Dickens na mapě Kalifornie nenajdete, protože asi pět let po otcově smrti a rok po mé promoci zdechlo i naše město. Nebyla to žádná hlučná rozlučka. Dickens nezmizel z povrchu zemského provázen velkou ránou jako Nagasaki, Sodoma a Gomora a můj táta. Dickens odstranili hezky potichu jako města, která během studené války po tom či onom jaderném nedopatření mizela z map Sovětského svazu. Ovšem zmizení Dickensu žádné nedopatření nebylo. Byla to součást nehorázného spiknutí okolních, stále zámožnějších měst s garážemi pro dvě auta, aby udržela hodnotu svých nemovitostí nahoře a krevní tlak dole. Když počátkem století začaly ceny domů prudce stoupat, mnoho městeček s průměrně vydělávajícím obyvatelstvem v okrese Los Angeles prošlo zásadní kosmetickou proměnou. Kdysi příjemné dělnické enklávy se najednou začaly hemžit falešnými ňadry, falešnými univerzitními diplomy a falešnými statistikami zločinnosti, transplantovanými vlasy a stromy, liposukcí a cholosukcí. Za nejtemnější noci, pokaždé, když se komunitní výbory, sdružení vlastníků a realitní magnáti spřáhli a vymysleli výstižné jméno pro nepopsatelně odepsanou čtvrť, někdo přišrouboval velkou třpytivou ceduli ve středomořské modři vysoko na telegrafní tyč. A když se mlha zvedla, obyvatelé bloků, jež se měly záhy proměnit v enklávu pro zámožné, po probuzení zjistili, že bydlí Na Vyhlídce, Na Hřebeni či v Západním údolí, třebaže se žádné topografické jevy jako hřebeny, výhledy, výšiny či údolí v okruhu patnácti kilometrů nenacházely. Angelenos, kteří se dříve považovali za starousedlíky západní, východní a jižní části města, dnes vedou vleklé právnické bitvy o to, zda jejich kouzelné dvoupokojové venkovské chaloupky přísluší do území zvaného Na Výšině nebo Pod Výšinou.

Dickens prošel proměnou jiného druhu. Jedno slunečné ráno jsme se probudili a zjistili jsme, že nás sice nepřejmenovali, ale že cedule s nápisem VÍTEJTE V MĚSTĚ DICKENS zmizely. Nikde žádné oficiální oznámení, článek v novinách ani reportáž ve večerních zprávách. Nikomu na tom nesešlo. Jistým způsobem se všem Dickenským ulevilo, že už nikam nepatří, že už odnikud nejsou. Ušetřilo je to trapných rozpaků, když na běžnou nezávaznou otázku „Odkud jste?“ odpověděli „Dickens“ a sledovali, jak dotyčná osoba od nich couvá a kaje se: „Já se velice omlouvám. Nechte mě žít, prosím!“ Podle neověřených zpráv zrušili na okrese náš statut kvůli údajně všudypřítomné politické korupci. Zavřeli policejní i hasičskou stanici. Zavolali jste na staré číslo radnice a tam se ozvala nevymáchaná huba nějaké náctileté Rebeky: Tady žádný negři, co se menujou Dickens, nebydlí, tak už nám sem nevolejte! Autonomní školská správa byla zrušena. Při hledání na počítači se objevil pouze odkaz na „Dickens, Charles John Huffam“ a na vyprahlý okres v Texasu pojmenovaný po jakémsi nešťastném moulovi, který možná padl a možná nepadl v bitvě u Alama.

V prvních letech po otcově smrti našinci upírali zraky na mě, že jako já bych se měl stát dalším zaříkávačem negrů. Škoda, že nemůžu říct, že jsem té povinnosti vyhověl z pocitu rodinné hrdosti a proto, že mi leželo na srdci dobro obce, ale po pravdě řečeno jsem to udělal, protože jsem neměl žádné společenské vyžití. Díky zaříkávání negrů jsem se dostal z domova, pryč od záhonů a dobytka. Seznamoval jsem se se zajímavými lidmi a snažil jsem se je přesvědčit, že rozhodně nedokážou létat, ať mají v sobě sebevíc heroinu a písní R. Kellyho. Když je zaříkával můj otec, nevypadalo to tak obtížně. Bohužel, nebyl mi dopřán otcův zvučný basbaryton jako střižený do reklamy na luxusní sedan. Můj nedůtklivě řezavý hlásek se vyznačuje řečnickou důstojností „nejzakřiknutějšího“ člena vaší oblíbené klučičí kapely. Toho hubeného, co tak potichu mluví a v hudebním klipu ho vidíte sedět na zadním sedadle kabrioletu. Nikdy tu holku nedostane, dokonce mu ani nesvěří sólo — já vyfasoval megafon. Už jste se někdy pokoušeli šeptat do megafonu?

Dokud nezmizel Dickens, nebýval jsem tak vytížený. Přivolali mě k nějaké krizi tak jednou za dva měsíce, byl jsem farmář, co občas bokem špitá negrům povzbudivá slova. Ale od chvíle, co Dickens vymazali z mapy, mě tahají z postele v pyžamu minimálně jednou týdně, a než se naděju, stojím bosý na dvoře nějakého bytového komplexu s megafonem v ruce a zírám na pološílenou matku s vlasy narovnanými žehličkou, která z balkonu v prvním patře houpe svoje mimino za nožičky. Když negry chlácholil můj otec, měl nejvíc práce v pátek večer. Po každé výplatě se kolem něho hemžily hordy nebožáků trpících bipolární poruchou, kteří celý večer strávili na jednom místě, připadali si najednou unavení a neuspokojení pověstně sračkovitým výběrem televizních programů v hlavním vysílacím čase, takže se namáhavě zvedli z gauče, kde seděli vklínění mezi zbytkem obézní rodiny a krabicemi neprodané kosmetiky firmy Avon, vypnuli v kuchyni rádio, které bez ustání vyřvávalo písně oslavující radosti páteční noci, kdy si to každý užívá v klubu, bouchá šampáňo, mastí negry a klátí holky (v tomto pořadí), zrušili zítřejší schůzku s konzultantkou péče o duševní zdraví, užvaněnou kosmetičkou, která sice dělá lidem do hlav už léta, ale zná pořád jenom jeden účes — narovnat, obarvit a sčesat do strany —, a pak si zvolili pátek, „den Venuše“, bohyně lásky, krásy a nezaplacených účtů, aby spáchali vraždu, sebevraždu nebo obojí. Ale co tu funguju já, lidem nejčastěji rupne v bedně ve středu. Láme se týden. A tak bez amuletů, fetišů a kouzel a se zcela mlhavou představou, co bych měl říkat, stisknu tlačítko, megafon hlasitě zakvílí, až všem zaléhají uši, a chraplavě se probere k životu. Polovina kmene nevyvolených ode mne čeká, že vyslovím magická slova a spasím tento den. Druhá polovina dychtivě čeká na okamžik, kdy se župan rozevře a vykouknou mlékem nalité kozičky.

Někdy zahájím troškou humoru, vylovím z velké tuhé obálky list papíru a v nejlepší imitaci nabubřelého moderátora odpoledního talk show prohlásím: „Pokud jde o osmiměsíčního Kobeho Jordana Kareema LeBrona Mayweathera Třetího, nejsem jeho otec… i když mě to docela mrzí,“ a za předpokladu, že se skutečnému otci nemluvněte příliš nepodobám, matka se rozesměje a upustí toho mrňavého pidižvíka i s pokaděnou plenkou a vším ostatním do mé otevřené náruče.

Obvykle to tak jednoduché není. Povětšinou ve vzduchu rezonuje tolik malomyslnosti z písně Niny Simone o „Bohem prokleté Mississippi“, že se jen těžko soustředím. Temně nachové podlitiny na obličeji a pažích. Froté župan posléze svůdně sklouzne z ramen a prozradí, že ta žena je muž s hormonálně vybuzenými ňadry, vyholeným pohlavím a překvapivě ladnými boky a ke všemu se tu vyskytuje osoba významně potěžkávající železný sochor, která by pod tou objemnou mikinou a nakřivo nasazenou basebalkou mohla být muž, nebo mužatka, každopádně manicky přechází po parkovišti a vyhrožuje, že mi prorazí lebku, jestli něco nevhodného plácnu. Nemluvně zabalené v modrém (to je přece barva gangu Crips!) bude buď příliš tlusté, nebo příliš hubené a bude řvát ze svých plných malých plic tak hlasitě, že si budete přát, aby zavřelo hubu, nebo, což je horší, bude tak potichu, až vás začne mrazit v kostech a za daných okolností se vás zmocní obavy, že už je po něm. A pokaždé tu v pozadí za vzdouvajícími se záclonami v odsunutých skleněných dveřích tiše zpívá Nina Simone. Tohle jsou ženské, před kterými mě otec varoval. Drogami a debily zpitomělé ženské, co roztoužené a bez peněz vysedávají ve tmě, kouří jednu za druhou a s telefonem na uchu vytáčí stanici starých cajdáků, aby si vyžádaly Ninu Simone nebo něco od Shirelles. „Tohle věnuji tomu, kterého miluji,“ rozumějte: „Tohle věnuji negrům, co mě zmlátí do bezvědomí a pak mě opustí“. „Vyhýbej se mrchám, co milujou Ninu Simone a kamarádí se s teplouši,“ říkával táta. „Nenávidí muže.“

Nemluvně houpané za patičky vykrajuje ve vzduchu obrovské parabolické kruhy jako lopatka větrného mlýna. A já tam stojím s bezduchým úsměvem na tváři, mám chlácholit negry a nenapadá mě žádné tajemství ani žádné sladké hlouposti, co bych jim pošeptal. Dav kolem mručí, že nevím, co dělám. A má pravdu.

„Jestli se s tim budeš takle srát, chlape, tak to dítě zhebne.“

„Zahyne.“

„To máš jedno, negře. Koukej něco kváknout.“

Oni si všichni myslí, že když táta umřel, šel jsem na vysokou, vystudoval jsem psychologii a vrátil se, abych pokračoval v jeho dobrém díle. Mě ale nezajímá psychoanalytická teorie, studium inkoustových skvrn v Rorschachově testu, místo člověka ve světě, ani to, že bych měl komunitě něčím splatit svůj dluh. Šel jsem na University of California v Riverside, protože měla slušnou katedru zemědělských studií. Psal jsem diplomku z chovatelství a snil jsem o tom, že tátovy pozemky proměním na líheň, ze které bych mohl prodávat pštrosy všem těm rapperům s vysokou poslechovostí, nadějným mladým baseballovým hráčům a poskokům od vysokorozpočtových filmů, dychtivým investovat svoje „money“, takovým, co při prvním letu první třídou složí do klína ohmatanou ekonomickou přílohu reklamního časopisu letecké společnosti a pomyslí si: „Kurňa, v pštrosím mase je fakt budoucnost!“ Z finančního hlediska to vypadá jako brnkačka. Výživné a federální agenturou schválené pštrosí stejky se prodávají čtyřicet dolarů za kilo, péra pět dolarů za kus, a ty hrbolaté nezpracované kůže mají každá cenu dvě stě dolarů. Ale ty skutečné peníze by mi vynášel prodej chovných kusů nouveau-negr-riche, protože průměrný pták má jenom asi dvacet kilo jedlého masa, protože Oscar Wilde je po smrti a péra a klobouky s peřím dneska nosí jenom teplý transvestiti nad čtyřicet, bavorští hráči na tubu, herci, co ztělesňují Marcuse Garveyho, a jižanské krásky na Kentucky Derby, které usrkávají mátové koktajly, sázejí na první tři koně v pořadí a od černocha by si nic nekoupily, ani kdybyste jim nabízeli pětadvacet čísel dlouhé brko a tajemství nestárnoucí pleti prosté vrásek. Věděl jsem moc dobře, že ti ptáci nejsou vhodní pro chov, a do začátku mi chyběl kapitál, ale řekněme to tak, že když jsem byl v druhém ročníku, z Programu malých farem na UC Riverside se ztratilo několik dvounohých dizertací, protože jak říkají drogoví dealeři: „Když to nebudu dělat já, půjde do toho někdo jiný.“ A věřte mi, když vám povídám, že do dnešního dne v kopcích San Gabriel volně pobíhají zbytky prvního honoráře mnoha pěveckých objevů, co zazářily a zase zhasly s jedinou písní.

„Já nevím, co mám říct.“

„Copak jsi nevystudoval psychologii jako tvůj tatík?“

„Já vím jenom něco málo o chovu dobytka.“

„Tyhle čubiny se nejčastějc dostanou do průseru, když si narazí takovýho bejka, tak už tý krávě doprdele něco řekni.“

Jako vedlejší obor jsem absolvoval pěstování rostlin a management, protože profesorka Farleyová, která mě učila základy agronomie, povídala, že jsem rozený zahradník. Že kdybych chtěl, mohl bych být druhý George Washington Carver. Stačí, když se tomu budu věnovat s nasazením a najdu vlastní ekvivalent k arašídům. Vlastní luštěninu, žertovala a vložila mi do dlaně phaseolus vulgaris. Ale každý, kdo kdy zašel do Tito’s Tacos a ochutnal teplou misku mastné, krémové břečky z pečených fazolí pokrytou pořádnou centimetrovou vrstvou roztaveného čedaru, ví, že fazole už genetické dokonalosti dosáhly. Pamatuju si, že jsem se v duchu ptal, proč George Washington Carver. Proč bych třeba nemohl být další Gregor Mendel, nebo třeba následovatel toho človíčka, co vynalezl Chia Pet, hliněné sošky porostlé vyklíčenou šalvějí hispánskou, anebo druhý Mr. Green Jeans, i když už se na Kapitána Kangaroo nikdo nepamatuje. Tak jsem se rozhodl, že se budu specializovat na život rostlin, které jsou pro mě kulturně nejrelevantnější — na melouny a trávu. Povětšinou jsem pouze zemědělec samozásobitel, ale tak třikrát čtyřikrát do roka zapřáhnu koně do vozu a za klapotu kopyt prodávám svoje zboží po ulicích a z reproduktoru mi přitom vyhrává Mongo Santamaría a jeho „Watermelon Man“. Když se tyhle saxofony a trumpety v dálce ozvou, údajně už přerušily letní mistrovská utkání v basketu uprostřed rychlého úniku, děti přestávají zvonit na cizí zvonky a schovávat se za rohem, odhazují švihadla a před těžkým rozhodnutím stojí i ženy a děti čekající na křižovatce Compton a Firestone na poslední víkendový autobus pro návštěvy okresní věznice.

I když není těžké je vypěstovat, a já už je prodávám celá léta, lidi při pohledu na hranaté melouny pořád ještě šílí. Člověk by myslel, že když dvě volební období koukáte na černého prezidenta ohozeného v obleku, jak přednáší zprávu o stavu Unie, zvyknete si i na hranaté melouny, ale nějak se vám to nedaří. Jehlanovité se taky prodávají skvěle a kolem Velikonoc prodávám melouny ve tvaru zajíce, které jsem geneticky trochu upravil, takže když přimhouříte oči, z těch tmavých čar na slupce vystoupí písmena Ježíš uzdravuje. Ty se z vozu přímo vypařují. Ale zákazníci se vracejí hlavně kvůli chuti. Představte si nejchutnější meloun, jaký jste kdy jedli. Teď přidejte nádech anýzu a hnědého cukru. Semínka, která se vám nechce vyplivnout, protože vám chladí ústa, jako když se vám na špičce jazyka rozpouštějí poslední sladké zbytky ledové kostky obalené kolou. Nikdy jsem to neviděl, ale říkají mi, že si lidi kousli do mého melounu a namístě omdleli. Záchranáři, co před chvílí oživili zákazníky, kteří se málem utopili ve dvaceti centimetrech vody v modrém plastovém brouzdališti, se neptají na úpal ani na infarkty v rodině. Tváře mají ještě pokryté lepkavými zbytky nektaru po resuscitaci z úst do úst a rty si přestávají olizovat jen krátce, aby se zeptali: „Kde jste sehnali ten meloun?“ Když se někdy vyskytnu v cizí čtvrti, protože hledám zatoulanou kozu na mexické straně Harris Avenue, parta mládežníků, co zrovna vylezla ze školy a čerstvě oholené lebky se jim lesknou na slunci, ke mně přistoupí, popadnou mě za ramena a s působivou uctivostí říkají: „Por la sandía… gracias.“

Ale ani ve slunné Kalifornii nemůžete pěstovat melouny celoročně. Zimní noci jsou chladnější, než si lidi myslí. Desetikilové melouny zrají celou věčnost a nasávají ze země dusičnany, jako by to byl crack se sodou. Takže mou hlavní plodinou je marihuana. Prodávám ji zřídkakdy. Není to plodina na výdělek, spíš tak, aby měl člověk na benzin, navíc nechci, aby mi našinci lezli uprostřed noci do baráku. Občas vytáhnu osminku a ten krajánek odkojený na Chroniku, co neměl potuchy o jiných možnostech, teď leží u mě na trávníku před domem obalený špínou a trávou, řehoní se jako kobyla, nohy má zapletené v rámu kola, které zapomněl řídit, ale hrdě drží zdviženého jointa, kterého celou dobu neupustil, a ptá se mě: „Doprdele, jak se tohle jmenuje?“

„Ataxia,“ odpovídám.

La Giggles, kterou znám od druhé třídy, přestane u mě na mejdanu konečně upřeně zírat do zrcátka v pudřence na tvář, jež se jí sice líbí, ale tak docela ji nepoznává, se na mě otočí a položí mi tři otázky: Kdo jsem? Kdo je ten negr, co mi strká jazyk do ucha a lepí se mi na zadek? A co to kurva kouřím? Odpovědi na její otázky zní: Bridget Sanchezová zvaná „Hihňalka“, tvůj manžel a kouříš Prosopagnosii. Lidi se občas vyptávají, jak to přijde, že mám vždycky po ruce extra sortu se spoustou krystalků a rezavých vlásků. Ale jakákoli podezřelá zvídavost se dá uklidnit pokrčením ramen a nevzrušeným výrazem: „Ále, znám nějaký bílý kluky…“

Zapalte si jointa. Vyfoukněte kouř. Když tráva smrdí, je dobrá. A zatuchle vonící chomáčkovitý oblak kouře, který páchne jako červený příliv na Huntingtonově pláži, jako mrtvé ryby a racci, co se rozkládají na palčivém slunci, způsobí, že žena přestane točit miminem. Nabídneš jí šluka, ocumlaným koncem dopředu. Uznale přikývne. To je Anglofobia, odrůda, kterou jsem právě vyvinul, ale tohle ona nepotřebuje vědět. Cokoli, co mi umožní dostat se blíž, je dobré. Poklidně se přibližuju a vylézám po mřížoví porostlém břečťanem, nebo si nějakému velkému negrovi stoupnu na ramena, abych se dostal na dosah a mohl se jí dotknout. Hladit ji technikou, která je v zásadě stejná jako ta, co jsem na škole používal u plnokrevníků po celodenní práci ve cvalu a vyklusávání v terénu. Promnout jí uši. Lehce jí fouknout do nosních dírek. Promasírovat jí klouby. Rozčesat hřívu. Dýchnout kouř do jejích našpulených a dychtivých rtů. Když mi pak odevzdá dítě a já sestupuju po schodech za potlesku čekajícího davu, rád bych si myslel, že by na mě Gregor Mendel, George Washington Carver a dokonce i můj táta byli hrdí. A někdy, když je přivazují na nemocniční vozík, nebo je utěšuje rozrušená babička se jich zeptám: „Proč ve středu?“

Překlad Jiří Hanuš

 

Vydává nakladatelství Odeon.