Země lyr a ocele

Subjekt ideologie

Doktor Bennell: Je to on, je to váš strýc Ira.

Wilma Lentz: Ne, není.

Doktor Bennell: A v čem je jiný?

Wilma Lentz: To je právě ono, není na něm žádný rozdíl vidět. Vypadá, mluví a vzpomíná jako strýc Ira.

Doktor Bennell: Pak je to váš strýček Ira. Nezáleží na tom, co cítíte, je to on…

Tento dialog zazní v americkém filmu Invaze lupičů těl z roku 1956. Ačkoli z hlediska čisté racionality se zdá, že pravdu musí mít doktor Bennell, zneklidňující na tomto snímku je právě to, že pravdu mají svým způsobem doktor i jeho pacientka. Strýc Ira je i není strýcem Irou. Je dokonalou imitací jedince, známého svým blízkým i své rodině pod označením „Ira“. Vykonává všechny jeho rituály, zastává svědomitě jeho místo ve společenské struktuře, ale zcela postrádá emocionální složku. Ačkoli část jeho individuality tím pádem schází, jako subjekt vykazuje stále dostatek styčných rysů, které ho identifikují s jedincem známým jako Ira Lentz. Invaze lupičů těl pracuje s touto nenápadnou záměnou jedince za dokonalou napodobeninu v rafinovaném duchu, který mnohdy přesahuje pouhé hranice popkulturní nezávadnosti, byť se do jejích mantinelů vždy včas vrací. Zápletka spočívá v tom, že v malém americkém městě Santa Mira propukne záhadná psychóza: mnoho lidí se začne domnívat, že jejich blízcí jsou někým jiným, jakési odpudivé a cizácké bytosti, které se zmocnily bezbranných těl. Příčina je nakonec banálně prostá: tajemná rostlina z vesmíru, ze které se rodí kopie lidí, do nichž se vepíše paměť a vzorce chování předloh, aby je mohly nenápadně nahradit. Co je však na této fantastické historce pozoruhodné: zdá se, že cílem údajně mimozemských organismů není vytvoření nové, cizácké, mimozemské společenské struktury či rozsévání chaosu, nýbrž naopak dokonalá institucionální i rituální kopie společnosti lidské, jen zbavené emocí a z nich plynoucích výstřelků. Invazi lupičů těl tak lze interpretovat hned v několika rovinách: jako odraz dehumanizace člověka v traumatickém období války, jako paranoiu lidské společnosti, nad níž se v pravém slova smyslu otevřelo nebe, strach z neviditelné, ale smrtící síly atomů, jako ozvěnu mccarthyovské propagandy „He may be a communist“, která vytvářela obraz fantóma v těle dokonalého amerického občana, temného pasažéra bezpečně přikrytého maskou ideologických rituálů příslušníka kapitalistické společnosti, i jako reflexi komunismu jako odlidštěného společenského mechanismu, který produkuje poslušné ideologické odlitky.

Všechna tato „čtení“ nás ale odvádějí od samé podstaty filmu, od loupeže, a vedou nás k jejímu výsledku. Co když to nejděsivější na činnosti zlodějů lidských těl nespočívá v tom, co je mimo nás, ale v tom, co je naší bytostnou součástí? Slovy psychiatra, který se snaží rozčílené hrdiny na prahu odhalení spiknutí upokojit vysvětlením záhadných událostí v Santa Miře: „Mysl je zvláštní a nádherná věc. Nejsem si jistý, jestli ji sám někdy dokážu pochopit. Všechno ostatní možná: od atomů až po vesmír. Všechno kromě ní.“ Ke krádeži tak možná není zapotřebí síly z vesmíru. Může být nedělitelnou součástí toho, jak sami sebe vnímáme jako jedinečný a zodpovědný subjekt, „vydělitelný v síti ne-subjektivních vztahů“. Ne náhodou citovaná úvodní scéna se strýcem Irou upomíná na slavný vtip, který Michel Pêcheux používá k odhalení podivného rozporu přímo uvnitř kategorie subjektu:

Připomínáte mi Emanuella Ravelliho.

Ale já jsem Emanuel Ravelli.

Proto mi ho tolik připomínáte!

Tento vtip, který je symptomem rozporného procesu utváření subjektu, nás přivádí k jednomu z klíčových termínů teorie ideologie Louise Althussera, k tomu, co on i jeho následovníci označují jako ideologický apel (interpellation). Primární ideologický efekt spočívá v tom, že kategorii subjektu (tedy že já jsem bez pochyby já a ty jsi bez pochyby ty) prožíváme jako zcela evidentní a přirozenou. Jakkoli sami sebe vnímáme jako jedinečné a suverénní individuality, odmítající ono odlidšťující před-určení svého já, v určitých situacích reagujeme zcela protikladně. Připomeňme známou Althusserovu policejní historku, kdy na ulici za svými zády zaslechnete policistovo volání „hej ty!“, a zatímco poslušně vykonáváte obrat o 180°, měníte se z jednotlivce v subjekt ideologie. To je samozřejmě příklad poměrně vulgární, je nutné doplnit, že druhá podoba ideologického apelu může být propracovanější, spletitější — zde odkažme na Althusserův rozbor křesťanské ideologie, která apeluje na subjekt jeho individuálním jménem („jsi to ty, pro koho Kristus proléval svou krev“) právě proto, aby ho v případě ztotožnění se s tímto apelem dostala do pozice před-připraveného subjektu věřícího:

Tvrdím: kategorie subjektu je základem každé ideologie, ale zároveň ihned dodávám, že kategorie subjektu je ustavující pro všechny ideologie jen proto, že definující funkcí všech ideologií je „ustavit“ jedince jako subjekty.

Představu, že subjekt vzniká jako příčina sebe samého, jedinečně, izolovaně, cele z vlastní vůle, nazývá Michel Pêcheux prášilovským efektem, na počest slavného barona, který se zvedl do vzduchu za vlastní kštici. Tento roztomilý paradox vysvětluje to, jak strýc Ira zároveň může a nemusí být strýcem Irou — i když ztratil to, co jej činí z hlediska jeho nejbližších jedinečným, z hlediska společenské struktury si zachoval vlastnosti subjektu ideologie, tedy vlastnosti, které ho jakoby předcházejí a tím pádem konstituují jeho individuální jedinečnost a korespondují s Althusserovou tezí, kterou bychom mohli do češtiny volně přeložit jako: člověk je „vždy-už“ subjektem ideologie. Ačkoli Ira ztratil schopnost symbolizovat pro nejbližší svou jedinečnost, z obecnějšího pohledu relevantně odpovídá na ideologické apely, proto je stále sebou samým (nebo alespoň svou podstatnou částí). Rozpor mezi autenticky prožívanou identitou a identitou kontrolovanou/přiřazenou přestal být pociťován, čímž se dotyčný jednotlivec stává pro své okolí sice cizím, ale podivně povědomým. Pozoruhodné je, jak jednoduše se v Invazi lupičů těl děje proměna jednotlivce v poslušný subjekt: postava usne, část mysli se přesune a dvojník nastoupí na její místo. Film Dona Siegela není o proměně jako takové, ale o strachu z její skrytosti a nerozpoznatelnosti. Jako bychom mohli ztratit část z toho, co nás činí jedinečnými, aniž bychom však zároveň přestali být vnímáni jako platní členové lidské společnosti. Film tak na jednu stranu skrze přístupný popkulturní element naznačuje, že lidská identita je křehká, nejistá, zneužitelná, zfalšovatelná, na druhou stranu až hystericky apeluje na jednotlivce, aby se měl na pozoru před jakoukoli, byť sebenenápadnější odchylkou, neboť ona může narušit harmonický kult celistvé individuality. Ač se tváří jako varování před zhoubnými ideologickými apely, které mohou potlačit to, co je v nás jedinečné, sám zůstává v jejich zajetí — jedinou obranou před lupiči těl je informovat ideologické aparáty státu, které jsou zárukou autenticity a ochrany jednotlivce před „zhoubou zvenčí“.   Vydává nakladatelství Academia.