě první možností. Pro zbytek rozvinutého světa představuje krajní východisko.

Vedle války byl druhou charakteristikou 20. století vzestup a následný pád státu. To platí ve dvou různých, ale souvisejících smyslech. V prvním ohledu jde o vznik autonomních národních států v prvních desetiletích minulého století a nedávné omezení jejich moci vlivem mezinárodních korporací, nadnárodních institucí a zrychleného pohybu lidí, peněz a zboží, který státy nemají pod kontrolou. Tento proces není předmětem velkých sporů, ačkoliv vypadá pravděpodobně, že na ty, kdo tento výsledek — „plochý svět“ — považují za žádoucí i nevyhnutelný, čeká překvapení, jak se obyvatelé usilující o ekonomickou jistotu a fyzické bezpečí budou vracet k politickým symbolům, právním prostředkům a fyzickým bariérám, které může poskytnout jen teritoriální stát.

Ve druhém smyslu má však stát přímočařejší politický význam. Zčásti v důsledku války — organizace a prostředků, které si vyžádalo její vedení, a centralizované moci a kolektivního úsilí, jichž bylo zapotřebí ke kompenzaci jejích důsledků — získal stát ve 20. století bezprecedentní schopnosti a prostředky. Jejich dobrotivá forma dala vzniknout tomu, co dnes nazýváme „sociálním státem“ a co Francouzi přesněji označují jako „l’état providence“: prozřetelný stát, který zajišťuje potřeby a minimalizuje rizika. Ve své zlovolné podobě tytéž centralizované prostředky utvořily základ pro autoritářské a totalitní státy v Německu, Rusku a jinde — někdy prozřetelné, vždycky represivní.

V druhé polovině 20. století se dlouho obecně uznávalo, že moderní stát prozřetelnou úlohu může — a tedy by měl — plnit, a to ideálně bez toho, aby příliš zasahoval do svobod svých občanů; kde však takové zásahy byly nevyhnutelné, tam k nim docházelo výměnou za sociální podporu, která by jinak nemohla být všeobecně dostupná. Během poslední třetiny století však začalo být čím dál běžnější nepřistupovat ke státu jako k přirozenému dobrodinci první instance, ale jako ke zdroji ekonomické neefektivity a dotěrných společenských zásahů, který by měl do záležitostí občanů vstupovat co nejméně. Ve spojení s pádem komunismu a doprovodnou diskreditací socialistického projektu ve všech jeho formách se toto znehodnocení státu stalo výchozím stavem veřejného diskurzu ve velké části rozvinutého světa.

Důsledkem je, že když dnes mluvíme o ekonomické „reformě“ nebo nutnosti „zefektivnit“ sociální služby, myslíme tím, že by se ve věci měl méně angažovat stát. Privatizace veřejných služeb nebo podniků ve státním vlastnictví se považuje za evidentně dobrou věc. Na všech stranách se obvykle předpokládá, že stát brání hladkému řízení lidských záležitostí: v Británii vlády toryů i labouristů, vedené Margaret Thatcherovou a Tonym Blairem, znevažovaly veřejný sektor jako zastaralý, nudný a neefektivní. Zdanění — získávání zdrojů od poddaných a občanů za účelem provozování státních podniků a poskytování veřejných služeb — po nějakých dvě stě let, od konce 18. století až do sedmdesátých let 20. století, vytrvale rostlo a tento růst se od desátých do šedesátých let minulého století zrychlil díky zavedení progresivní daně z příjmu, dědické daně a zdanění pozemků a kapitálu. Od té doby však daně většinou buď klesají, nebo nastupují nepřímé a regresivní daně (uvalené na nákupy, nikoliv na bohatství). Úměrně tomu se zužuje dosah státu.

Překlad Jan Petříček

 

Vychází v nakladatelství Prostor.