Zase vás podlezeme

Slovenský prozaik Pavol Rankov ve svých románech sleduje, jak lidé mění dějiny a dějiny mění člověka. Dnes čte v Brně na Měsíci autorského čtení.

Velká část vašich knih čerpá z dějin. Nesvazuje historie autorskou představivost?

V mém případě psaní historického románu předchází intenzivní studium. V této fázi se dozvím velké kvantum věcí, které mě nejdřív šokují a následně inspirují. Historie je hi-story, je to soubor podivných příběhů, které by žádný spisovatel nevymyslel. V historických románech se snažím, aby skutečná fakta byla jako kostra, a moje představivost tuto kostru obaluje svaly a vyplňuje orgány. Mimochodem, v těch románech je o hodně více reálií ze života naší rodiny, než se může na první pohled zdát.

Pavol Rankov, foto: David Konečný

Pavol Rankov, foto: David Konečný

V Malé dunajské válce používáte QR kódy s odkazy na YouTube. Jak dnes koexistuje literatura a vizuální média? Respektive co pro literaturu znamená společenská exploze a expanze vizuality?

QR kódy plní v knize stejnou funkci, jakou by před několika desetiletími plnily ilustrace: měly by posilovat zážitek ze čtení. Ale máte pravdu, žijeme v explozi vizuality, kde se od textu v prvé řadě očekává, aby byl krátký, aby byl vysvětlením obrazu. Nové publikum chce, aby text plnil přesně opačnou funkci, než o jaké jsem se zmínil před chvílí — text má ilustrovat obraz. Každá doba má své dominantní médium, jehož výrazové prostředky určují charakter dané kultury. Charakter naší kultury určitě není založený na textu a čtení, byť samozřejmě ještě stále většinu poznatků a informací lidé musí získávat četbou. Ale soustředěné čtené rozsáhlých textů je dnes aktivita už jen pro elitu nebo underground.

Nová slovenská prezidentka Zuzana Čaputová je pro mnoho českých občanů vzorem, kterým mimo jiné rádi zahanbují našeho prezidenta, a také si ji tak trochu nadřazeně přivlastňují: co je na Slovensku lepšího, to je pořád tak trochu „naše“. Sám využíváte v jednom z posledních románů české prostředí a dějiny — jak se od roku 1993 změnily vztahy mezi Čechy a Slováky?

Pokud bychom měli srovnat současnost jen s rokem 1993, tak lze konstatovat, že vztahy jsou lepší. Už se na sebe kvůli rozdělování společných peněz nezlobíme, protože se stejně snažíme vytáhnout co nejvíc západoevropských peněz z Bruselu. A když od nás Brusel něco chce, tak se navzájem podporujeme, že my — Češi a Slováci — máme přece jen dostávat. Váš prezident a naše prezidentka jsou opravdu značně odlišné symbolické entity, ale nemyslete si, že současný stav představuje dlouhodobý trend. My vás zase podlezeme.