Zaprášené lapače snů
Antiutopie patří k literární tradici dvacátého století stejně jako kdejaký plod avantgardy. Zatímco v polovině minulého století romány typu 1984 připomínaly hučení sirén před katastrofou, dnes představují hlavně schematické východisko komerčně úspěšných young adult ság. K čemu potřebujeme dystopie?
Koncem roku 2015 vydalo nakladatelství Leda nenápadnou knížku s nenápadným názvem My. Román vyšel poprvé v Rusku v roce 1921, v Československu už o šest let později v překladu Václava Koeniga. Autorem je jistý Jevgenij Zamjatin, profesí lodní inženýr, posláním nepochybně spisovatel, který za svůj krátký život (zemřel v 53 letech) stačil vidět světovou válku, proměnu carského Ruska ve Stalinův Sovětský svaz i odvrácenou stranu kapitalismu.
Pravděpodobně to byla do několika let koncentrovaná zkušenost s revolučním třeštěním bolševiků, nemilosrdnou mašinérií doků v továrnami očouzené Velké Británii a bujícím květenstvím ismů, tmavícím mysli jeho přátel i celého světa, jež Zamjatina inspirovala — nebo donutila — sepsat knihu My, patrně první moderní dystopický román, v němž už lze rozeznat kontury Konce civilizace Aldouse Huxleyho nebo 1984 George Orwella. Druhý jmenovaný se svému předchůdci dokonce vyznává na přebalu nového vydání.
Zamjatinovo nejznámější dílo působí doopravdy jako učebnicový příklad antiutopické literatury, má v sobě všechny příznačné ingredience: propracovaný státní systém postavený na technologickém pokroku, úchvatně efektivním vymývaní mozků a prakticky neustálém dohledu nad vlastními občany, kontrolu reprodukce, sexu a emocí; bezvýrazného hlavního hrdinu, který kvůli rebelantské femme fatale prohlédne, aby na konci knihy skončil opět v náručí systému, přivinut pevněji než kdy předtím; až zweigovsky nostalgické pokukování po starém dobrém světě, kde se sice neměli všichni stejně dobře, ale každý mohl svobodně myslet, tvořit anebo aspoň souložit.
Jevgenij Zamjatin, autor portrétu: Boris Kustodiev
Zamjatinovo, Huxleyho, Orwellovo nebo třeba Bradburyho dystopická díla literárně a společensky přežívají už spíše jako historické svědectví své doby než coby varovné poselství lidstvu, jak o nich často referují středoškolské čítanky. Vydání románu My mě ponouklo, abych znovu otevřel 1984 i Konec civilizace, z novějších civilizačních nočních můr Sní androidi o elektrických ovečkách?. Pokud by je čtenář měl brát vážně i v roce 2016, číst je opravdu jako dystopie, skončí s největší pravděpodobností minimálně v rozpacích. Univerzalistická horečka vrcholící v první polovině dvacátého století, v níž člověk byl jen prostředkem abstraktního dějinného cíle, ať už měl podobu internacionály s libovolným číslem, Fordova výrobního pásu na Růst nebo spojených proutků nacionalistické nenávisti, se vypotila v Osvětimi, Hirošimě a souostroví Gulag, vedle nichž bledne všechna apokalyptická literatura. Naplněná předpověď katastrofy se stala historickým svědectvím strachu.
Nelze se moc divit, že z poválečných dystopií se s koncem války, odhalením kultu osobnosti a rozvojem sociálního státu vytratily strojově chmurné vize totálního systému na nesvobodu. Zůstaly obavy z technologického pokroku a dystopie se přesunula do hájemství sci-fi: Philip K. Dick nebo William Gibson ve svých knihách neúnavně destilovali schizofrenii elektronických konzumentů konce milénia. Podobně jako Zamjatina a Orwella předhonily dějiny, kyberpunkovým paranoikům ukazuje historie svá široká záda, na nichž je vedle virtuálních křižáků Juliana Assange, Edwarda Snowdena, amerického velkého bratra, bitcoinů, dronů, deep webu nebo pokroku v robotice a umělé inteligenci místo také pro občanské iniciativy, elektronkové džihádisty z ISIS, stará média, politickou vůli či starou dobrou lhostejnost. Skutečnost žánry nerespektuje.
Dystopie provázela celé dvacáté století, byla jeho uměleckou terapií, zaháněním zlých duchů. Vydání skoro sto let staré — a přitom stále tak živé! — noční můry Jevgenije Zamjatina je jejich znepokojivou připomínkou. Znepokojivou ani ne tak pro evropskou minulost, nýbrž pro literární přítomnost: Kdo zahání zlé duchy dneška? Často jako antiutopie označované young adult romány (jmenujme například sérii Hunger Games Suzanne Collinsové) jsou spíše epigony Zamjatina, Huxleyho a Orwella. Proměnily kritickou pointu jejich zápletek na téměř vyprávěcí archetyp. Sci-fi se přesunulo od kyberprostoru ke klimatu a udržitelnému rozvoji. Velká literatura dystopii, až nebezpečně načichlé žánrem, nevěří.
Nebo se jako společnost už možná nemáme prostě čeho obávat.