Obyvatelé Velikonočního ostrova prováděli složité rituály a budovali monumentální stavby a skulptury. Některé rituály spočívaly v recitování podle jediného známého polynéského písma zvaného rongorongo. Nejednalo se zřejmě o skutečné písmo, byla to spíše jen jakási mnemotechnická pomůcka. Jeden složitý rituál prováděli obyvatelé v Orongu v souvislosti s ptačím kultem. Archeologové zde objevili základy čtyřiceti sedmi neobvyklých domů, četné plošiny a velmi plastické skalní rytiny. Obřady probíhaly zejména na ahu. Na Velikonočním ostrově se těchto plošin našlo více než tři sta, zejména při pobřeží. Na intelektuální úroveň alespoň části obyvatelstva lze usuzovat z toho, že nejedna ahu měla podle své polohy nějakou astronomickou funkci, zejména při slunovratech a rovnodennosti. Na jednotlivých lokalitách dodnes stojí jedna až patnáct ohromných kamenných soch, které jsou jedinečnou připomínkou zdejší zaniklé civilizace. Zhotovení těchto soch si vyžádalo nasazení početné pracovní síly. Sochy pocházejí z opracovaného kamene z lomu Rano Raraku. Jejich tvůrci měli k dispozici jen obsidiánové nástroje. Sochy představují velice stylizovanou mužskou hlavu a část postavy. Na hlavy soch byly umisťovány asi desetitunové „paruky“ či klobouky z červeného pískovce z jiného lomu. Tesání do kamene nebylo nijak zvlášť složité, ale časově náročné ano. Vůbec největší problém představovala přeprava soch vysokých asi šest metrů a vážících desítky tun — bylo třeba dostat je na ahu a vztyčit je.

To, jak obyvatelé Velikonočního ostrova problém s dopravou řešili, je klíčem k dalšímu osudu jejich civilizace. Neměli k dispozici vůbec žádná tažná zvířata, jen vlastní svaly, a sochy po ostrově přepravovali na kládách. Počet obyvatel ostrova postupně narůstal. Z původní malé skupiny osadníků v 5. století dosáhla populace kolem roku 1550 svého maxima, asi 7 tisíc lidí. Postupem času výrazně vzrostl počet klanů a spolu s nimi i jejich rivalita. V 16. století už existovalo několik set ahu a přes šest set ohromných kamenných soch. Civilizace se však v době svého vrcholu náhle zhroutila a polovina soch v lomu Rano Raraku už nebyla nikdy dokončena. Zánik tamní civilizace způsobila ekologická katastrofa související s odlesněním celého ostrova, která je klíčem k „záhadám“ Velikonočního ostrova.

Když v 18. století na ostrov připluli první Evropané, nerostly zde žádné stromy, s výjimkou několika solitérů na dně nejhlubšího kráteru vyhaslé sopky Rano Kao. Z nedávných výzkumů, například z pylové analýzy, je však zřejmé, že v době prvního osídlení byl ostrov zarostlý hustou vegetací, mimo jiné též rozlehlými lesy. Pozvolna narůstající obyvatelstvo lesy kácelo. Lidé potřebovali mýtiny na políčka a palivo na otop i vaření. Ze dřeva zhotovovali běžné předměty, používali je jako střešní krytinu i stavební materiál a vyráběli z něj rybářské kánoe. Především však bylo dřevo zapotřebí k přesunu velmi těžkých soch na obřadní místa rozesetá po celém ostrově. Vyžadovalo to velké množství lidí, kteří sochy od lomu k ahu vedli a sunuli po linii posuvných drah sestavených z klád. Množství spotřebovaného dřeva bylo nesmírné a dále rostlo s tím, jak mezi sebou jednotlivé klany stále intenzivněji soupeřily ve vztyčování soch. V důsledku toho už kolem roku 1600 na ostrově nezůstaly téměř žádné lesy a vztyčování soch ustalo, mnohé z nich už napořád zůstaly v lomu.

Odlesnění ostrova neznamenalo jen konec složitého společenského života a obřadů, ale drasticky se podepsalo i na běžném životě lidí.

Kolem roku 1500 si lidé přestali stavět dřevěné domy, protože dřeva bylo stále méně, a stěhovali se do jeskyní. Když pak asi o sto let později dřevo došlo úplně, museli si vystačit s materiály, které měli po ruce. Ve svazích si hloubili kamenné přístřešky nebo si stavěli nepevné chýše z rákosu, který rostl na březích kráterových jezer. Už nemohli vyrábět kánoe, a proto začali používat rákosové čluny, na kterých nebylo možné daleko doplout. Rybolov se také stal obtížnějším, protože rybářské sítě bývaly zhotovovány z vláken papírovníku čínského (z jehož kůry bylo možné vyrábět i tkaniny), ten však už na ostrově neměli. Odlesnění ostrova mělo velmi negativní vliv i na půdu, jíž se už tak nedostávalo ani hnojiv živočišného původu, nutných k doplnění živin, které z polí odebíraly plodiny. Na obnažených plochách se zvyšovala půdní eroze, takže se základní živiny vyplavovaly z půdy. V důsledku toho pole plodila méně a méně. Jediným potravinovým zdrojem, na kterém se výše zmíněné problémy nijak nepodepsaly, byla drůbež. Její význam se tím pádem zvýšil a bylo ji třeba chránit před zloději. Od té doby se na Velikonočním ostrově datuje existence kamenných kurníků. Zdroje se zmenšovaly a 7 tisíc lidí se na ostrově nemohlo uživit, proto počet obyvatel rychle klesl.

Po roce 1600 už společnost Velikonočního ostrova upadala a navrátila se do primitivnějších podmínek. Bez stromů neměli obyvatelé možnost udělat si kánoe, takže byli na odlehlém ostrově uvězněni. Před důsledky ekologické katastrofy, kterou si sami způsobili, nebylo úniku. Odlesnění se odrazilo také na společnosti a její kultuře. Neschopnost vztyčit další sochy musela narušit víru i společenské uspořádání a zpochybnit samotné základy, na nichž byla vyspělá společnost vybudována. Konflikty vyvolané mizejícími zdroji se stupňovaly, až se nakonec válčilo takřka neustále. Rozšířilo se otroctví, a jelikož se nedostávalo bílkovin, obyvatelstvo se uchylovalo ke kanibalismu. Ve válkách šlo hlavně o to zničit ahu nepřátel. Některé plošiny se nadále používaly při pohřbech, ale většinu z nich lidé opustili. Ohromné kamenné sochy se nedaly zničit, a tak si je klany alespoň navzájem strhávaly. První Evropané, kteří připluli v 18. století, našli jen několik stojících soch. Ve 30. letech 19. století už nestála ani jedna. Evropané se primitivních domorodců vyptávali, jak se podařilo sochy přemístit z lomu, ti se však už nepamatovali na to, co jejich předkové dokázali, a proto tvrdili, že obrovské sochy po ostrově „pochodovaly“. Ani Evropany v bezlesé krajině nenapadlo žádné logické vysvětlení, byli zmatení stejně jako domorodci.

Navzdory nepříznivým podmínkám ostrované během staletí vybudovali jednu z nejvyspělejších civilizací svého druhu. Tisíc let se jejich život odvíjel podle složitých společenských a náboženských pravidel, díky čemuž jejich společnost nejen přežila, ale dokonce vzkvétala. Šlo vlastně o vítězství lidské vynalézavosti nad nepříznivými přírodními podmínkami. Jenže přírodní zdroje se nakonec ukázaly být omezené pro stále se rozrůstající obyvatelstvo a jeho kulturní ambice. Životní prostředí takový tlak nepřestálo a velice rychle se zhroutila i společnost, kterou pak vystřídal stav blízký barbarství.

Obyvatelé Velikonočního ostrova si byli vědomi toho, že jsou prakticky odříznuti od okolního světa, a nepochybně chápali, že jejich existence závisí na omezených zdrojích malého ostrova. Dokázali ho přece asi za den obejít kolem dokola a sami viděli, co se děje s jejich lesy. A přesto nedokázali vymyslet systém, který by jim umožnil dosáhnout kýžené rovnováhy s prostředím. A tak se nezbytné zdroje i nadále spotřebovávaly, až už nezbyly žádné. Přitom právě v období, kdy omezení ostrova začala být všem zřejmá, soupeření klanů o zbývající dřevo zdá se ještě zesílilo, jelikož přibývalo soch, které musely být přepraveny na svá místa, aby prestiž a postavení klanů zůstaly zajištěny. Velký počet nedokončených či nepřepravených soch naznačuje, že si obyvatelstvo neuvědomovalo, jak málo stromů na ostrově zbývá.

Osud Velikonočního ostrova a poselství, které z něho vyplývá, pro nás mají mimořádný význam. I planeta Země, tak jako Velikonoční ostrov, má jen omezené zdroje pro své lidské obyvatele, pro uspokojení všech jejich potřeb. Stejně jako ostrované ani lidstvo nemá žádné prostředky k úniku. Jak životní prostředí utvářelo naše dějiny a jak jsme my utvářeli a měnili svět, který obýváme? Chytily se i jiné civilizace do pasti jako obyvatelé Velikonočního ostrova? Již 2 miliony let se lidem daří získávat více potravin a využívat více zdrojů, protože je jich stále více a jejich společenství a civilizace jsou stále složitější a technicky vyspělejší. Ale daří se jim lépe než ostrovanům najít způsob, jak fatálně nelikvidovat disponibilní zdroje a nevratně nepoškozovat to, na čem jejich život závisí?

Překlad Jiří Hrubý

 

Vychází v nakladatelství Karolinum.